Dnes už po ní v severočeských Minkovicích zůstaly jen šedivá zeď, ostnatý drát a strážní věž. To jsou jediné připomínky, že tam, u Liberce, ještě v osmdesátých letech stála věznice s tak tvrdým režimem, že se jí říkalo Minkau (podle vzoru Dachau). Své tresty si tam otrockou prací ve výrobně bižuterie odpykávali nejen nejtěžší kriminálníci, ale i političtí vězni. Prošel jí třeba i zakladatel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád. Doktorand Michal Louč z Fakulty humanitních studií UK na tomto příkladu připomíná, že „političtí vězni za normalizace nekončili v žádných fešáckých kriminálech“, jak se někdy traduje.
Ilustrační fotky Michala Louče byly pořízeny ve Vazební věznici Praha-Ruzyně.
„Tvrdou prací posílíš mír a socialismus!“ hlásal jeden z nápisů na baráku v minkovickém lágru, kolem nějž chodili vězni na šichtu do přilehlé fabriky na bižuterii. I za normalizace byla považována za jeden z nástrojů převýchovy těžká práce. V Minkovicích na Liberecku tehdy končili kriminální recidivisté, a vedle nich rovněž takzvaní „vězni svědomí“. Soudy tam do lochu posílaly například lidi odsouzené za protistátní činnost a špionáž. Ze známých disidentů tam skončili Jiří Gruntorád nebo Vladimír Hučín, Minkovicemi v osmdesátých letech prošli ale také skuteční zločinci jako Ivan Jonák nebo Jiří Kajínek. Právě slučování kriminálníků s vězni svědomí byl jeden z tehdy běžně používaných nástrojů šikany politických vězňů.
Věznice, jež vznikla roku 1958 v místech poválečného vězeňského pracovního útvaru při výrobně bižuterie Preciosa, měla za normalizace pověst toho nejhoršího zařízení. Vězni tam za minimální náklady a v pracovních a hygienických podmínkách, které by byly pro civilní zaměstnance nepřijatelné, vyráběli komponenty k výrobě šperků a lustrů. Ty pak tehdejší režim vyvážel do zahraničí a získával za ně za hranicemi dobré jméno i ceněné devizy.
Zjistit vše, dokud to jde
Vězni tam byli nucení pracovat v otřesných podmínkách a na starých strojích obvykle šest dní v týdnu. Nesplnění přísných norem přinášelo tvrdý trest, třeba snižování už tak nicotných přídělů jídla. Kvůli vyčerpání a hladovění lidé trpěli nemocemi. Baráky byly plné jedovatých výparů z výroby; vězni si mohli vybrat, buď se jimi dusit, či v zimě pracovat u otevřených oken… Trpěli navíc vyrážkami na kůži od chemikálií, umýt se mohli jen studenou vodou. Minkovický lágr, jehož existence byla za socialismu utajována, byl hned na začátku roku 1990 zrušen na příkaz ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové. A ani dnes o jeho existenci mnoho lidí neví; v místě není ani deska, která by připomínala utrpení těch, kteří otročili.
Právě Minkovice jsou jen jedním z širokého okruhu příběhů, jimž se věnuje sociální antropolog Michal Louč. Svým bádáním se snaží popisovat bílá místa naší historie. „Když jsem byl v bakaláři, cítil jsem jako zásadní věc setkávat se s lidmi, kteří byli nespravedlivě věznění v padesátých letech, a zdokumentovat z jejich životů vše, co jde. Dokud mohou vyprávět. Dnes už z nich téměř nikdo nežije,“ podotýká dvaačtyřicetiletý muž, který se tématem začal zabývat během studií v Pardubicích. Nejprve se obrátil k padesátým letům, začal jezdit na Jáchymovsko, pátrat v archivech, setkávat se s pamětníky. Propojoval se pak s dalšími podobně zapálenými mladými vědci a vědkyněmi. Společně pátrali a vyprávěli.
| Ve svém výzkumu se Michal Louč zaměřil též na Ďáblický hřbitov, jenž je místem posledního odpočinku trýzněných i jejich trýznitelů. Ve společných neoznačených hrobech jsou tam uloženi účastníci druhého i třetího odboje a zároveň kolaboranti s nacismem nebo přímo členové gestapa! V pražských Ďáblicích se do společných hrobů bez označení pohřbívali i kriminální vězni a děti, které zemřely krátce po narození, ať už v porodnicích nebo na Pankráci vězněným ženám. „Pravděpodobně už nikdy v úplnosti nezrekonstruujeme, kdo konkrétně v Ďáblicích skončil. Prameny, jež popisovaly, kdo a kde je pohřbený, zmizely v roce 1968. Dnes vycházíme jen z dílčích informací, které jsme porůznu dohledali. Nedostatek informací zřejmě svého času přispěl i k zavádějící podobě současné pietní úpravy. Archeologové odhadují, že je v šachtách uloženo šestnáct až dvacet tisíc ostatků. Pro mnohé je těžké srovnat se s tím, že tam jsou vedle sebe pohřbení oběti i viníci,“ podotýká Louč a vzpomíná jméno kněze Josefa Toufara, jenž podobně jako další z obětí komunismu skončil v neoznačeném ďáblickém hrobě. Pouze v jeho případě se dochovala kopie dvoustrany polohové knihy, takže Toufarovy ostatky mohly být v roce 2015 vyzvednuty a slavnostně uloženy na hřbitově v Číhošti, kde farář před svým zatčením kázal. |
Mýtus o zlatých mřížích
Logicky se pak ve svém hledání dostal i dál, mimo padesátá léta, a začal se rodit základ mezioborového projektu. Spolu s historičkou Klárou Pinerovou, absolventkou Filozofické fakulty UK, a psycholožkou Kristýnou Buškovou, jež znal ze spolku Političtívězni.cz, sestavili juniorský projekt, který podpořila Grantová agentura ČR. A díky tomu začali studovat československé vězeňství šedesátých let, jak vypadalo za normalizace a jak se tehdy zacházelo s politickými vězni, kterých sice nebyly desetitisíce jako v nesmlouvavých padesátých letech, ovšem pobyt za katrem neměli ani pak o mnoho lehčí. „O padesátých letech víme poměrně dost, ale o normalizaci téměř nic. Příkladem může být Václav Havel, kolem nějž se vytvořil mýtus ,zlatých mříží‘. Velmi mě překvapilo, jak byl Havlův příběh dokonce i v očích některých politických vězňů z padesátých let posunut. Mívali představy, že Havel měl ve své cele posilovnu, psací stroj a televizi – vykreslovali to vlastně jako nějaký hotel, kam chodil odpočívat… Tento pohled je docela rozšířený i v naší společnosti celkově, i když je to naprostý nesmysl. Proto je důležité podívat se analyticky i na tuto etapu totality a jejího vězeňství,“ upozorňuje sociální antropolog Louč.
Vědcům se podařilo dohledat množství archivního materiálu a vyzpovídat pamětníky z řad politických i kriminálních vězňů, dozorců, psychologů či dalších vězeňských pracovníků. Rekonstruovali každodennost normalizačního vězení plus to, jakými útrapami procházeli vězni svědomí. Společně pak v Nakladatelství Karolinum vydali obsáhlou monografii Vězení jako zrcadlo společnosti, za niž loni získali Cenu Egona Erwina Kische (za nejlepší literaturu faktu). Jejich kniha se nyní v nakladatelství CEEOL Press připravuje k anglickému vydání.
Koloběh násilí a šikany
Minkovice patřily mezi nejhorší zařízení, ale „političtí“ to za normalizace neměli snadné ani jinde. Přiřazováni byli na nejtěžší práci. Režim si tím zároveň šetřil peníze, neboť vězni dostávali minimální plat, z nějž si museli ještě hradit náklady na pobyt ve vězení, a fabriky nemusely kvůli levné a jisté pracovní síle investovat do provozu. Vězni pracovali třeba pro mladoboleslavskou automobilku v lisovnách, kde často docházelo k vážným úrazům, na sběrných dvorech rozebírali bez ochranných prostředků baterie plné kyseliny, v Kuřimi zase vyráběli betonové dílce. A málo se ví, že na těžbu uranu byli nasazováni až do roku 1986!
Za neplnění extrémně nadsazených norem dostávali menší příděly jídla, končili na korekcích, zabavovala se jim pošta nebo jim byly zakazovány návštěvy. Neúměrné tresty přicházely i za nepatrné prohřešky, stačilo třeba jen špatně utřít ešus po jídle nebo vyskládat v nepatřičném pořadí kartáček a zubní pastu na poličku… Jakákoliv záminka stačila k potrestání, a to i fyzickému, které dozorci často vykonávali někde v ústraní beze svědků (nedostatek tvrdých důkazů pak také po sametové revoluci znemožňoval násilnické dozorce soudně potrestat). „V době komunistické diktatury bylo ve věznicích upřednostňováno násilí a dril, což umožňovalo snadné zneužití. Chyběla nezávislá instituce, která by režim ve věznicích prošetřovala. Když do toho chtěly vstoupit organizace typu Amnesty International, bylo to z politických důvodů vždy odmítnuto,“ podotýká Michal Louč.
Jestliže se šedesátá léta nesla v duchu nastupující humanizace ve vězeňství, vědci ukázali, že po srpnu 1968 se režim postupně vrátil k tvrdé represi a šikaně, ze které se vězeňství vymanilo až po sametové revoluci. Některé rány se však hojí pomalu, jak ukazuje příběh Minkovic, kde ani třicet let po pádu komunismu nic nepřipomíná fakt, že lidé tam „pro slávu režimu“ cedili vlastní krev.
| Mgr. Michal Louč |
| Absolvoval sociální antropologii na Univerzitě Pardubice, nyní je doktorandem Fakulty humanitních studií UK a působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Zabývá se vězeňstvím, politickými vězni a orální historií. Se svojí ženou, literární historičkou Petrou Loučovou, je členem spolku Političtívězni.cz, který usiluje o připomínky politických vězňů a vězeňkyň z doby komunismu i míst s nimi spojených ( jako je Řetízkárna v Jáchymově). Je spoluautorem knihy Českoslovenští političtí vězni. Životní příběhy (2011). V roce 2021 mu Karolinum vydalo publikaci Vězení jako zrcadlo společnosti. Nerovný souboj vědy, politiky a humanity (1965–1992), již napsal s historičkou Klárou Pinerovou a psycholožkou Kristýnou Buškovou. Je autorem studie o Ďáblickém hřbitově. |
