Otevřel přehlížené téma: menšinový stres queer lidí

Jako vůbec první výzkumník se začal zabývat menšinovým stresem LGBTQ+ lidí žijících v České republice. Výsledky studií jeho týmu ukazují, že tuto skupinu lidí ohrožují duševní nemoci mnohonásobně víc než heterosexuální většinu. Proč? I to vysvětluje v rozhovoru pro magazín UK Forum Michal Pitoňák, který od podzimu přednáší o queer geografii i o LGBTQ+ psychologii na Fakultě humanitních studií UK. Za svou výzkumnou práci získal loni Národní psychiatrickou cenu profesora Vladimíra Vondráčka.

Zabýváte se sexuální a genderovou rozmanitostí, v této oblasti jste v České republice jedním z průkopníků. Jak si vás našlo toto téma?

Jako student magisterského stupně studia Biologie a Geografie se zaměřením na vzdělávání na Přírodovědecké fakultě UK jsem odjel do Švédska na Erasmus, kde jsem objevil obor geografií sexualit. Nadchlo mě to. Studium ve Švédsku bylo trošku jinak koncipované než tady, opravdu extrémně jsme tam četli, což mi otevřelo úplně nové perspektivy. Po návratu jsem narychlo změnil téma diplomky a na místo původně plánovaných slovensko-maďarských vztahů jsem se začal zabývat geografií sexualit. Zajímala mě stigmatizace, heteronormativita, prostorovost vyjednávání identity, tedy to, jak se neheterosexuální lidé cítí v prostoru, jakým způsobem jej vyjednávají a jak toto vyjednávání funguje. Dal jsem dohromady velký výzkum a věnoval tomu opravdu hodně energie.

A to se vyplatilo. Za diplomovou práci jste získal v roce 2012 Cenu rektora UK.

Přesvědčilo mě to k tomu, abych pokračoval na doktorské studium a věnoval se této oblasti víc. U nás mi chyběla podpůrná síť, proto jsem se začal zapojovat do vědecky podobně orientovaných skupin po celé Evropě. Již dříve jsem měl kontakty v rámci programu PřF UK Americký semestr, do kterého jsem se dlouhodobě dobrovolně zapojoval, tento program mi tak umožnil mluvit o své práci s kolegy z americké Dartmouth College. Úspěchy při studiu mi umožnily dokonce tuto univerzitu navštívit a zúčastnit se několika kongresů American Association of Geographers. Za klíčové ale považuji propojení s vědci a vědkyněmi zapojenými do celoevropské konference European Geographies of Sexualities Conference (EGCS), ze které vzešla i moje první mezinárodně spoluautorovaná publikace a kde jsem se utvrdil, že toto téma je velmi aktuální a lidi zajímá, i když u nás jsem významnější zájem úplně nevnímal.

U nás, podobně jako v dalších zemích v regionu, je geografie ukotvená mezi přírodovědnými obory. Feministické geografie, natožpak geografie sexualit či širší humánní a kritická geografie u nás i díky tomuto zakotvení, nejsou tolik etablované, jako například urbánní, politická či socioekonomická geografie. V průběhu i po ukončení doktorátu jsem se proto snažil přispět i k většímu etablování těchto podoborů, mimo čistě akademické aktivity i založením spolku Queer Geography. Za velký úspěch pak považuji, že se nám ve spolupráci s mou mateřskou katedrou geografie v roce 2019 podařilo V. EGSC konferenci zorganizovat v Praze, a to byl velký úspěch, vzhledem k tomu, že se tak tato konference poprvé dostala mimo západoevropské země.

Nakonec jste ale začal působit v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ).

Jelikož jsem se na PřF dlouhodobě zapojoval do dalších veřejně-zdravotních výzkumů, dostal jsem od kolegů nabídku věnovat se v rámci tehdy vnikajícího NUDZ této oblasti ze sociálně-psychologické a ze sociálně-epidemiologické perspektivy. Jako sociální geograf jsem se tak musel rychle zorientovat v nových oborech a po velmi intenzivní fázi rešerší jsem se začal zabývat menšinovým stresem, což byl již tehdy v zahraničí etablovaný teoretický rámec.

Po určitém čase jsem získal podporu pro projekt zkoumající menšinový stres od Grantové agentury ČR. V tomto pilotním výzkumu jsem využil svou mezinárodní síť kontaktů a nejprve se zaměřil na získání a kvalitní adaptaci měřících nástrojů, kterých bylo pro porozumění menšinovému stresu potřeba. V rámci tohoto rámce totiž v podstatě poprvé dokážeme rozumět tomu, jak stigma, heteronormativita a diskriminace jako zejména sociálně a humánně-vědně pozorované fenomény souvisí s rovinou psychologicky-klinickou. Vysvětlujeme tím, proč se dané osoby a dané skupiny v populaci častěji potýkají s různými problémy, ať už jsou to deprese či další psychiatrické diagnózy nebo zvýšená suicidalita.

Jedna z událostí, která mě nasměrovala k tomuto výzkumu, bylo sebezabití Filipa Havlíčka (teprve čtrnáctiletý Filip Havlíček v roce 2014 ukončil svůj život kvůli předsudkům vůči své sexuální orientaci, pozn. red.). Jeho tetou byla Ester Janečková známá z České televize, proto byl jeho příběh hodně medializovaný. Pro mě stejně jako pro spoustu dalších lidí to byl silný signál, že se ve společnosti něco děje a že není tak svobodná a liberální, jak by se mohlo zdát, ale stále zde zůstává sexuální orientace důvodem k tomu, aby se mladí lidé uchýlili k takto fatálnímu činu.

O mnoho let později mě pak oslovili studující z Katedry psychologie Filozofické fakulty UK, že by měli zájem o předmět věnující se oblasti psychologie LGBTQ+ lidí. Myslím, že se mi za tři roky podařilo sestavit značně žádaný předmět a loni na podzim jsem ho přenesl na Fakultu humanitních studií UK, kam jsem nastoupil s cílem konečně se plně věnovat tomu, kde je moje těžiště. Poprvé jsem tak v Česku například otevřel předmět zaměřený na geografii sexualit.

Jaký je o něj zájem?

Velký. Hned v prvním roce, kdy jsem kurz otevřel, jsem měl plno. Dokonce mi tam přišli lidé i z jiných fakult. Odezva na něj byla také velmi dobrá, spousta studujících mi do hodnocení napsala nebo mi to i přímo řekla, že pro ně byl ten předmět velice obohacující. Učil jsem ho ale teprve první rok, do budoucna ho chci ještě vylepšovat, aby si sednul a lépe zapadl na humanitně-vědní fakultu, protože samozřejmě pro některé mohl být náročnější.

Jste hlavním autorem dvou studií, které se zabývají duševním zdravím neheterosexuálních lidí, potažmo menšinovým stresem. Co jste díky výzkumu zjistili?

První studie, jejíž jsem autorem spolu s kolegy Liborem Potočárem a Tomášem Formánkem, vyšla loni v prestižním žurnálu Epidemiology and Psychiatric Sciences Cambridgeské univerzity. Jednalo se o první národně-reprezentativní populační sběr dat v oblasti duševně-zdravotní nemocnosti. Pomocí psychodiagnostických nástrojů jsme měřili prevalenci poruch. Inovativnost výzkumu spočívala v tom, že do jinak relativně zavedených dotazníků jsme poprvé zanesli otázky na sexuální a genderovou identitu. Díky tomu jsme vůbec poprvé byli schopni odpovědět na otázku, jaký je rozdíl v duševním zdraví mezi neheterosexuálními a heterosexuálními lidmi.

Dosud se dělaly všechny výzkumy o takzvané obecné populaci, v oblasti duševního zdraví se dosud nikdo na otázku sexuální identity neptal. Náš výzkum tak například ukázal, že s nějakou mírou suicidální ideace či pokusů se v posledních 30 dnech setkalo 6 procent heterosexuální populace, ale u gayů a leseb se jednalo o pětinásobek, 26 procent. Přítomnost alespoň jedné duševně-zdravotní poruchy – měřili jsme depresivní a úzkostné poruchy, problémy s užíváním alkoholu a suicidalitu – mělo přes 50 procent gayů a leseb, ale „jen“ asi 16 procent heterosexuální populace. Jedná se tedy o velké rozdíly.

Překvapily vás tyto výsledky?

Když se podíváte na obdobné zahraniční studie, uvidíte podobné výsledky. Takže jsem úplně překvapený nebyl. Velmi podstatné ale nyní je, že máme naše místní výsledky.

Na konci roku nám vyšel další článek (článek byl oceněný národní psychiatrickou cenou prof. Vladimíra Vondráčka, pozn. red.), který vnímám v podstatě jako důležitější. Jeho data vycházejí z mé pilotní studie z projektu v oblasti menšinového stresu, ve kterém jsme získali téměř 1800 vyplnění od LGBTQ+ lidí. Jednalo se tedy o tzv. komunitní studii. Taková data nám ale při použití kvalitních nástrojů umožňují ověřovat teoreticky dobře ukotvené hypotézy, v našem případě jsme se snažili přispět k většímu pochopení meziskupinových rozdílů v suicidalitě. Výsledky ukázaly, že nejohroženější jsou ty skupiny LGBTQ+ lidí, které čelí větší míře menšinového stresu (např. většímu množství diskriminace) a které jsou zároveň osamělejší a mají menší podporu ze strany rodiny a blízkých. V tom je hlavní přínos našeho výzkumu.

Teď máte k dispozici konkrétní data. Co s nimi dál? Jak změnit diskurz společnosti, aby se v ní cítili bezpečně i LGBTQ+ lidé? Jakou roli v tom může hrát stát?

Myslím, že se ptáte velmi dobře, zásadní je cílit na systémové změny. V závěru našeho článku apelujeme na institucionální změny, které již jiné výzkumy v této oblasti provedené v zahraničí identifikovaly dobrou praxi a efektivní intervence. Asi nepřekvapí, že nejde o žádné jiné změny, než po kterých dlouhodobě volají samotní LGBTQ+ lidé, tedy institucionalizaci manželství nehledě na genderovou nebo pohlavní identitu, legitimizaci rodinných soužití queer lidí, odstranění požadavku znemožnění plodnosti při změně úředního pohlaví a zavedení efektivních a udržitelných strategií ke snižování míry stigmatizace ve společnosti, včetně začleňování těchto témat do vzdělávání. Všechno to, co říkáme, je ale velice těžké prosazovat v době, kdy čelíme negativním náladám ve společnosti, které souvisí s nejistotami způsobenými například i geopolitickými otřesy. V některých zemích se pak dostávají k moci autoritáři a populisté, kteří pod rouškou zdánlivé ochrany svobody slova, naopak cenzurují a omezují prostor pro LGBTQ+ lidi.

Získal jste Národní psychiatrickou cenu. Je to zadostiučinění tomu, že jste otevřel téma psychického zdraví sexuálních menšin v České republice? 

Musím říct, že jsem byl velice mile překvapený. Tematické zaměření ceny a fakt, že oceněná práce byla publikována v tak kvalitním žurnálu (Psychology of Sexual Orientation and Gender Diversity) jistě k získání ceny přispěly. Ocenění si velmi cením a zejména jsem vděčný, že ocenilo spolupráci s mým skvělým spoluautorem a kolegou Martinem Čihákem z Národního ústavu duševního zdraví a spoluautorkou, profesorkou Sharon Horne z University of Massachusetts Boston. Profesorka Horne s námi na článku spolupracovala bez nároku na honorář, její odbornost, lidskost a zkušenosti jsou pro mě velmi inspirativní. Tato práce je tak pro mě symbolem, že věda není práce jako každá jiná. Článek navíc vyšel více než dva roky po skončení našeho projektu, prostě jsme věděli, že je třeba ta data publikovat, vnímal jsem to jako závazek vůči všem, kteří vyplnili náš dotazník.

Na čem pracujete nyní?

Po mnoha letech, kdy jsem se primárně věnoval duševnímu zdraví se konečně se dostávám zpátky ke geografiím sexualit. Řešení problémů, které zkoumám, jsem vždy vnímal mimo rovinu jednotlivce, takže se nyní například mohu věnovat hlubšímu sociálně a humanitně-vědnímu zkoumání strukturálních determinant, včetně stigmatizace a různých typů prostředí, kde dochází k diskriminaci, jako je škola. Jsem zapojený v projektu School4All, který vede docentka Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty UK (Irena Smetáčková je také předsedkyní Rady pro rovné příležitosti UK, pozn. red.). Projekt se zabývá rozmanitostí v žákovských kolektivech.

Celkově se těším, že budu dál ze sociálně-vědního a prostorového hlediska rozvíjet a propojovat oblasti, kterým jsem se doposud věnoval. Sexualitu, gender či celkově rozmanitost totiž nelze pohlížet jen z jedné perspektivy.