Koreanistka: Minulost je třeba nejen vyprávět, ale i vidět

Až do konce března je v Kampusu Hybernská k vidění ojedinělá výstava Ruku v ruce s Koreou: (po)válečná léta. Na dvou stovkách fotografií především z padesátých let ukazuje dobovou tvář KLDR – po roce 1948 „nového přítele Československa“ včetně účasti Čechů a Slováků, kteří lidovou Koreu podporovali a stavěli pro ni továrny či elektrárny.

„Československo se nezúčastnilo korejského konfliktu v letech 1950 až 1953, hrálo však roli v plnění Dohody o příměří jako člen Dozorčí komise neutrálních států (DKNS). Další kapitolu v Koreji napsala chirurgická polní nemocnice začleněná do 56. vojenské nemocnice, na náklady Československa byla zbudována také nemocnice v Čchŏngdžinu... Pomoc se realizovala i na poli kultury, zejména při vzniku a vybavení korejského filmového průmyslu,“ uvádí brožurka k výstavě, již připravily Karolína Šamánková a docentka Miriam Löwensteinová (vpravo), koreanistka z Ústavu asijských studií Filozofické fakulty UK, se kterou jsme o výstavě, československé koreanistice i KLDR vedli interview.

Paní docentko, byli jsme se podívat na vernisáž výstavy, kde byla skvělá atmosféra. Proč by se měla přijít podívat i laická veřejnost? Jak byste návštěvníky pozvala?

Myslím, že o minulosti se má mluvit, ale také se má vidět. Obraz bývá často přístupnější než nějaké dlouhé vysvětlování. Navíc mám pocit, že se u nás pohled na Severní Koreu převrátil z pozitivního do negativního, do nepříliš vypovídající zkratky. V padesátých letech byla Severní Korea součástí „našeho“ spravedlivého světa, dnes se často prezentuje pouze obráceně, jako čistě a úplně negativní fenomén. Přitom československou pomoc v padesátých letech nelze vnímat jen ideologicky a jako cosi ostudného.

Co všechno tam tehdy Československo dělalo a budovalo?

Aktivit a akcí byla řada. Československo mělo se Severní Koreou po roce 1948 nadstandardní styky. Kromě politické podpory, která byla pro země východní Evropy běžná, jsme působili rovněž v Dozorčí komisi neutrálních států (DKNS). V ní byly dva „neutrální“ státy nominované „severní stranou“ a dva nominované Organizací spojených národů. Za OSN to byly Švýcarsko a Švédsko, za takzvaně severní stranu pak my, tedy Československo, a ještě Polsko. V tomto složení komise fungovala až do roku 1993.

Výstava připomíná i československou nemocnici v Koreji. O co přesně se jednalo?

Nejprve šlo o polní chirurgickou nemocnici z doby korejské války. Po ní se na československé náklady od základů zbudovala nemocnice v Čchŏngdžinu. Ve zmíněném regionu tehdy nebyla dostupná základní lékařská péče, proto nemocnice vykonávala objektivně prospěšnou práci. Lidé do ní nechodili jen s tím, že potřebují ošetřit, zpráva o nemocnici se nesla široko daleko a vozili do ní v podstatě „všechno možné“. Kapacita samozřejmě nikdy nemohla stačit všem.

Jedna z dvou stovek fotografií koreanistické výstavy v Hybernské: Lékařská mise – kolona nákladních aut. Foto: VÚA – VHA.

Prozraďte, co pro vás bylo při přípravě výstavy nejtěžší?

Ne snad tolik dát dohromady fotografie, ale vyznat se v dokumentech. Není to téma, které by někdo z nás „dělal dobrovolně“ v tom smyslu, že by kolem něj už dávno existovala přehledná databáze. Hodně materiálu jsme našli v pozůstalostech našich kolegů, koreanistů. Postupně se nám tím otevřely jednotlivé okruhy, ale nejtěžší bylo zorientovat se v dokumentech a vybrat proporčně i obsahově kvalitní materiál, který bude pro takovou výstavu vypovídající.

Jaké zdroje fotek jste využili?

Především různé veřejné instituce a sbírky, materiály z archivů a muzeí, například z Ministerstva zahraničních věcí ČR, z Vojenského historického ústavu a podobně.

A kolik je na samotné výstavě v Hybernské k vidění fotografií?

Dohromady něco přes dvě stě fotografií, myslím 209, možná 220. Jenže tohle je opravdu jen zlomek toho, co máme k dispozici. Fotografie jsme naskenovali ve větším objemu, pro výstavu jsme s kolegy vybírali už jen reprezentativní výřez.

Takže těch 200 fotek je zhruba, řekněme, třeba desetina?

Přibližně. Navíc se k naší radosti průběžně ozývají další lidé! Teď se nám třeba po medializaci vernisáže přihlásily dvě paní, jejichž tatínkové byli u zrodu československé nemocnice v Čchŏngdžinu, a říkaly, že mají doma plné krabice fotografií. Uvidíme, co přivezou.

Jakou roli v těchto misích hráli koreanisté, tlumočníci a překladatelé?

Byli důležití. Korejsky tehdy u nás kromě nich nikdo neuměl, takže se vše opíralo o těch pár lidí z oboru. Někteří koreanisté působili na československém velvyslanectví v Pchjongjangu, další byli tlumočníky přímo v civilní nemocnici, v DKNS. V padesátých a částečně i šedesátých letech se koreanistika „propisovala“ do míst, která souvisela se styky a výměnou s Koreou.

Na vernisáži se mezi vašimi kolegy zmiňoval docent Vladimír Pucek a také Alois Pultr. Jakou roli měli právě oni dva v oboru?

Alois Pultr je zakladatelskou postavou české koreanistiky. Po dlouhou dobu to byl vlastně jediný člověk, který u nás koreanistiku táhl. Po něm obor převzal Vladimír Pucek, jenž obor vedl po další dekády. Je ovšem důležité připomenout, že česká koreanistika má i díky tomu dlouhou kontinuitu. My říkáme, že jsme nejdéle fungující v Evropě, a je to i pravda. Zní to dobře.

Dá se říct, že se obor díky těmto vztahům s KLDR v padesátých letech posílil?

Ano. Máme tu nepřerušenou tradici od roku 1950. V řadě zemí střední Evropy se obor obnovoval po navázání styků s korejským Jihem, u nás běží kontinuálně. V tomhle smyslu je to velmi silná tradice.

Jak se koreanistika vyvíjela v době normalizace?

Spíše přežívala. Po roce 1956, kdy se Severní Korea vydala vlastní cestou a odmítla destalinizaci, zájem a kontakty postupně slábly. Nebyli lektoři, nebyly standardní oboustranné styky, chyběly knihy. Obor se otevíral jednou za pět let, bralo se pár lidí. Do jisté míry jsem „produkt“ téhle politiky, kdy na FF UK nastupovalo jednou za pět let jen pět nových studentů korejštiny.

Kolik jste měla tehdy pedagogů?

Jednoho. Jeden člověk, docent Pucek, učil jazyk, literaturu, dějiny. Všechno.

Proč jste si zvolila právě kombinaci koreanistiky s rusistikou?

Upřímně: nebylo to nějaké romantické rozhodnutí. Chtěla jsem studovat literární vědu, ale ta tehdy neexistovala. Rusistika mi byla blízká i kvůli rodinnému zázemí a mamince, jenže kombinace byly povinné. Z možných nabídek mi koreanistika dávala největší smysl. A také jsem věděla, že s mým kádrovým profilem a malým zájmem o koreanistiku to bude cesta, jak se na školu vůbec dostat.

A kdy vás to začalo bavit?

Hned! Jakmile jsem k oboru „přičichla“, otevřel se mi jiný svět a spousta možností... Jsem introvert a knihomol, takže jsem v tom našla svoje.

Jaké pak bylo téma vaší diplomové práce?

Trvala jsem na literatuře, jenže tehdy v Československu prakticky nebyla dostupná žádná jihokorejská literatura. Nic. Knihy z Jihu se zamykaly do trezoru. Nakonec jsem dostala téma vlivu sovětské proletářské literatury na korejskou literaturu. Nebylo to proto, že by mě to osobně fascinovalo, ale aspoň to pořád byla – do jisté míry – literatura.

Po absolutoriu jste šla do Orientálního ústavu ČSAV, že?

Tam jsem chodila už během studia, na poslední půlrok. Uvolnilo se místo knihovníka a bylo potřeba dát do pořádku korejskou knihovnu, která je opravdu skvost. Tehdy byl Orientální ústav ještě na Maltézském náměstí, přímo v centru Prahy. Po revoluci se rozšiřovaly obory na fakultě a profesor Oldřich Král, sinolog, mi nabídl práci na FF UK.

A jak se změnila koreanistika po listopadu 1989?

Změnilo se všechno. Úplně od základů. Začali jsme pochopitelně navazovat vztahy s Jižní Koreou, otevřely se možnosti výjezdů a stáží. Změnil se i celý obsah výuky, a protože předtím se učily výhradně severokorejské interpretace předmětů, bylo třeba doplnit onen neznámý jih. Postupně se z jednoho člověka stal tříčlenný tým, začalo se nabírat více studujících...

Kdy jste byla vůbec poprvé v Koreji?

Až po roce 1989. Poprvé jsem byla v roce 1992, v jihokorejském Soulu. Bylo to nesmírně objevné, hlavně kvůli otevřeným knihovnám a možnostem studia. Člověk najednou viděl, kolik toho musí dohnat, protože výzkum byl úplně jinde... Opravdu úplně jiný svět.

Povězte, jaké jsou vlastně rozdíly mezi severní a jižní korejštinou? Jsou-li?

Rozdíly jsou, ale lidé si pochopitelně rozumějí. Do jihokorejštiny postupně naplynulo hodně anglicismů, v posledních dekádách je to velice výrazné. Severní korejština je „čistší“, pravopisně důslednější, působí archaičtěji. Existují ale i komise na obou stranách, které jazyk sledují a řeší výpůjčky i varianty.

Funguje dnes nějaká spolupráce mezi korejským Severem a Jihem?

Spolupráce je překvapivě víc, než si umíme představit. Fungují kontakty mezi církvemi, mezi buddhisty, existují dokonce společné akademické projekty. Některé jihokorejské školy do spolupráce investují peníze, mimo jiné kvůli přístupu k severokorejským knižním fondům. Je to ale často dosti asymetrické. Jih dodává značné finance, Sever nabízí svůj kulturní fond.

Vy jste byla v Severní Koreji poprvé kdy?

Až v roce 2012. Byla to silná zkušenost. Myslím, že moje generace tamní prostředí snáší lépe než by snášeli dnešní mladí, protože jsme zažili socialismus. Řekla bych, že tam panuje citelně „horší socialismus“ než ten, který byl v době mého dětství. Nejde o to, že by byl v Koreji hlad v podobě, jak se často senzacechtivě píše, pro nás jsou těžko snesitelné věci jako špatná hygiena, kontroly, všude vojáci s puškami a tak podobně.

Četl jsem některé knihy o KLDR. Jak vnímáte třeba reportážní knihu Barbary Demickové Není co závidět (2009, česky 2014)? Ta mě hodně oslovila, a jestli se nepletu, psalo se tam snad i drobně o nemocnici, kterou kdysi budovali Čechoslováci...

Nevím přesně, kde Barbara Demick všude byla, ale není to člověk nějak „ideologický“. Je věcná. Mně se kniha líbí i proto, že utečeneckých svědectví existuje opravdu hodně a tahle mezi nimi kvalitativně vyčnívá. Je pravda, že tematicky byla hodně zaměřená na ohraničené prostředí, na křesťany v KLDR, ale jako celek ji považuju za velmi dobrou.

A co byste doporučila číst o Koreji v češtině? Ideálně z korejské literatury.

Překládá se hodně. Pokud jde o „utečeneckou literaturu“, doporučila bych spíš výjimky, například Pchjongjangská akvária (2000, česky 2003 a 2024) od Kang Čcholhwana a Pierra Rigoulota. Z beletrie záleží na žánru.

Byly tu i ediční řady, například spolupráce s Argem, kde vyšlo více dobrých titulů. V poslední době ovšem část produkce cílí na generaci K-popu.

Vy K-popu nefandíte?

Ne. Ne proto, že bych ho chtěla „hejtovat“, spíše jej nepovažuji za kulturu, která je stavěná na dlouhodobých hodnotách, je to prostě „pop“. Myslím si, že přežije dobrá literatura, dobrá hudba, dobré umění, ale tenhle typ popkultuního fenoménu časem vyprchá. A přitom vidím, kolik kolegů a seriózních vědců se na K-pop stalo specialisty a snaží se ho i nějak analyzovat...

Kdo je tedy pro vás nejvýraznější korejský spisovatel?

Nejslavnější jsou jména, která se dnes skloňují i mezinárodně, ale já se radši vyhýbám jednoduchým žebříčkům. Han Kang dostala Nobelovu cenu za literaturu (2024), proto se stala vlajkovou lodí současné literatury. Mám ráda autory, u kterých cítím, že mluví i k evropské zkušenosti, třeba se zabývají tématy, jako je dědičný hřích nebo otázka důležitosti dětství, sociologických fenoménů, filosofických otázek, nebo třeba toho, co je vlastně básnictví. Jenže to není četba pro každého.

Kolik jste vlastně přeložila knih?

Zhruba dvacet z korejštiny.

A kolik studujících dnes koreanistika na FF UK přijímá?

Nepřijímáme všechny, bereme kolem dvaceti ročně. Hlásí se nám v posledních letech přes dvě stě zájemců. Výběr je tedy tvrdý. A ano, část zájemců přichází kvůli K-popu, jenže obvykle je rychle „srovná“ realita studia.

A jak velký je dnes tým pedagogů?

Kolem šesti v různých úvazcích. Ve srovnání s pracovišti v zahraničí je nás hodně. Máme lidi na teoretický i praktický jazyk, na historii, na literaturu, plus externí přednášející a projekty. Oproti tomu, že do roku 1990 tu byl v podstatě jeden člověk, je to opravdu výrazný posun. Další blízká pracoviště vyučující korejštinu jsou v Olomouci, v Bratislavě, několik v Polsku, Německu...

Když se ohlédnete, co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Asi to, že se mi podařilo uvést do širšího povědomí korejskou klasickou literaturu tak, aby byla relevantní i v širším orientalistickém kontextu. A také mě těší některé překlady, které se mi – věřím – povedly. Ještě si myslím na překlady staré poezie. Mám něco už i vybráno...

A poslední věc. Nelákalo vás stát se profesorkou?

Není to moje ambice. Docenturu jsem dělala hlavně proto, aby byl obor zajištěný. Kvalifikaci bych podle kritérií měla, publikace také, ale nepovažuju profesuru za nejdůležitější. Titul pro mě opravdu není podstatný.