„Vy taškáři! Myslíte, že si dáme dělat ze sebe blázny od nějakého břichomluvce?!“

pátek, 16 únor 2018 12:06

S docentem Zdeňkem Drozdem z Matematicko-fyzikální fakulty UK jsme se vydali po stopách vynálezu fonografu. Patent na něj získal Thomas Alva Edison 19. února 1878.

_abc_6657_630_393

Téměř hluchý Thomas, nejmladší ze sedmi dětí v rodině Edisonových, vykazoval již v dětství podnikatelského ducha a zájem o přírodní vědy. Prý si už v jedenácti letech zbudoval ve sklepě malou chemickou laboratoř. A taky přiměl děti ze sousedství, aby pro něho pěstovaly zeleninu, již pak prodával. Duševně zaostalý chlapec (jak jej označil ředitel školy), který za svůj život získal kolem dvou tisíc patentů, údajně nestačil sledovat školní výuku a po pouhých třech měsících školní docházky jej doma vzdělávala matka. Když Edison získal přezdívku Čaroděj z Menlo Parku, rozhodně už nebyl neznámým vynálezcem. Byl majitelem firmy General Electric Company, kde se poté zrodila řada patentů. S doc. Zdeňkem Drozdemkatedry didaktiky MFF UK jsme se sešli kvůli největšímu z nich, na kterém pracoval sám – 19. února 2018 uplyne 140 let od udělení patentu na fonograf.

_abc_6580_350_233„Dělal jsem pokusy s membránou opatřenou ostrou špičkou, kterou jsem nastavil proti rychle se pohybujícímu voskovanému papíru. Zvukové kmity se hezky vryly a není pochyb o tom, že budu schopen konzervovat lidský hlas a zcela dobře a v libovolné době jej reprodukovat,“ zní poznámka v Edisonově deníku s datem 18. července 1877. O necelý měsíc později si z trychtýře fonografu jeho přátelé vyslechli dětskou básničku, kterou namluvila Edisonova manželka Mary: „Mary had a little lamb…“, a první zvukový záznam byl na světě!

„Představuji si, jak Edison mluví do trychtýře a točí klikou, která roztáčí váleček potažený staniolem a pomocí šroubového převodu po něm posouvá hrot, jenž do válečku vrývá záznam zvuku,“ vrací se k počátkům objevu s notnou dávkou nostalgie docent Drozd a proces demonstruje na vlastním „fonografu“ zhotoveném z papírové roličky, pauzáku a hrotu.

Na pařížské akademii v únoru 1878 byl nicméně Edisonův zástupce, který fonograf vědcům předváděl, považován za podvodníka: „Vy taškáři! Myslíte, že si dáme dělat ze sebe blázny od nějakého břichomluvce?!“ Zdeněk Drozd je přesvědčen, že ani akademici nechtěli uvěřit tomu, že zvuk lze zaznamenat. Původní využití fonografu se plánovalo pro výuku jazyků, fonograf měl nahradit učitele řečí a taky se stát pomocníkem pro sekretářky a stenografy.

Zde je nutno dodat, že po předvedení fonografu nenastal žádný velký boom, jeho výroba započala až o deset let později, a to díky propadnutí Edisonova patentu. Původní Edisonova vize „diktafonu“ nebyla vlastně uskutečněna nikdy, především pro složitost ovládání a nepraktičnost.

Vylepšení původního zařízení na sebe nenechalo dlouho čekat: původní válečky s dvouminutovým záznamem byly vyměněny za válečky větší. V roce 1887 staniol nahradila odolnější hmota a kliku vystřídal elektromotorek. V roce 1888 Edison prodal patent fonografu za 500 tisíc dolarů společnosti North American Phonograph Co. „Představte si, že poslední válečky do fonografu byly na prodej ještě v roce 1929,“ neskrývá nadšení Zdeněk Drozd, „to už musela být technologie fonografického záznamu zvuku docela dokonalá!“

V roce 1886 se vylepšením konstrukce zařízení zachycujícího zvuk zabýval Alexander Graham Bell, vynálezce telefonu, který fonograf propojil s mechanismem podobným pohonu šicího stroje, kde se váleček roztáčel šlapáním nohou. Nazval jej grafofon. Tři roky nato Giovanni Betti vylepšil fonograf o přídavné zařízení způsobující věrnější reprodukci, jeho patent na mikrofonograf se využíval zejména pro nahrávky významných zpěváků. „Šlo pravděpodobně o lepší rouru,“ říká s úsměvem Zdeněk Drozd, „někdy kolem roku 1900 se k fonografu přidala sluchátka, zařízení se nově označovalo jako teatrofon. Zvukový záznam umožnil poslech hned několika posluchačů najednou.“

_thinkstockphotos_91679643_320_281Zajímavý je jistě i vývoj ceny fonografu: v roce 1893 stál fonograf 140 dolarů, o šest let později jen 7,5 dolaru a váleček bylo možné v téže době pořídit za půl dolaru.

Co se týče záznamu zvuku samého, původní „nahrávací studio“ obsahovalo dvanáct fonografů, a vyrývala se tam tedy stopa na dvanáct válečků současně. Každý váleček byl originál. Nahrávání se opakovalo třeba i stokrát za den. Prostou násobilkou dojdeme k číslu 1200 vyrobených válečků s hudbou za den. (Protože šlo nejčastěji o záznam zpěvu, interpret toho musel mít po sté repríze nejen plné hlasivky.) Od roku 1908 byl povrch válečku tvořen novým materiálem – tzv. amberolem, který umožnil prodloužit nahrávku až na čtyři minuty (původně dvě) a hlavně jej bylo možno využít pro vytvoření otisku, a tím k vytvoření téměř neomezeného počtu záznamových kopií (a zpěvák se nemusel vydat z posledních sil).

České veřejnosti byl fonograf poprvé představen v roce 1891 na jubilejní průmyslové výstavě v Praze. S největším zájmem o koupi se váleček setkal u nahrávky národní písně, budoucí hymny Kde domov můj (poprvé uvedena v roce 1834, hymnou od roku 1918). „Zajímavostí určitě je, že na výstavu přišlo a fonograf si mohlo prohlédnout kolem dvou a půl milionu návštěvníků, což byla tehdy zhruba polovina obyvatel českých zemí,“ podotýká docent Drozd a pokračuje ve výčtu tuzemských „fonografických“ úspěchů: „První českou továrnou na fonograf se v roce 1904 stala továrna Elektra na Balabence.“

_podpis_natoceny_320_179Ovšem v roce 1912 sám Edison přišel s předpovědí, dost možná i s jistou pokorou uznal, že „fonograf nemá budoucnost. Budoucnost patří gramofonové desce“.

Thomas Alva Edison zemřel 18. října 1931 ve West Orange ve státě New Jersey. Na jeho počest byly 21. října 1931 v USA zhasnuty všechny žárovky (jak to bylo ten den s fonografy, nevíme).

Autor:
Foto: Vladimír Šigut. Thinkstock

Sdílejte článek: