Pastoral Brothers: Nabízíme jiný pohled na víru

V jejich přítomnosti rychle zapomenete na zažité předsudky o vážných farářích v sutaně a se škrobeným výrazem ve tváři. Jakub Malý a Karel Müller se nezdráhají mluvit na jakékoliv téma včetně erotiky či politiky, a zvládnou i jadrnější výrazy. Oba jsou mladí evangeličtí faráři působící v Praze, ovšem možná je budete znát víc pod jejich brandem ve virtuálním prostoru – Pastoral Brothers.

Evangeličtí faráři Karel Müller (vlevo) a Jakub Malý. 

Ani jeden z vás nevyrůstal v křesťanské rodině, co mladé kluky přesvědčí přidat se k církvi?

Karel: V nejbližším městě od naší vesnice bylo katolické gymnázium, na které měla máma dobré reference od lékařky, u které pracovala. A tak tam nejprve přihlásila bráchu, a pak jsem se vydal v jeho šlépějích i já. Na začátku studia jsem měl tendence do katolické církve zapadnout, ale pořád byly přede mne kladeny nějaké podmínky, které jsem musel splnit, aby mě mezi sebe přijali. Tak to nakonec neklaplo a církev pak pro mě byla objektem pubertálního vzdoru. Chtěl jsem všem svým křesťanským kamarádům jejich víru vyvrátit. A tím jsem se paradoxně začal o křesťanství sám víc zajímat.

Nezamlouval se mi ten přísný a konzervativní přístup; začal jsem mít katolickou církev spojenu s jakousi rituálností, formalismem a konzervatismem. A to mi vadilo. Tak jsem hledal nějakou volnější církev, kde mi nebudou vše přísně určovat, a zkusil jsem studium na Evangelické teologické fakultě UK (ETF UK).

Jakub: Já to měl přímočařejší. Na gymnáziu jsem dostal nedostatečnou z úkolu o libovolném biblickém textu, což mě zdravě namíchlo tak, že jsem se rozhodl přečíst Bibli úplně celou. Zabralo mi to asi deset měsíců. Tehdy jsem měl s náboženstvím zkušenost jen přes televizi a říkal si, jak lidé mohou věřit nějaké vymyšlené báchorce. Až díky přečtení bible jsem zjistil, že biblický příběh je o něčem úplně jiném a já se během čtení cítil být jeho součástí. A zatoužil jsem po křtu.

Zjistil jsem, že moje prababička byla evangelička a na internetu jsem našel sbor vzdálený od nás sotva pět kilometrů. Tak jsem napsal tamnímu faráři. Ten z toho byl hodně překvapený – ještě se mu nestalo, aby mu nějaký puberťák napsal žádost o křest, a ještě kvůli tomu, že si právě přečetl bibli. Nicméně napsal, že je rád a ať přijedu. Tak jsem pak půl roku chodil na katechezi a protože se mi líbilo, jak pan farář vede bohoslužby a jak mluví, řekl jsem si, že chci něco podobného dělat taky. No a když jsem pak zjistil, že na ETF zrovna ten rok zrušili přijímačky… (smích)

Na fakultě jste se nicméně míjeli. Když Karel na ETF nastoupil, Jakub byl už ve čtvrtém ročníku.

Jakub: Je to tak, úspěšně jsme se ignorovali. I když já Karla zaznamenal při představení na vánočním večírku, kde si se svým kamarádem z ročníku hráli na teology, kteří našli v popelnici svitky z Mrtvého moře…

Karel: Udělali jsme takovou cimrmanovskou přednášku, při které jsme si dělali legraci z univerzitního prostředí a našich badatelských postupů. A také jsme skládali dohromady biblické verše, aby to dalo dohromady co největší koninu. A smíchy jsme zbořili sál.

Takže tam už byl jakýsi zárodek Pastoral Brothers?

Karel: To ještě asi úplně ne, to spíš bylo nastavení mé mysli. Tehdy se všichni bavili včetně profesorů z fakulty. Ostatně, já si myslím, že takto je nastavené celé evangelické prostředí – že se nebereme zase až tak vážně. Samozřejmě vnímáme víru se vší důstojností, ale dokážeme se povznést nad to, že nejsme ty nejvyšší autority, vždyť nad námi máme ještě Pána Boha.

Oba jste faráři a působíte společně na jedné farnosti. Jak to funguje?

Karel: Já jsem povolán k tomu, abych v Praze pracoval s mladými lidmi, organizoval a vymýšlel akce. A Jakub to má trochu jinak.

Jakub: Oba jsme seniorátní faráři, jen Karel má víc na starosti mládež. Já jsem zaměřen na spravování seniorátní kanceláře a vypomáhání ve sboru.

A kdo z vás tedy vlastně vede kázání?

Jakub: Střídám se s naším seniorem v Libni.

Karel: A já kážu po Praze tak nějak různě. Zázemí mám (v kostele) u Martina ve zdi, kde kážu asi nejpravidelněji, ale pak i občas „zaskakuji“ za jiné kolegy.

Jak těžké je kázání připravit? Nemůže se stát, že jednou zopakujete stejné kázání jako před týdnem?

Jakub: Stalo se to. Vím, že jsou kolegové, kteří takto vyloženě zkoušeli pozornost lidí.

Karel (skáče do řeči): Ale to je jen takový vtip…

Jakub: Ne, to se fakt stalo! Karle, znám člověka, který to skutečně schválně udělal a až po třech týdnech za ním přišel farník, aby mu to řekl.

Laik může mít představu, že farář odbude v neděli kázání a tím to pro něj končí. Jak je to doopravdy, co všechno děláte?

Jakub: Kromě bohoslužeb, které zaberou dejme tomu dva pracovní dny - jeden den kázání píši a druhý den jej realizuji -, máme na starost ještě různé generační skupinky, pro které pořádáme výuku katechismu.

Karel: Farář by měl být i trošičku manažer, protože si musíte dobře zorganizovat čas – měl byste umět dobře pracovat s předškoláky, školáky, puberťáky, dospělými i se seniory. Většinu z těchto věkových kategorií má každý sbor. A už to samotné je docela dost práce. Do toho máte svatby, pohřby, kázání…

Co je na tom ta nejméně příjemná práce?

Oba shodně: Administrativa.

Jakub: Připravujeme také víkendové pobyty na jaro a na podzim, tábory pro děti či dospělé. A na všechno je třeba připravit program, který realizuje farář. Jednou za měsíc má farář také takzvané „staršovstvo“ což je setkání farní rady a tam se probírá, co všechno je třeba řešit. A někdy takové porady trvají třeba i tři hodiny.

Karel: Někteří kolegové třeba musí řešit i protipožární ochranu kostela, kontroly, odpočet vody a elektřiny, hodně provozní věci. V ideálním případě má farář někoho, kdo se o tyhle věci stará, ale někteří musí řešit všechno. Jeden kamarád teď například na severu Čech řeší rekonstrukci kostela a je to celé na něm – píše projekty, řeší realizaci, dozoruje nad stavbou… Farář by přitom měl být především na ty duchovní věci.

Když na vaše kázání nebo výuku přijde fanoušek Pastoral Brothers, očekává, že bude legrace?

Karel: To je trochu průšvih. Někdy od nás očekávají nějakou srandu. Což samozřejmě nejde. Oni říkají – my vás známe z vtipných videí a ty vaše bohoslužby jsou strašně vážný. Na to odpovídám: Ale vždyť my jsme pořád faráři!

Jakub: Takovým lidem je třeba vysvětlit, že bohoslužby jsou specifický žánr, který sice je možné inovovat, ale ne moc. Je možné trochu uzpůsobit formu, ale těžko obsah, který je starý tisíce let. Ono hodně udělá, když se farář při bohoslužbě jen usměje, lidé se pak cítí mnohem příjemněji. Hodně lidí si totiž víc zapamatuje emoci z kázání, než samotný obsah.

Přišel za vámi někdo s tím, že kostel začal navštěvovat právě kvůli vaším videím?

Jakub: Dostali jsme spoustu zpráv typu: jsem ateista/ateistka ale vy máte vtipná videa, třeba se u vás pobavím a zároveň poučím. My to máme nastavené následovně: takhle věříme, takhle o víře přemýšlíme, a teď to nabízíme vám. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné. A pokud chcete udělat krok navíc, tak jsme tu pro vás.

Karel: My jsme přišli s formátem, že nabízíme a seznamujeme lidi s otázkami víry. Nejsme žádní přesvědčovači. Na YouTube najdete i jiné kanály, kde to dělají i lépe. Ovšem takovým stylem, že na vás příliš tlačí.

Jak je to podle vás s tím proklamovaným českým ateismem? Není to jen póza?

Karel: Já si myslím, že tady žádný ateismus není. To je jen taková nálepka. Když se trochu podíváte na religionistické studie, zjistíte, že Češi jsou velmi spirituální a věří kde čemu. Zvláště v době fake news. Fake news už má v podstatě charakteristiku nového náboženství.

Jakub: Český ateismus je spíš antiklerikalismus a brojí proti falešným představám Boha. Nám se stalo, že když se kolikrát s nějakým ateistou bavíme a ptáme se, v jakého Boha nevěří, tak jsme se shodli, že takové představě Boha nevěříme ani my! (smích). Takže není divu, že tady jakýsi ateismus existuje, protože se tu léta brojilo proti tomu, aby vůbec církev měla nějakou moc, a kněží zasahovali do jakýchkoliv sfér života.

Možná v tom hraje i roli odpor k institucím, dogmatům, příkazům...

Karel: A to nemusí být nutně špatně. Já si také myslím, že přílišný konzervativismus a rigidnost při bohoslužbách, přehlížení toho, co ten daný člověk hledá, není dobře. My bychom mu měli z naší pozice dát nějakou odpověď. A to způsobem či jazykem, kterému on bude rozumět. Nemůžeme používat formu z 19. století. Lidé dnes v kostele hlavně hledají dobré pocity.

Jakub: První, co by si měli církevní představitelé umět přiznat, že je to naše chyba, v jakém stavu je vztah většiny lidí k církvi. Na druhé straně ovšem musí udělat krok naproti i ti lidé zajímající se o náboženství – ptát se, hledat. A my zase musíme nabízet, otvírat cestu k víře. Nestavět překážky a trvat na pravidlech, která musíte splnit, abyste mohl mezi nás.

Karel: Církev už dnes nefunguje jako elitní klub, kam podáte přihlášku a oni vás přijmou. Bližší přirovnání je spíš k restauraci – když se vám tam líbí, tak tam zajdete, strávíte tam nějaký čas, zkonzumujete tam to, co vám vyhovuje, a přijdete zase znovu. Nepotřebujete přihlášku.

A jak na Pastoral Brothers reagují vaši nadřízení, berou vás ještě vážně?

Karel: Naše církev je plná intelektuálního, odborného, a hlubokého zadumání, ovšem najdete tam i takové „rošťáky“ jako jsme my dva. Jeden kolega mi například napsal: „Kdyby mi bylo o dvacet let méně, tak to dělám taky.“ Díkybohu naše církev přitahuje lidi s podobnou náturou.

Já si myslím, že děláte evangelické církvi velmi pozitivní reklamu. A navíc i jistou formu náboženské osvěty.

Jakub: Ve většině naší tvorby protlačíme nějaké náboženské téma. A díky tomu, že je sdělujeme odlehčenou a přístupnou formou, tak máme potom možnost s lidmi, které to zaujme, komunikovat. Někdo například napíše: zjistili jsme, že děláte i kurzy křesťanství, máme o to zájem. Nebo píší spoustu otázek. A za to jsem já osobně strašně vděčný - když se lidé ptají na své pochybnosti nebo zkušenosti s různými situacemi. A já mám možnost jim to sdělit.

Reakce na vaši tvorbu ale určitě nebudou jen pozitivní.

Jakub: Samozřejmě to některé lidi i odradí, ale s tím musíme počítat. Ostatně počítal s tím i Ježíš, když vyprávěl podobenství o rozsévači - ten rozséval slovo a potom už neovlivnil, zda z toho něco vzejde nebo ne.

Karel: Nejvíc hejtů nám chodí od ateistů a od křesťanů. Ateisté, nebo řekněme pseudoateisté píší: Ta církev už je v posledním tažení, když vytáhla takové dva… Nebo naopak někdo psal: To musíte zamezit, protože je to tak dobrý, že to lidi přinutí do té církve vstoupit! Což by teda bylo skvělý! (směje se).

Jak obtížné je u vaší tvorby vybalancovat správnou hranici, aby to už nebylo „přes čáru“?

Jakub: To je strašně těžké, protože každý člověk má tu hranici úplně někde jinde. Někoho hrozně pohorší, že mám trochu víc barvy v kůži, tetování, než bych podle něj měl mít, někoho pohorší už jen to, když řeknu že Ježíš „kecal“.

Karel: V začátcích jsme tu hranici samozřejmě ještě hledali a občas nám ulétlo i nějaké sprosté slovo, čemuž se už snažíme vyhýbat. Jak říkal Jakub, ta hranice je velmi individuální a my samozřejmě také nějakou máme.

Jak vznikají nápady na videa nebo koláže, které zveřejňujete?

Jakub: Já už na přednáškách na ETF UK objevil, že spousta Ježíšových podobenství jsou víceméně takové vtípky – v podstatě rýpání do vlastní společnosti a do vlastního náboženství. V bibli je spousta narážek na vládnoucí moc, politiky… Neustále se dá něco objevovat. Profesor Jan Heller říkal, že studovat bibli je neustálé dobrodružství. On sám ji studoval celý život.

Karel: Biblické příběhy mají pořád co říct a občas to použijeme i na nějaký současný nešvar. Sledujeme, co se ve společnosti děje a snažíme se na to nějak reagovat – abychom to odlehčili nebo ironizovali. Samozřejmě se občas někdo ozve: jak si můžete dělat legraci z našeho prezidenta nebo premiéra? No můžeme! A pokud se vám to nelíbí, tak nás přece nemusíte sledovat. Ale snažíme se nebýt nijak zlí.

Na YouTube jste už přes dva roky, jak dlouho chcete vydržet?

Karel: Naše první meta byla dosáhnout dvou tisíc fanoušků a tisíce zhlédnutí. A když se to stalo, tak jsme si řekli: dobrý, tak to budeme dělat dál. Teď máme 15 tisíc fanoušků na Facebooku a videa mají desítky tisíc zhlédnutí, což bylo naprosto mimo naši fantazii...

Jakub: Samozřejmě si uvědomujeme, že to asi není věčný projekt a že se po nějaké době nejspíš vyčerpáme co do nápadů i co do energie. Nebo je také možné, že nás někdo stopne. Ale věřím, že ne a že pár let se to dělat dá.

Snažíte se dodržovat nějakou pravidelnost?

Karel: Zatím držíme to, že máme každých čtrnáct dní video a každý týden jeden podcast. A dle libosti vytváříme ty reakční obrázky. Video vzniká delší dobu a je kolem toho delší diskuse, snažíme se mít nějaký plán. Teď například jedeme biblické bizáry a do budoucna přemýšlíme o nějakém zpracování evangelií.

Vše kolem videí si děláte sami?

Karel: Bohužel. Všechno od scénáře po tvorbu videa, stříhání a postování na sociálních sítích. Přitom už v prvním videu jsme naše fanoušky vyzývali, aby nám s tím pomohli…

Nejen že jste na sociálních sítích, máte youtube kanál a podcast, vy už máte i vlastní merchandising!

Karel: Samozřejmě! Pokud chcete být dobrý youtuber, musíte mít i vlastní merch (směje se). Máme nějaká trička, ponožky, sešity, brzy budou hrnky. Zatím jsou jen čtyři motivy, ale budou další. Kapitalismus musí jet! (pobaveně).

Ale abych to uvedl na pravou míru – merchandisingem vybíráme na Diakonii Rolnička, snažíme se podpořit dostavbu domova pro lidi s mentálním a zdravotním postižením. Takže veškeré peníze, které jsou nad výrobní cenou předmětů a oblečení, jdou na tento charitativní projekt.

Jak vůbec vznikl název Pastoral Brothers?

Karel: Protože nejsme vůbec kreativní. A jediní youtubeři, které jsem já znal, byli Viral Brothers. My jsme generace, kterou youtubeři zase až tak nebrali – vždyť já v současnosti znám jen dva youtubery a z toho jedni jsme my.

Jakub: A navíc to v podstatě znamená „bratři faráři“, což je klasické oslovení evangelického faráře.