Tálibán není konzistentní. Ženy smějí učit dívky. Zatím

pátek, 07 leden 2022 09:10

„Cítím z lidí v Afghánistánu naději. Brát jim ji mi nepřijde fér. Po nástupu Tálibánu k moci bylo nejen v českých médiích, ale všude hned jasno, co bude. Přitom to není jasné doteď,“ říká Fatima Rahimi, česká novinářka afghánského původu, absolventka Fakulty humanitních studií UK a studentka Filozofické fakulty UK. Z Afghánistánu odešla s rodiči a dvěma sourozenci před dvaceti lety. Bylo jí osm let. Jejímu otci tehdy hrozil tvrdý trest za to, že doma tajně vyučoval dívky.

dovnitř 7

V jednom rozhovoru jste vzpomínala na to, jak jste při procházce s tatínkem viděli na ulici ležet mrtvolu. Vybavíte si z dětství v Afghánistánu i něco hezkého?

Okamžiky s širší rodinou. Měla jsem hrozně hodnou a obětavou babičku. Jako malá jsem bývala často nemocná a ona u mě v noci sedávala, aby maminka mohla spát, modlila se za mě, plakala. Já ten její strach pak nějakým způsobem podědila. Když v těch hrozných časech chodívala sama ven, jako žena třeba jen do mešity, bála jsem se, že už se nevrátí. Pak si pamatuji velké oslavy „načerno“, hudba potichu v nějakých sklepech se zataženými okny. Užívala jsem si, že ji mohu slyšet. Afghánská tvorba tehdy vůbec nebyla možná, maminka pašovala kazety íránského popu v podprsence.

Do Česka jste přišli na konci roku 2000. Cesta s převaděči vám trvala rok.

Z toho období si vybavuji hlavně strach, ale zároveň i naději. Vnímala jsem hodně pocity rodičů, nešlo žít pořád v úzkosti, člověk musel mít motivaci, aby mohl pokračovat. Ale některé dojmy se neustále opakovaly. Třeba si nevybavuji, že bych neměla hlad. Nebo že bych spala tolik, abych se cítila odpočatá. Nebo že by mi nebyla zima.

V Česku se vám otevřely obzory. Vystudovala jste dvě vysoké školy, pracujete jako novinářka. Ale jak se tu žije vašim rodičům?

Předpokládám, že dobře, ale nechci mluvit za ně. Pracují. Maminka je kuchařka, táta ošetřovatel. Nemohl dělat to, co v Afghánistánu – učit na vysoké škole, protože jednak neuměl dlouho dobře česky a za druhé neměl jak doložit dosažené vzdělání – o všechny doklady jsme během cesty přišli. Z Afghánistánu jsme odcházeli se zavazadly, do Česka dorazili s jedním kufříkem. Výuka mu chybí, ale už se se situací smířil.

shutterstock 1681439548   2009   Kabul,AfghanistanAfghanistan 23.03.2009 women wear burqas in their daily lives
Ilustrační snímek procházející a tradičně zahalené ženy v afghánské metropoli Kábulu z března 2009.

Vy jste tady zůstali vlastně omylem, protože vám došly peníze na cestu dál. Čtyři roky jste pobývali v uprchlických táborech, než vám přidělili obecní byt. Změnily se od té doby podmínky pro uprchlíky?

V něčem se situace zlepšila, něco zůstalo stejné. Například dvacet let zpátky nebylo možné při pobytu v uprchlickém táboře získat pracovní povolení a tudíž pracovat. Čekáte, až vás uznají, je to dlouhá a složitá byrokracie, což platí stále, ale teď je to tak, že po půl roce už můžete pracovat. To vidím jako pozitivní změnu. Také je mnohem více možností, jak se učit češtinu a trávit volný čas. Protože to nejhorší, co pro dospělé v uprchlických táborech bylo, že neměli co dělat. Strašná nuda, nejistota a z toho pramenící psychické problémy. Snad každý druhý, s kým jsem mluvila, se ještě v táboře jakž takž držel. Ve chvíli, kdy ho opustil, mohl pracovat, měl bydlení, tak se zhroutil.

dovnitř 3vJak to v táboře vypadá?

Třeba Zbýšov u Brna, jeden z těch, v nichž jsme byli, je už zavřený. Dvoupatrový barák s dlouhými chodbami, na každé zhruba deset pokojů, každá rodina měla jeden pokoj nebo třeba šest chlapů bylo v jednom pokoji. Na chodbě sociální zařízení a jenom malá kuchyňka, protože jsme dostávali třikrát denně jídlo a k tomu tehdy ještě dvanáct korun pro dospělého a šest korun pro dítě na den.

Když jsme odevzdali průkaz, mohli jsme jít ven z ubytovny a do deseti hodin večer se vrátit. Ale daleko jsme nechodili, spíš se jen porozhlédnout po okolí, navíc jsme neuměli jazyk. Ale pro nás děti to bylo lepší, já začala hned chodit do školy a odpoledne pak do dětského centra. To oceňuji doteď, že pro děti byl ten nástup češtiny hodně rychlý, chodila jsem i s rodiči po úřadech a tak.

Kolik zhruba teď v Česku žije Afghánců?

Odhaduji maximálně osm set lidí. Stále je tu afghánská ambasáda, v Rádiu Svobodná Evropa pracuje poměrně dost Afghánců, kteří tu žijí se svými rodinami.

Pomáháte nově příchozím?

Když je možnost, tlumočím pro sociální pracovníky. Afghánci vědí o zdejší diaspoře, ale zároveň bych jim ráda dala možnost, aby se sami rozhodli, jak tady budou žít, jestli chtějí navázat kontakty s krajany nebo ne. Jsou tu lidé, kteří tím, že ze země odešli, uzavřeli jednu životní kapitolu a už se k ní nechtějí vracet. Já to naprosto respektuju.

Odešel z vaší rodiny někdo za vámi?

Ne, jsme tu sami.

Žádají vás příbuzní o pomoc v souvislosti s tím, co se v Afghánistánu od léta děje?

Strach samozřejmě mají. I my se o ně bojíme. Hlavně mamka, protože tam má velkou blízkou rodinu. Skoro každý den se s nimi bavíme, posíláme si hlasové zprávy. Ale já o tom nechci mluvit, je to stále hrozně citlivé a chaotické. Nevím, jak přesně tam Tálibán funguje a nechtěla bych je ohrozit.

Jak se díváte na současnou uprchlickou krizi na polsko-běloruských hranicích? Měl by každý dostat stejnou šanci jako vy před těmi dvaceti lety?

To ani nemusí být můj názor, to je lidské právo dle zákonů, které jsme my jako Česká republika v rámci Evropské unie podepsali.

dovnitř 9

Během té první velké uprchlické krize v roce 2015 jste médiím vyčítala, že posilují v lidech strach. Byl to ten důvod, proč jste se dala na novinařinu? Abyste informovala o věcech, které znáte mnohem lépe než většina českých žurnalistů, jinak?

Původně jsem chtěla být lékařka. Ale pak mi došlo, že to byl sociální tlak. Afghánská společnost je i bez Tálibánu hodně konzervativní. Být lékařem je to neprestižnější povolání. V tamních podmínkách je opravdu obtížné studovat vysokou školu, a když máte tu možnost, vyberete si nejspíš medicínu. Toto obecné očekávání se přeneslo i do zdejší diaspory. Ale mě více lákaly humanitní vědy. Vystudovala jsem Pedagogickou fakultu na Univerzitě Hradec Králové a Fakultu humanitních studií UK. K novinařině jsem se dostala tak, že jsem v roce 2015 zaregistrovala možnost psát pro Deník Referendum. Šla jsem za profesorem M. C. Putnou, co si o tom myslí a on mi tenkrát řekl: „Běžte do toho!“

Letos jste se stala takovou odbornicí na Afghánistán v českých médiích. Jako jedna z mála jste se odmítla vyjadřovat k budoucnosti země s tím, že musíme počkat, jak se „nový“ Tálibán projeví v praxi. 

Ano, byla jsem ve svých vyjádřeních opatrná, protože jsem měla pocit, že nejenom v českých médiích, ale všude bylo hned jasno, co bude. Přitom to není jasné doteď. Můžeme mít nějaké předpoklady, oproti předchozímu režimu je současná situace pro ženy mnohem složitější a méně svobodná. Ale jako novinářka vycházím z informací, které mám. Nemám křišťálovou kouli, tak nebudu předpovídat něco, co se nemusí stát. Před tím taky nikdo nevěřil, že Tálibán tak rychle dobude velká města.

shutterstock 2025653837   2021 Kabul, Afghanistan, August  1 2021, refugee children after the collapse of the country
Skupina opuštěných dětí na severu Afghánistánu v srpnu 2021 a krátce předtím, než zemi opustily mezinárodní vojenské sbory a mise.

Ta moje pozitivita se ukázala jako oprávněná. Ve svých textech a rozhovorech jsem řekla, že věřím, že během dvaceti let vyrostla generace, která zažila pocity svobody a pro které je například vzdělání žen i mužů velkým tématem. A to se ukázalo. Ženy protestovaly a některé nepřestaly ani teď. Natáčí různá videa, dávají je na sociální sítě. Na YouTube existuje i dívčí kanál informující o Afghánistánu zevnitř. Jsou to mladé holky. Všechno je ovšem v perštině, takže chápu, že tím pádem je pro západní novináře složité se k materiálům dostat.

Ale pozitivní je už jen to, že to mohou ženy dělat, že je Tálibán nechá.

Nějakým způsobem ano. To je právě další věc. Dávat všechny tyto informace do kontextu je strašně složité. Jedna věc je, že Tálibán má málo členů a tím pádem není schopen celou společnost řídit a všechno kontrolovat. Je tam „díra“ a tu ti lidé zaplňují. Další věc je, že Tálibán se snaží získat mezinárodní uznání a v takové chvíli si nemůže dovolit dělat „přešlapy“ jako v devadesátých letech. Možná teď vystupuje jinak, než jak se bude chovat, až uznání získá.

Pokud ho vůbec získá. Přece světoví politici nejsou tak naivní, aby si od něj předtím nevynutili záruky dodržování lidských práv a podobně, ne?

Právě proto ho ještě neuznávají. Zároveň je Tálibán u některých států považován za teroristickou skupinu, i toto by se muselo nějak vyřešit. Zatím se snaží nějak doložit, že nemá vazby na teroristy, a naopak ukazuje, jak chrání menšiny – konkrétně Šíity, kteří jsou v Afghánistánu dlouhodobě pronásledováni skupinou Islámský stát. Byli perzekuováni i ze strany Tálibánu, který s nimi prý teď chce spolupracovat. V médiích a směrem k Západu se snaží působit jako „nový“ Tálibán. Zároveň je ale jejich ideologie pořád stejná a potvrdil to i jejich mluvčí, který říká: „Ano, naše ideologie je pořád stejná, akorát jsme se naučili, jak máme vystupovat.“ A ono to tak opravdu je. Poslední článek, který jeho fungování podrobně popisuje, je analýza Wall Street Journal o tom, jak členové Tálibánu pronikali na univerzity, na ministerstva…

Oholili se, nasadili sluneční brýle…

Přesně tak. A během toho zjistili, jak mají mluvit s lidmi ze Západu. Jenže toto je jenom jedna stránka Tálibánu, kterou vidíme v médiích. To není homogenní skupina. Je tam vrstva vzdělaných lidí, kteří jsou slyšet a mají moc, ale v praxi ji za ně bude vykonávat někdo jiný. V každém městě či vesnici může jejich vláda vypadat jinak. Pod Tálibánem existují různá uskupení, která se k němu sama přidala s nejrůznějšími vlastními pohnutkami. Je to ten samý problém, jako byl v Afghánistánu před tím. Celý předchozí režim byl zkorumpovaný kvůli tomu, že na vysokých postech seděli lidé, kteří neměli zkušenosti, dostávali se tam přes známosti a podobně. Často na ně neplatila žádná práva. Jako příklad mohu uvést trenéra dívčího fotbalového národního týmu, který byl obviněn ze sexuálního zneužívání. FIFA v tu chvíli nemohla udělat nic víc než ho vyloučit. Soud pak měl probíhat v Afghánistánu. Neproběhl.

dovnitř 2

Jaké mají teď ženy v zemi postavení?

V pěti až šesti provinciích se otevřely pro dívky střední školy. Ty základní fungovaly už před tím, teď jsou akorát děti rozdělené podle pohlaví - chlapci zvlášť, dívky zvlášť. Řeší se univerzity - většina z nich je stále zavřená. Podle rozhovorů, které vedu s místními, je lidem úplně fuk, jestli budou studovat ženy a muži odděleně. Prostě chtějí studovat.

To je docela dobrá vyhlídka. Že vůbec ta možnost existuje a nikdo je za to netrestá.

Ale učitelů, a hlavně učitelek je málo, a dívky tak nemá kdo učit. Ale ještě k té opatrné pozitivitě, kterou jsem v létě vkládala do svých rozhovorů a mluvím o ní i teď: Ta nespočívá v tom, že já bych si myslela, že něco nějak dopadne. Ale když s těmi lidmi mluvím, cítím z nich naději. A nepřijde mi fér jim ji brát. To léto jsem mluvila tak nějak i za ně.

Pokud se žena rozhodne, že bude učit ostatní dívky, nic jí tedy nehrozí?

Ne. Zatím ne.

Byly už přijaty nějaké nové zákony, které by mohly naznačit budoucí společenský vývoj?

Nově ženy mohou cestovat dál než 72 kilometrů pouze v doprovodu mužského příbuzného. V autech a autobusech by neměla hrát hudba a ženy, které nemají „správný“ hidžáb, nemohou jet například taxíkem. V některých provinciích je zakázána hudba. Dokonce jsem četla ve vnitrostátních novinách, že kvůli ní zabili Tálibánci několik lidí. Vedení se pak od nich distancovalo…

Zákon se tedy uplatňuje jen někde, podle toho, kdo z hnutí je tam aktivní? Třeba ten „vrcholový“ Talibán by hudbu plošně nezakazoval?

Nevím, jak to je. Třeba to tím chtěli jenom omluvit a hodit na někoho jiného, což se často děje. Dále je uzákoněno, že ve filmech a seriálech nesmí vystupovat ženy. Nevím, jak to budou řešit… Novinářky vystupující v televizi by měly nosit hidžáb. V Afghánistánu také existovala vyloženě ženská televize, ta skončila. Nejsledovanější televize Tolo vysílala zábavné pořady, v nichž vystupovaly rodiny, a tím pádem i ženy. V srpnu tyto pořady zastavili a od října jde čistě o mužské soutěže.

shutterstock 2036778914   Afghan girls at school in Herat. Afghanistan.2019
Dívčí škola v afghánském Herátu během výuky v roce 2009. Vzdělávání a situace žen je po opětovném nástupu Tálibánu k moci nejistá.

Novinářky jsou teď kde?

Některé utekly. Pak jsem viděla video, kde jedna ze známých novinářek prodávala v Kábulu svůj nábytek a vybavení do domácnosti, aby měla z čeho žít. Ale to je problém všeobecně, nejen žen. Lidé pracující ve veřejných službách nedostávají plat od té doby, co se dostal Tálibán k moci. Nemá je kdo a z čeho platit.

To je teď nejakutnější problém Afghánců?

Ekonomika je na tom hodně zle. Podle říjnové zprávy OSN se 75 procent lidí pohybovalo pod hranicí chudoby už před nástupem Tálibánu. Do konce roku 2022 to může být až 97 procent. Tři miliony dětí v Afghánistánu hladoví, což je důsledek sankcí uvalených na Tálibán.

Do země přestala proudit finanční a hmotná pomoc ze zahraničí, na níž je země dlouhodobě závislá. I proto se tak snaží o mezinárodní uznání. Teď aspoň navázali obchodní spojení s Čínou a Uzbekistánem.

dovnitř_11.jpgVy jste se od svého útěku v osmi letech do země už nikdy nevrátila?

Ne. Dlouho jsme čekali na české občanství a když jsme ho získali, dohadovali jsme se, kdo z rodiny tam kdy pojede, protože cesta je hodně finančně nákladná. Maminka se sestrou už tam byly. Když měla přijít řada na mě, stalo se v létě, co se stalo.

Láká vás tam jet pracovně jako zahraniční zpravodajka?

Ano. Pokud bych dostala nabídku, určitě bych jela.

Fatima Rahimi
Narodila se v roce 1992 v Herátu, třetím největším městě Afghánistánu. Maminka byla v domácnosti, otec učil na tamní vysoké škole perštinu a perskou literaturu. Ze země rodina odešla v roce 2000 kvůli hrozícímu postihu otce za domácí vyučování dívek. Cesta s převaděči do Česka jim trvala rok. Během necelých čtyř let prošli řadou uprchlických táborů (Zbýšov u Brna, Vyšní Lhoty, Zastávka u Brna, Zbýšov u Brna a opět Zastávka u Brna). pak se přestěhovali do Šumperku, kde Fatima absolvovala gymnázium. Poté studovala Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové a pak evropské duchovní a kulturní dějiny na FHS UK. Nyní studuje íránistiku a dějiny a kulturu islámských zemí na FF UK. Od roku 2015 pracuje v Deníku Referendum. Působí také v Českém rozhlase – na Rádiu Wave moderuje pořad Hergot!
Autor:
Foto: Hynek Glos, Shutterstock

Sdílejte článek: