Jakub Tolar: Snažím se být pro své pacienty skálou

pátek, 13. leden 2023 09:16

„Jsem výsledný produkt lidí, se kterými jsem se setkal, a míst, kde jsem byl. Můj podíl je jen ten, že se nabízené příležitosti snažím využít nejlépe, jak dovedu,“‎ říká Jakub Tolar, absolvent 1. lékařské fakulty UK, který nyní působí jako lékař, vědec a děkan lékařské fakulty na Minnesotské univerzitě.

avc 20220721 17 21 23 MG 0720 2

V přednášce, kterou jste pronesl na brněnské konferenci u příležitosti 200. výročí narození „otce genetiky“ Gregora Johanna Mendela jste řekl, že padesát procent vašich pacientů, tedy nemocných dětí, zemře. Jak to zvládáte?

Existují dva typy lidí: jedni jsou pohledem na utrpení či bolest druhých zničeni, druzí ne, a naopak to berou jako výzvu a pobídku k akci. A já odjakživa, aniž bych se o to nějak zasloužil, patřím do té druhé skupiny – mám rád výzvy, problémy, krize. Nemívám úzkosti či strach. Jediné, oč se bojím, je má rodina.

Proto mám rád intenzivní medicínu, operace, rychlé rozhodování. Moji pacienti jsou pro mě zároveň ti nejlepší učitelé, jak svůj život žít lépe. Oni v těchto těžkých chvílích nepotřebují někoho, kdo bude jejich osudem zdrcen. Potřebují někoho, kdo se o ně postará. I jejich rodiny potřebují člověka, o kterého se mohou opřít, kdo bude jejich skálou. Jsem tu pro ně.

Také jste zmínil, že hybatelem pokroku jsou motivované matky a otcové vašich pacientů a finance nejsou limitací. Můžete to rozvést i pro naše čtenáře?

Máme společný cíl – tu nejlepší péči pro naše malé pacienty. A nic nemá větší sílu nežli rodiče nemocného pacienta. To jsou mí „parťáci“; oni jsou hybateli pokroku ve vědě i v medicíně.

A podle mého názoru ani finance nejsou limitací, když máte dobrý nápad, peníze přijdou. Samozřejmě je frustrující, že zhruba osmdesát procent mých projektů nezíská financování, ale to mi umožňuje soustředit se na zbývajících dvacet. Těch nejlepších.

Jak si dobře vybírat problémy k řešení?

Je důležité mít ambiciózní cíle – řešit triviální problémy je stejně náročné jako řešit skutečné výzvy. Na začátku by mělo být pečlivé zmapování situace, následně si vybrat tři podotázky a na nich začít pracovat. Řešení se objeví cestou. Nelze čekat na „až“‎, až budeme mít dost vstupních informací nebo až budeme připraveni.

Neumíme předvídat budoucnost a je mi fyzicky úzko, když slýchám predikce „kdy se co stane“‎ – kdy už budeme preventivně editovat lidský genom a tak dále. Není to o rozhodnutí, ale o postupném vývoji. Rád doporučuji knihu Obliquity: Why Our Goals Are Best Achieved Indirectly od Johna Kaye, který v knize popisuje, že cílů se dosahuje oklikou, nikoliv přímo. Například pokud chcete být šťastní – tento pocit sám o sobě neexistuje, vzniká, když někomu pomůžete či děláte nějaké jiné činnosti, které vám štěstí přinesou. 

avc 20220721 17 33 34 MG 0740 2

Vaše vědecká kariéra je velmi pestrá a vyvíjí se i s rozvojem nejnovějších technologií. Kdybyste měl popsat jeden vědecký projekt, jež je pro vás něčím speciální, který by to byl?

Třeba jeden z mých prvních projektů, kdy jsem od American Heart Association získal juniorní grant na výzkum léčby infarktu pomocí kmenových buněk. Myslel jsem si, že kmenové buňky budou pomáhat hojení, ale ukázalo se, že to bylo přesně naopak – kontrolní skupina vycházela lépe. To pro mě byla velmi užitečná a nečekaná lekce, kterou si pamatuji dodnes. Obecně miluji, když získáte výsledky, které před vámi ještě nikdo nikdy neviděl. To je inspirující.

Kromě vědce jste i lékařem a děkanem. Jak se vám to daří kombinovat?

Lidé se mě pořád ptají, kolik hodin dávám na to nebo ono. Já to nerozlišuji, neříkám, že je to tak správně, ale já to tak nemám. Pro mě to vše běží zároveň. Když jsem na sále nebo na ambulanci, tak přemýšlím i o vědě, jak by to mohlo fungovat. Naopak v laboratoři nebo když píšu grant myslím na pacienty, co je trápí, jak jim nejlépe pomoci. To je podle mě klíčem k úspěchu.

Jak do toho zapadá administrativní role děkana?

I tam se tento přístup dá aplikovat. Vždy se soustředím na lidi. Nemám velkou trpělivost s byrokracií, ale respektuji pravidla a mám obrovský respekt před civilizací. Univerzita je pro mě prostředím, kde je možné nesouhlasit, zapáleně diskutovat, ale při tom se stále respektovat.

Důvodem, proč jsem přijal tyto administrativní funkce bylo to, že jsem byl vděčný Minnesotské univerzitě, že mi dala takové obrovské možnosti, že mohu dělat to, co dělám. A když mě pak vyzvali, abych se přihlásil, vnímal jsem to jako povinnost.

avc 20220721 16 43 31 MG 0674 2

Umíte nepracovat? Jak kupříkladu vypadá váš víkend?

Víkendy trávím s rodinou. Mám tři děti a tříletou vnučku a co mohu, jsem s nimi, protože to je mé štěstí a moje všechno. Hodně a rád čtu o historii, filozofii, ale i ekonomii, matematice, fyzice. Velmi mě zajímají lidé, a to včetně těch, kteří mě předcházeli a jsou desítky či stovky let mrtví. Je to takový můj osobní think-tank. Zároveň filtruji věci, které považuji za nedůležité, například se nedívám na televizi a nejsem na sociálních sítích. Sám k sobě jsem velmi disciplinovaný, což mi umožňuje být kreativní a věnovat svůj čas skutečně podstatným věcem.

Proč jste se vlastně rozhodl pro studium medicíny?

Roli v tom určitě sehrála rodina. Můj dědeček byl primář v Baťově nemocnici. Já jsem ho sice poznal jen krátce — zemřel, když jsem byl malý — ale ta tradice tam vždycky byla. I oba moji rodiče jsou lékaři.

Ale jednoznačné to nebylo, bavilo mě vše, od historie, filozofie, přes práva až po přírodní vědy. Myslím, že medicínu jsem si vybral proto, že kombinuje mnoho věcí dohromady – od znalosti přes manuální zručnost, ale zahrnuje i vztahy mezi lidmi.

Věděl jste od začátku, že chcete být lékař-vědec?

Vůbec ne! Já nikdy neměl konkrétní plán a překvapují mě lidé, kteří říkají, jak to vše měli naplánované. Jsem ukázkový produkt lidí, s nimiž jsem se setkal, a míst, kde jsem byl. Můj podíl je pouze ten, že se nabízené příležitosti snažím využít nejlépe, jak dovedu. A nikdy jsem nedělal rozdíl mezi vědou a praxí. Vše, co jsem kdy udělal s mojí skupinou, bylo založeno na tom, že jsme stejně dobří v základním výzkumu stejně jako v medicíně a v péči o pacienty.

avc 20220721 16 41 38 MG 0664 2

Jak vedla vaše cesta do Spojených států?

V tom sehrála velkou roli naše česká historie, kdy se po pádu komunismu otevřel svět lidem z bývalého východního bloku. Medicínu jsem dokončil v roce 1990 a brzy poté jsem dostal pozvání na stáž do britské Cambridge, což bylo něco úžasného. Poprvé jsem zažil, jak se dělá skutečná věda.

Navíc mojí obrovskou výhodou bylo, že jsem pro místní byl cenným zdrojem informací o tom, co se u nás v revolučních letech dělo. Rád vzpomínám, jak jsme se vždy večer po práci setkávali s kolegy u někoho doma a vedli dlouhé diskuze o všem možném, od klasické hudby po historii, vědu či lékařskou praxi.

A tam jsem pochopil, že jestli chci být ve vědě a speciálně v molekulární biologii k něčemu, tak potřebuji doktorát z Ameriky. Takže jsem se přihlásil na Minnesotskou univerzitu, která byla v té době v mém oboru třetí nejlepší na světě, a kde v té době působil výborný genetik českého původu profesor Jaroslav Červenka.

Pamatujete si, co vás po příjezdu nejvíce překvapilo? Jak jste byl z českého prostředí připraven?

Přesně si pamatuji, jak tam sedíme u stolu a já vůbec netuším, kdo je profesor, postdok a kdo teprve student. Z jejich chování to vůbec nebylo poznat! To bylo tak osvobozující. Přijel jsem z Česka, kde když byl někdo profesor, tak byl „bůh“.

Připraven jsem byl ale dobře. Patřím mezi lidi, kteří si myslí, že vzdělání má být těžké. A podle mě je velmi důležité překonávat překážky, protože tím se definujete. České vzdělání mi tak velmi pomohlo, nejen kvůli vlastním znalostem, ale i kvůli tomu průběhu. Na rozdíl od Spojených států, kde se používají testové otázky s výběrem možností, byly všechny mé zkoušky ústní. A to byla báječná škola, protože jsem musel odpovědi pohotově vymýšlet, obhájit si svůj názor. Stejně jako fakt, že před nás na začátku předmětu vždy položili tlustou knihu se slovy „to se naučte“‎. To mě vytrénovalo a získané schopnosti přemýšlet, pamatovat si věci anebo kombinovat různé zdroje informací denně využívám ve své práci i životě.

Co byste poradil dnešním studentům a studentkám, jak se připravit na budoucnost?

Nebát se. To je velmi důležité. Jak již psal T. G. Masaryk, my máme problém malého národa. Považuji za naprosto klíčové, aby každý student a studentka vyjeli do zahraničí. Aby získali odstup, aby zažili, jak to funguje jinde, aby se dostali mezi ty nejlepší. A s tím samozřejmě souvisí dobrá znalost angličtiny, protože je důležité fungovat mezinárodně.

MUDr. Jakub Tolar, Ph. D.
Absolvent 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Působí jako lékař, vědec a děkan lékařské fakulty na Minnesotské univerzitě. Věnuje se hledání nových způsobů léčby dětí se smrtelnými chorobami, jako je rakovina, vrozené vady metabolismu a další genetické poruchy.
Autor:
Foto: Klára Kvardová

Sdílejte článek: