Pro běžné faráře není nezvyklé chodit do zdravotnických zařízeních poskytovat útěchu těžce nemocným. David Najbrt to ale povýšil na další úroveň. Před vstupem mezi pacienty si oblékne doktorský plášť, kolem krku zavěsí fonendoskop, a nasadí si plastový červený nos – promění se ve zdravotního klauna.
„Mě osobně připadá, že se obě funkce výborně doplňují. Jako farář pracuji s lidmi nejen při nedělních bohoslužbách, ale jsou to i vzdělávací příležitosti nebo hlubší diskuse ve skupině mladých i dospělých. A pro takové rozhovory je výhoda mít smysl pro humor, díky kterému se lidé cítí dobře a přirozeně,“ vysvětluje David Najbrt propojení farářské práce s posláním odbourávat stres ve zdravotnických zařízeních.
„Jako zdravotní klaun se v nemocnicích samozřejmě setkávám s náročnými momenty, ale v úplně jiné roli. A člověk tam vidí okamžitě výsledek, což u farářské práce tak úplně nebývá, takže já se vlastně do nemocnic chodím nabít, přepnout. Nemusím totiž moc mluvit, zatímco jako farář mluvím v podstatě pořád a pokud ne, tak zase musím hodně naslouchat.“
U zdravotních klaunů se totiž nevyžaduje být třeskutě vtipný a házet na všechny strany vtípky.
„Nejlepší je vlastně nemluvit. Samozřejmě ne vždy to jde, ale náš humor vzniká spíše v pojetí jakéhosi gagu. Slovní humor při naší práci úplně dobře nefunguje, většinou se snažíme předvést nějakou nešikovnost nebo nehodu,“ říká David. Proto se většinou chodí ve dvojicích, protože humor vzniká jakoby mezi těmi dvěma a není tam takový tlak na interakci s publikem.
Tím jsou zpravidla kromě nemocných dětí jejich rodiče nebo zástupci. „Jedna z hlavních zásad, která ne vždy platí, je, že klaunování směřuje primárně na toho, kdo je v místnosti na nejvyšší úrovni vyspělosti. Na jeho reakce se totiž zpravidla upínají oči ostatních. A pokud dítě vidí, že rodič není do celé akce vtažený, tak humor jakoby uniká. Naopak když rodiče spolupracují, přenáší se jejich klid i na děti.“
Rodiče jsou totiž mnohdy ve větším napětí než samotné děti. Ale když pak vidí, že je jejich dítě i díky zdravotnímu klaunovi uvolněné a radostné, tak lépe probíhá i následná operace. Na to dokonce existuje vědecká studie podložená velkým vzorkem dětí, které touto zkušeností s klaunskou terapií prošly.
Někdy musí nos dolů
Nastolení všeobecné pohody ostatně pro klauny začíná už kontaktem s personálem zdravotnického zařízení, který příchod zdravotních klaunů ohlašují návštěvníkům dopředu. Přesto se v minulosti stávalo, že si rodiče nebo pacienti mysleli, že jde o opravdového doktora a ptali se na diagnózy. Zdravotní klauny si totiž nepředstavujte jako maskované klauny, které znáte z cirkusu. Žádné malované obličeje, žádné stejnokroje. Mají normální civilní oblečení a přes něj doktorský plášť, fonendoskop, pracovní desky, a důležité rozpoznávací znamení - plastický červený nos.
Jenže ani to mnohdy nepomůže. „Buď si klaunského nosu vůbec nevšimnou anebo si myslí, že jde o opravdového doktora, který preferuje odlehčený přístup k pacientům. Teď už se to tolik nestává, ale třeba před sedmi lety to bylo docela časté,“ směje se David Najbrt. Že ovšem nepřišel důstojný pan doktor nebo pan primář, se provalí během několika vteřin.
Existují však momenty, kdy zdravotní klauni nezbytný umělý nos odkládají. „Na některých psychiatrických odděleních, jelikož existuje fobie z klaunů, za což mohou některé hororové filmy. A ke spuštění fobie stačí i vidět červený klaunský nos. Takže se mi párkrát stalo, že jsme na to byli před návštěvou upozorněni, a nos musel dolů. A někdy si dokonce sundáváme i bílý plášť, protože u některých dětí evokuje strach nebo nástup nějaké bolestivé věci. Ale to jsou opravdu výjimečné případy.“
Za pacienty dochází lanškrounský farář se svým alter egem několikrát do měsíce. „Jsme rozdělení do krajů, pro náš tým za východní Čechy to znamená od Svitav, Ústí nad Orlicí až do Trutnova, Jičína, Náchoda, a hlavně Hradce Králové a Pardubic. Je nás šest a podle toho, jak má kdo čas mimo své zaměstnání, tak se zaplňují domluvená časová okna. Takže já přesně vím měsíc dopředu, kam a kdy půjdu,“ vysvětluje harmonogram svého klaunství.
Program NOS
Organizace, která vznikla už před více než 20 lety, má už vymyšlené a nastavené různé programy. „Jedním z nových jsou za poslední roky návštěvy na jednotkách následné intenzivní péče. Například to funguje už několik let v Hořovicích u Berouna, kde jsou děti často kompletně na přístrojích a některé třeba až v kómatu, a jejich komunikace se v podstatě jen odhaduje z reakcí přístrojů. Pak existuje například program NOS (zkratka - na operační sál), kdy je zdravotní klaun s dětmi předtím, než dostanou premedikaci, a pak když odjíždí na operační sál, kam narozdíl od něj už ani rodiče nemohou.
Davidu Najbrtovi se také jako skvělý prostředek ke komunikaci s nemocnými dětmi osvědčila hudba a to natolik, že propojení hudby a mluveného slova začal více používat i při farářské profesi. „Vidím, že to funguje. Jako farář hraju na kytaru, protože je to někdy srozumitelnější nástroj než varhany, i když i na ně se dá zahrát „moderně“ nebo lépe vstřebatelně. Při klaunovi většinou používáme ukulele, které je menší a skladnější.
 Dobročinná organizace, která od roku 2001 pomáhá pacientům procházet procesem léčby. Její speciálně vyškolení členové se snaží měnit atmosféru ve zdravotnických zařízeních a odbourávat stres nejen malých pacientů, ale i jejich rodičů a příbuzných, také zkvalitňovat podzim života seniorům. V ČR aktuálně působí 93 profesionálních klaunů, kteří pravidelně navštěvují 63 nemocnic, 10 domovů pro seniory a 1 hospic. |
Menší část práce zdravotního klauna také zabírají návštěvy na geriatrických zařízeních pro seniory. „Tam to funguje zase trochu jinak - nemáme bílé pláště, ale stylové oblečení a je to spíš pojímané tak, aby zůstala zachována důstojnost klienta. Aby bylo jasné, že si nikdo nebude dělat legraci z toho klienta, takže při prvních návštěvách musíme být opatrní, aby se takto ten vztah nastavil,“ upozorňuje David Najbrt, který se k této práci dostal před patnácti lety.
„Když jsem nastoupil jako farář v Kostelci nad Orlicí, navštívili jsme s manželkou koncert, kde nás společní známí seznámili s člověkem, který už pro zdravotní klauny pracoval. Mě se to strašně zalíbilo a zrovna dva dny poté se konal větší casting. Asi ze stovky lidí se výběr zúžil na polovinu a procházeli jsme dalšími víkendovými a týdenními koly, kde zároveň probíhala i školení. Celý proces trvá několik měsíců a po vybrání ještě v začátcích nováček chodí jako třetí klaun, aby sledoval své zkušenější kolegy.“
Při samotném castingu pak ani nejde o to, aby uchazeč předvedl nějakou scénku, ačkoliv mírná většina zdravotních klaunů jsou lidé s nějakou hereckou zkušeností. Což ale není vždy výhoda, protože mají občas sklony k přehrávání, což děti okamžitě poznají. Také se prověřuje, jak zájemce snese psychologickou zátěž. I klauni a klaunky, kteří to dělají dlouho, se totiž někdy setkají s momentem, který je může zasáhnout.
„Kvůli tomu máme i pravidelné supervize, kde se dělíme o své zkušenosti z terénu,“ vykládá David, jenž je v jádru introvert, přesto mu vystupování před cizími lidmi nedělá potíže. „Jakmile se obléknu do „kostýmu“ a nasadím nos, tak je tréma kupodivu pryč. Mám v podstatě takové vnitřní nutkání vydávat nějakou energii,“ říká muž, jenž od dětství snil o kariéře učitele.
Místo za katedru na poštu
Během studia vysoké školy však zjistil, že toto nebude úplně jeho poslání, školu opustil a rok pracoval na poště. „To byla výborná zkušenost, jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet. Potkal jsem nejrůznější lidi. Například paní, která si vždy před poštou koupila česnekový langoš a pak psala lamentující telegramy prezidentu Havlovi. Když jsme jí to pak spočítali na vysokou částku, tak se rozčílila, poprskala okénko a za dva dny se to opakovalo znovu.“
Větší klid míval na balíkové přepážce, kde v něm jednoho dne uzrálo přesvědčení vyzkoušet teologii. „Vyrůstal jsem v evangelickém sboru, kde byla skvělá parta lidí stejného věku, s kterými se dodnes potkáváme a kde jsme vedli řadu duchovních a intelektuálních diskusí. Navíc můj děda i strýc byli faráři, takže jsem zhruba tušil, co tato práce obnáší.“
Znovu se tak vrátil do vysokoškolského života a na studia na Evangelické fakultě UK vzpomíná s láskou. „Spousta skvělých učitelů a spolužáků, a celé prostředí školy bylo velice otevřené a svobodné. Vyloženě věřících lidí byla sotva třetina, většina spolužáků přišla za vynikajícími učiteli, někteří třeba ani nikdy nebyli v kostele. A v tomto ohledu to bylo jakoby jiskřivější, než kdyby šlo o seminář jen s lidmi připravujícími se na povolání faráře.“
On však měl o oblečení do farářského taláru jasno a po dvou štacích nyní poslední dva roky káže věřícím v Lanškrouně. Co je podle něj na práci faráře nejtěžší? „Jak jsem vyrůstal ve sboru, tak jsem měl poměrně přehled o tom, jak co funguje a co práce faráře obnáší ještě předtím, než jsem nastoupil na vysokou školu. Takže nevím, jestli je na tom něco těžkého, mně to přijde radostné.“
| David Najbrt |
| Rodák z Prahy vystudoval Evangelickou teologickou fakultu UK. Jako farář začal působit v roce 2006 v Kostelci nad Orlicí, po jedenácti letech se přesunul do Břeclavi, od září 2021 je v Lanškrouně. Už patnáct let pomáhá organizaci Zdravotní klaun, kde vystupuje s „uměleckým jménem“ Dr. Mirek Hajný. Ve volném čase hraje na kytaru a je členem divadelního spolku Divadlo ve středu. S manželkou vychovává tři děti. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
