Lidskost pro vážně nemocné

úterý, 24. březen 2020 15:30

Sluníčko – slovo, které asi nejlépe vystihuje její přístup k životu, k sobě samé a ještě více k lidem, v jejichž společnosti se objeví. Jedenadvacetiletá Anežka Dašková je studentkou třetího ročníku všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě UK a dobrovolnicí paliativního týmu, který dochází za hospitalizovanými těžce nemocnými pacienty.

_ad__smikinou_400_616

„Ve všem vidí to dobré, dokáže se povznést a je silnou osobností,“ napsal medičce na facebooku jeden z jejích přátel. Jak to křehce vyhlížející rusovláska dělá, že ji úsměv a optimismus pravděpodobně nikdy neopouštějí? „Svou sílu vidím v tom, že hledám naději,“ zní Anežčina lakonická odpověď. Změna pohledu na svět, aby jí v něm bylo hezky a žití nebylo bráno coby nějaká „povinnost“, k ní dorazila někdy na konci střední školy a pak s příchodem na medicínu. „Nevyhýbám se věčnému hledání, a to ani ve výběru přátel, svých pracovních kolegů či oborů a stáží, které mě baví a kterým se věnuji. Beru vše, co s životem přichází a existenci člověka podněcuje,“ shrnuje Anežka Dašková.

Úplně nejdříve a nejvíc si přála být pilotem dopravních letadel. Od toho ji odradily vysoké náklady spojené se studiem. Když se její spolužáci na gymnáziu biflovali k maturitě – a pro polovinu z nich (často i díky rodičům lékařům) existovaly přijímačky na medicínu jako jediná volba – uvědomila si, že to není úplně špatný obor, byť v rodině nebyl žádný lékař.

Anežka navíc bodovala v biologii, takže rozhodnutí o profesionální budoucnosti mělo i své racionální opodstatnění. Že se mladé medičce připletla do cesty paliativní péče, za to kromě náhody, o které bude ještě řeč, může i vlastní zkušenost: její organismus si totiž téměř každý rok žádá operaci, tudíž v rámci hospitalizací nemá nouzi o zkušenosti s rolí pacienta.

_ad_bigkruh_400_400Cesta k paliativní péči

Někdy přede dvěma lety neunikla Anežčině pozornosti knížka psychiatričky Elisabeth Kübler-Rossové zabývající se výzkumem kvality prožívání života pacientů v nemocnici. Po jejím přečtení seděla spíše nezúčastněně na přednášce a brouzdala internetem… Zaujala ji upoutávka na vystoupení Kateřiny Rusinové, tedy zakládající lékařky Centra podpůrné a paliativní medicíny VFN a 1. LF UK, jež přednášela o komunikaci s pacientem. „Totálně si mě svým nadšením pro práci získala,“ vrací se k prvním zkušenostem s paliativní péčí medička. Paralelně se stáží v týmu doktorů Kateřiny Rusinové a Ondřeje Kopeckého začala nejprve vykonávat práci nemocničního dobrovolníka a poté se vrhla na sebevzdělávání. Její znalosti a nevšední empatie jí dnes umožňují, že na návštěvy k pacientům dochází sama, bez doprovodu personálu. Jediným limitujícím faktorem jsou pro Anežku povinnosti spojené se studiem medicíny, nicméně i tak se jí zatím daří čas na své dobrovolnictví najít.

O medicíně se říká, že je veselou vědou o smutných věcech. Co se paliativní péče týče, tam je toho veselí spíše jako šafránu. „Ve chvíli, kdy s pacientem sedím, jsem tam jenom pro něj a naslouchám a řeším jen jeho příběh,“ popisuje medička. A dodává: „Abych se však nenechala pohltit některými smutnými osudy, někde vzadu v hlavě mám uloženo, že by se to tomu člověku stalo i bez ohledu na mou přítomnost. Mohu být tedy naopak průvodcem, který se mu snaží konec života – obvykle spojovaný s utrpením – zpříjemnit co možná nejvíce.“_ad_skok_350_525

Blýskání na lepší časy?

Tým nemocniční paliativní péče je sehraným sborem profesionálů: sestřiček, lékařů, kaplanky, klinického farmaceuta, psycholožky a fyzioterapeuta. Výpomoc studentů je jakýmsi bonusem, o němž se i díky Anežce začíná mezi mladými mediky vědět čím dál více. „Vím, že umírání není téma, nad kterým by se spousta mladých lidí pozastavovala. Nicméně věřím, že se blýská na lepší časy. Díky novým volitelným předmětům souvisejícím s paliativní péčí zájem o tento obor narůstá. Prostě si všichni začínají uvědomovat, že se s problematikou konce života někdy setkají. Studium medicíny, to je především bravurní zvládnutí molekulárních podstat chorob a jejich léčby. Na řešení velké etiky tak není příliš prostoru,“ shrnuje dosavadní zkušenosti medička, která by i tohle chtěla měnit.

Poslem naděje

Chodit ve volném čase do sterilního prostředí nemocnice, nezřídka plné negativity a různých „pavůní“, dává Anežce smysl života. Otevřeně říká, že lidé těžce nemocní nebo umírající mají v sobě obrovskou životní moudrost a paradoxně i energii: „Když si s nimi povídáte, strašně moc toho od nich můžete pro sebe získat. Ovšem musíte sami vědět, proč jste se rozhodli paliativní péči a vlastně celou medicínu dělat. Vzájemné obohacování je ostatně další zdroj energie, ze kterého čerpám, byť to může na první poslech znít neuvěřitelně,“ vypráví. I ve své budoucí lékařské praxi by se Anežka ráda věnovala pacientům, nad nimiž lékaři takříkajíc zlomili hůl. „Je tolik možností, včetně nefarmakologických, jež se dají při léčbě nevyléčitelných pacientů nebo pacientů s chronickou bolestí využít. Vidím se jako posel naděje,“ uzavírá své vyprávění autorka řady osvětových projektů a aktivit na fakultě.

Anežka Dašková

Absolvovala Gymnázium Jateční v Ústí nad Labem. Studuje medicínu na 1. lékařské fakultě UK. Stojí za řadou aktivit, jako jsou Promedik (lidsky přibližující svět pacientů a zdravotníků), série přednášek Stressless Medics nebo instagramový účet @ zasluncevdusi, kde se věnuje i duševnímu zdraví. Je dobrovolnicí Všeobecné fakultní nemocnice a Centra podpůrné a paliativní péče. Je lektorkou první pomoci ZdrSEM.

Ženy na UK

_17zen_900_476

Dosud vydané články ze seriálu Ženy na UK

Využijme ženského potenciálu naplno! (M. Králíčková)

Pomoc státu se nesmí stát sociální pastí (K. Koldinská)

Za katechezí až do Finska (V. Matějková)

Snažím se dělat věci až na kost (L. Vištejnová)

Vést dobře rozhovory je náročné (J. Wohlmuth Markupová)

Až na nejstřeženější místo světa (I. Knapová)

Ryby kupuji podle hlavy (Z. Musilová)

Lidskost pro vážně nemocné (A. Dašková)

 

 

Autor:
Foto: Vladimnír Šigut, archiv AD

Sdílejte článek: