Medička si v Ugandě plní sen. Pomocí v kouzelné nemocnici

pátek, 12 březen 2021 14:37

O kariéře lékařky prý snila už jako malá holka. Později, už jako velká, obdivovala Lékaře bez hranic. Dnes Markéta Malecová stojí na prahu vlastní lékařské kariéry a už pár let jezdí za hranice – do Afriky. Svým entuziasmem a znalostmi pomáhá v tamní ugandské nemocnici při léčbě nejmenších pacientů. A když je doma, stará se o nadační fond, který na podporu právě této nemocnice v Česku založila. Za svoji činorodost a dobročinné aktivity si loni vysloužila ocenění Laskavec 2020.

VS1 6034Ovšem stíhá toho mnohem více. Teď jen zvládnout zkoušky z pediatrie a chirurgie a bude mít hotovo. A bude moci coby novopečená lékařka odletět do Ugandy, do města Jinja, kde již od třeťáku na medicíně pomáhá v Kouzelné dětské nemocnici a v porodnici, která opravdu vypadá, že je kouzelná - nese přídomek Whisper.

Když se Markéty, studentky všeobecného lékařství na 3. lékařské fakultě UK, zeptáte, jak vidí svou profesní kariéru v horizontu dejme tomu deseti let, má zcela jasnou odpověď: humanitární činnost. Právě ta je u ní na samém vrcholu zájmů.

Ale než se - možná ještě letos - do Afriky znovu vydá (bylo by to již pošesté), bude Markéta pokračovat v práci pro Nadační fond Whisper, který v ČR sama v roce 2019 založila. Právě jeho prostřednictvím se jí daří shánět odborníky, zdravotnický materiál i finance pro ugandskou nemocnici. Taky bude pokračovat ve spolupráci se studentským spolkem Andromeda a aktuálně opět docházet do Fakultní nemocnice Bulovka. Tam už od první vlny pomáhá na odběrovém covidovém oddělení jako dobrovolník. I přes své každodenní nasazení a náročnost současné situace si usměvavá medička 3. LF UK udělala čas na rozhovor pro magazín Forum.

S přihlédnutím na všechny vaše aktivity se nemůžu nejprve nezeptat: Markéto, jak to všechno stíháte?

Hm, asi toho mám hodně (s úsměvem), ... ale stíhat se to dá. Byly dny hektičtější, zvláště ty v čase epidemie: přes den jsem pomáhala v nemocnici, večer doháněla zmeškané přednášky a po nocích spolu s kolegy vytvářela krizový plán pro nemocnici v Ugandě. Ano, připouštím, byl to zápřah. Ale jinak, v běžném režimu se dá vše zvládnout; chce to jen umět si každou činnost správně zorganizovat a naplánovat. Zkrátka: když chcete, cestu si vždycky najdete!

VS1 5944

Zatímco mnohým lidem epidemie „přihrála“ v rámci home office více volného času a prostoru pro možnost osobního rozvoje, pro rodinu, pro sebe samé, nám – medikům – ke studiu přibyla další starost. Byli jsme „nahnáni“ na výpomoc do nemocnic a dalších zdravotnických zařízení.

Situace se zhoršila též v „mé“ ugandské nemocnici Whisper, kde před námi ze dne na den vyvstaly finanční či organizační problémy. Byla to vlastně taková zátěžová zkouška.

Proč vy jste se v roce 2018 vlastně rozhodla do Ugandy odletět?

Co si pamatuji, vždy mě dojímaly dokumenty od UNICEF: podvyživené děti čekající na pomoc, která ne vždy přišla. To byl u mě asi ten počáteční impuls. Obecně řečeno, vadí mi nespravedlnost a nerovnost, a to nejen mezi lidmi, ale i v globálním měřítku. Proč má dítě narozené v Africe mnohem těžší výchozí podmínky, než kdyby se narodilo v Evropě? Když jsem se dozvěděla o Whisperu, rozhodly vlastně pouhé dva emaily, které jsem si s Veronikou Cejpokovou vyměnila. Koupila jsem si letenky a za pár měsíců odletěla.

nemocnice

afrikaplusWhisper nemocnici v roce 2009 založila Veronika Cejpoková. Tenkrát bylo v Ugandě registrováno dvanáct doktorů na 100 tisíc obyvatel. Aktuální kapacita zdravotnického zařízení je šedesát lůžek (ale realita ukázala, že se na nich dokáže vyspat i sto dětí najednou); každý měsíc zde ošetří kolem 1500 malých pacientů, stav mnohých vyžaduje pouze ambulantní péči. Zdravotnickou péči aktuálně zajišťuje pět doktorů a tucet sester plus další pomocný personál. Rodina pacienta platí při příjmu pouze symbolický „vstupní“ poplatek, a i ten bývá v případě špatných ekonomických podmínek odpuštěn.

Nemocnice je neziskovou organizací, žije převážně z humanitárních darů, největší část z nich putuje z Velké Británie, kde má Whisper oficiální sídlo. Kromě České republiky podporuje činnost ugandské nemocnice též řada dárců z USA. Původně se nemocnice věnovala výhradně léčbě dětí s těžkou podvýživou, často šlo o zcela opuštěné pacienty, bez rodiny. Protože jejich hlásek není v dnešním světě příliš slyšet, spíše šeptají, dostala  nemocnice jméno WhisperNa přiložených snímcích je přímo v Africe pomáhající studentka medicíny Markéta Malecová.

Vy jste už v Kouzelné nemocnici pomáhala celkem pětkrát. Bylo snadné si udělat čas a zmizet odtud?

Vždy se mi podařilo najít skulinku mezi studiem a dalšími povinnostmi. Nejčastěji to bylo o letních prázdninách nebo během zkouškového období, když se zadařilo a bylo včas splněno. Díky permanentní registraci v rámci ugandské ambasády, a taky proto, že jsem absolvovala všechna povinná a doporučená očkování, mám teď přednostní nárok na využití víza a mohu odletět v podstatě kdykoliv. Vlastně mi to hatí akorát ten proklatý covid.   

Pravdou je, že se teď cítím hodně potřebná na odběrovém pracovišti ve FN Bulovka. A spoustu času mi zabere i práce pro Nadační fond Whisper: přestože lockdown v Ugandě skončil již v květnu 2020, důsledky ekonomického zpomalení tam budou patrny ještě poměrně dlouho. Na práci nemocnice Whisper se situace projevila více než čtyřnásobným nárůstem případů souvisejících s podvýživou… A taky bych ráda úspěšně dokončila medicínu. Ale hned jak to bude možné, vrátím se do Ariky.

VS1 5935 

Brzy z vás bude „hotová“ lékařka, už máte jasno ve své specializaci?

Už od třetího ročníku mě zajímá především obor gynekologie a zatím mě to neopouští (s úsměvem). Vlastně se už velice těším, až nastoupím do praxe. Pochopitelně chci zůstat i u humanitární činnosti, bylo by prima vše vzájemně propojit. Kdo ví, jak to nakonec dopadne, vlastně všemu nechávám spíše volnější průběh. Osobně mne zajímá operativa. Pravda, je spíše oborem, kterému se většinou věnují muži, ale jak říkám – uvidíme.

Jsou Češi štědří dárci, umí otevřít dlaň pro nadaci podporující nemocnici „kdesi“ v Ugandě?

VS1 6090Osobně jsem zaznamenala dva extrémy. Je spousta lidí, co se zajímají a naslouchají příběhům, jejichž prostřednictvím jim můžete situaci v Africe přiblížit. Potřebují se „jen“ vnitřně přesvědčit a ubezpečit, že jde o dlouhodobou a smysluplnou činnost, a pak se často rozhodnou naši humanitární pomoc podpořit. A pak existuje skupina lidí, která si je jistá, že pouze jejich názor – pomáhat Arice rozhodně ne – je tím jediným správným. Ty se vám nepodaří přesvědčit ani kdybyste dělala kdo ví co (dodává s lehkými rozpaky v hlase).

Lidem, kteří chtějí pomoci, se věnuji v rámci české pobočky Nadačního fondu Whisper. Starám se tam o fundraising – tedy shromažďování zdrojů, veškerou propagaci a rovněž koordinaci dobrovolníků, kteří od nás za prací do Kouzelné dětské nemocnice a porodnice směřují. Jsem nadšená, že zájem nepolevuje, je to dokonce právě naopak. A zdaleka nejde jen o mediky a lékaře. Máme zájem o dobrovolníky napříč profesemi a přiložit ruce k dílu mohou opravdu všichni. Podmínkou je pouze chuť a odhodlání a taky znalost angličtiny.         

Markéto, vloni jste si za svou aktivitu „vysloužila“ titul Laskavec. Jím Nadace Karla Janečka oceňuje osobnosti, které společnosti přinášejí dobré skutky a kteří konají s potřebou pomoci. Jaký význam tato cena pro vás má?

V porovnání s ostatními, kteří už Laskavci jsou a mají za sebou ohromné projekty, si mezi nimi připadám jako hrozně maličký článek (říká lehce rozpačitě). Když mi volali z nadace a oznamovali mi, že jsem mezi nominovanými, byla jsem opravdu v šoku. Nesmírně si považuji, že si někdo všiml mé práce. Vždyť to, co dělám v České republice, je vlastně poměrně neviditelná práce, kterou činnost samotné nemocnice spolehlivě zastíní. Ano, potěšilo mě, že se o mé činnosti někdo dozvěděl a rozhodl se ji ocenit. Finanční obnos, který se k titulu váže, jsem samozřejmě postoupila naší nemocnici. Koupili jsme za něj nový přístroj na fototerapii do novorozeneckého zařízení.   

A jak to řešíte, když se potřebujete odstřihnout a na chvíli zapomenout? Je možné, že jsem vás zaznamenala na soupisce basketbalového týmu Baník Most na postu pivotky?  

(rozesměje se) Ano, to je možné. Opravdu jsem basket hrála, vystřídala jsem řadu týmů. Když jsem „zestárla“, dala jsem se na trénování holčičího basketbalového družstva v Litoměřicích. Jinak teď chodím odpočívat hlavně do přírody, tam mi „resetování“ myšlenek skvěle funguje. Taky se pořád trochu udržuji sportem a v zimě byste mě nejčastěji potkala v horách. Zrovna před pár dny jsem se vrátila z běžek.

VS1 6001

Co nosí nad srdcem? „Je to jeden ze suvenýrů z Ugandy. Právě různé milé drobnosti jsou často dárky, které od pacientů dostáváme jako poděkování za poskytnuté služby. Kromě podobných přívěsků jsem dostala dokonce i ručně šité šaty. A jednou i živou slepici!," prozrazuje původ přívěsku usměvavá medička.

Markéta Malecová

Pochází z Litoměřic. V Praze šestým rokem studuje 3. lékařskou fakultu UK, obor všeobecné lékařství. Od roku 2018 se pravidelně vrací do Ariky, kde je dobrovolnicí v Kouzelné dětské nemocnici a porodnici, ve městě Jinja. „Nejvíce si užívám, když mohu být v početném kolektivu lidí, zvláště pak malých dětí. To dokážu zcela zapomenout na všechny starosti. Podobné stavy zažívám i v nemocnici Whisper. I tam jsem schopna svět vnímat spíše dětskýma očima, přestanu vnímat, co se děje venku, za dveřmi,“ říká usměvavá studentka, mimo jiné oceněná loni titulem Laskavec. V rámci studentského spolku Andromeda Markéta pomáhá dětem z dětského domova zmírnit citové strádání – snaží se s nimi trávit všechny volné víkendy.

Autor:
Foto: Vladimír Šigut, archiv Markéty Malecové

Sdílejte článek: