Religionistka: Představy o spiknutí kolují už od antiky

Spiknutí židozednářů, jakobínů, iluminátů… Do volného pole možno dosadit, co libo. Představy o tom, že ve společnosti zákulisně operují skupiny zlých lidí, kteří kují spiknutí, chtějí svrhnout stávající funkční struktury a ovládnout svět, se objevují po staletí a jsou stále živé. Nové konspirační teorie, jak se jim začalo ve 20. století říkat, ze starých mocně čerpají, na což poukazuje religionistka Kateřina Hlaváčová. Doktorandka na Husitské teologické fakultě UK se zabývá především konspiračními představami amerických evangelikálů. Ve středu jejího zájmu je tak i teorie QAnon a role amerického exprezidenta Donalda Trumpa v ní.

„Výraz konspirační teorie, jak ho vnímáme dnes, se začíná formovat až v polovině 20. století,“ říká doktorandka HTF UK Kateřina Hlaváčová.

Kdy konspirační teorie vznikají a proč se vůbec objevují?

Představy o tom, že jsou tu skupiny lidí, které skrytě plánují něco nekalého vůči zbytku společnosti, jsou tady odnepaměti. Setkáváme se s nimi už v antice, kdy byla, mnohdy legitimní, podezření o spiknutí běžnou součástí politického diskurzu. Konspiracismus nemizí ani s nástupem modernity, kdy se hybatelem všech věcí stává sám člověk na úkor Boží prozřetelnosti. Pro někoho tak mohlo být naprosto racionální hledat za tehdejšími významnými společenskými změnami lidskou intenci. V této době také vznikají první velká konspirační díla popisující spiknutí zednářů, iluminátů, jezuitů a dalších skupin, která tvoří základ současné konspirační kultury.

Zatímco někteří raní badatelé chápali konspiracismus jako něco, co se objevuje na periferii společnosti, americký historik Gordon S. Wood naopak říká, že ještě v 18. a 19. století byly ve Spojených státech naprosto běžné představy o tom, že zemi a společnost ohrožují nějaká spiknutí, jen se pro to nepoužívalo označení „konspirační teorie“.

Svobodní zednáři často v konspiračních teoriích vystupují jako zosnovatelé spiknutí.

S označením konspirační teorie se tedy setkáváme poprvé kdy?

Výraz konspirační teorie, jak ho vnímáme dnes, tedy jako určitou posměšnou nálepku, se začíná formovat až v polovině 20. století. Nejprve uvnitř akademického prostředí, především v USA. V reakci na hrůzy obou světových válek se badatelé ostře vymezovali vůči projevům totalitního myšlení, ke kterým podle nich spěje i konspiracismus.

Všeobecné popularizaci termínu v USA ale dopomohlo vyšetřování atentátu na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho (1963), kdy CIA označovala za „konspirační teorie“ ta tvrzení, která neodpovídala oficiálním závěrům vyšetřování a jejich práci komplikovala. Výraz pak převzali novináři a od nich se rozšířil do veřejného povědomí.

Bez ohledu na to, zda mohou být konkrétní konspirační teorie pravdivé nebo ne, jde o označení, které dnes slouží především jako nástroj v rétorickém zápase, kterým delegitimizujeme něčí tvrzení a automaticky ho tak vyřazujeme z dalšího dialogu. V tom se dnešní představy o neprokázaných spiknutích liší od toho, jak se k nim přistupovalo v minulosti, byť se třeba už v období po Velké francouzské revoluci, které je obecně považováno za kolébku moderního konspiracismu, setkáme s kritikou vůči obsesivnímu zájmu o tajném působení zlých sil.

Z jakého důvodu se výzkum konspiračních teorií rozvíjel nejdřív v USA?

Myslím, že zde je důležitý především samotný historický kontext Spojených států. Představa o spiknutí hraje důležitou roli napříč historií USA, a to už od příchodu prvních puritánských osadníků, kteří opouštěli starý „zkažený“ svět, aby v Severní Americe vybudovali novou očištěnou křesťanskou společnost. Ta měla s vidinou brzkého nástupu Kristova království následovat Boží vůli a působit jako maják naděje pro zbytek světa. Přesvědčení o této speciální „svaté” misi s sebou ovšem od počátku neslo také předpoklad o existenci ďábelského spiknutí, které se ji snaží překazit. Tento narativ stál mimo jiné i za čarodějnickými procesy v Nové Anglii na konci 17. století.

Předpoklad o zvláštní roli Ameriky v dějinách lidstva (koncept tzv. „americké výjimečnosti“) je stále živý, stejně jako jsou živé i strachy z reálných či domnělých nepřátel, kterými kromě čarodějnic byli v minulosti například Britové a britská monarchie, katolíci, zednáři, ilumináti nebo třeba Rusko. Konspiracismus, především pak v kombinaci s mileniálním očekáváním, dnes můžeme považovat za jeden ze znaků americké kultury.

V souvislosti s očkováním proti nemoci covid-19 se objevila konspirační teorie o tom, že místo skutečné vakcíny lidé dostanou do těla mikročipy, prostřednictvím kterých je bude možné sledovat.

Proč mají lidé tendenci věřit konspiračním teoriím?

Jako religionistka ke konspiračním teoriím přistupuji především jako k určitým formám mýtů, které lze interpretovat různými způsoby. Například tím, že nám mýty slouží jako prostředky pro smíření rozporů mezi ideálními normami společnosti a jejím reálným fungováním a zároveň poskytují logický rámec skutečnosti, zakládají identitu. Myslím, že v tomto ohledu pak konspirační teorie mohou fungovat velmi dobře.

Obecně panuje předpoklad, že se lidé obrací ke konspiračním narativům v reakci na nečekané události, katastrofy nebo třeba i politické, ekonomické a společenské krize, které významně otřesou jejich stávajícím světonázorem. V psychologickém diskurzu se v konkrétních termínech mluví například o tzv. paternicitě, což je adaptační mechanismus lidské mysli, který detekuje vzorce či možná nebezpečí v okolním prostředí pro případ, že by se náhle objevil predátor. Podobně tak vidíme postavy a tváře ukryté ve stínech stromů nebo v mracích na obloze.

Konspirační teorie jsou také interpretovány jako projev tzv. confirmation bias, který popisuje tendenci člověka upřednostňovat a vyhledávat ty informace, které potvrzují již přijatá přesvědčení a hodnoty. Pokud člověk navíc již zakomponoval nějaké konspirační narativy do svého obrazu světa, velice snadno pak může tíhnout k přijetí dalších konspiračních teorií.

Trochu jinak k tomu přistupuje americký politolog Michael Barkun, který mimo jiné mluví také o touze vysvětlit si přítomnost zla, strukturovat svět do černobílých dimenzí, což může vyvolat až obsesivní zájem o hypotetickou přítomnost zlých konspirátorů ve světě.

Ať už konspirační teorie interpretujeme jakýmkoliv způsobem, rýsuje se zde určitý vzorec, podle kterého se konspirační interpretace světa všeobecně těší zvýšené popularitě v návaznosti na nějaké mimořádné, většinou negativní události.

Proto takové mimořádné události, jako byly atentát na amerického prezidenta Kennedyho nebo teroristický útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001, vyvolávají vlnu nových konspiračních teorií?

Konspirační teorie jsou tu s námi nepřetržitě. Mnohé z nich se ve vlnách vracejí a transformují se na základě požadavků daných aktuálním děním a posilují během mimořádných událostí, jak jsme to viděli třeba teď během pandemie.

Vznikají nějaké konspirační teorie v souvislosti s válkou na Ukrajině?

Nejsem odbornice na ruský konspiracismus. Ovšem co vím, v Rusku koluje mnoho starších konspiračních narativů s hlubokými kořeny, jako je tomu v USA i v Evropě, se kterými toho mají mnoho společného. Řada z nich dostala současný rámec na přelomu 19. a 20. století, silně se na tom podílelo i vydání Protokolů sionských mudrců (poprvé v roce 1903), které se stávají obzvláštně populární po Velké říjnové socialistické revoluci a následné vraždě cara Mikuláše II. a jeho rodiny v červenci 1918.

Car Mikuláš II. s rodinou v roce 1914.

Události, jako byl třeba masakr v Buči, pak produkují nové, dílčí konspirační teorie, jež jsou často vztaženy pod všeobjímající představy o spiknutí, které tímto navíc potvrzují. Těch v Rusku, podobně jako na Západě, koluje několik a často se prolínají. Zajímavé je, že se tyto „superkonspirace“, jak jim říká Barkun, v mnohém podobají těm americkým. Tak například, jak USA, tak Ruská federace jsou v nich stavěny do role posledních ochránců těch „správných hodnot“, a to jak v sekulárním, tak v konzervativním křesťanském diskurzu.

V prostředí pravoslavných fundamentalistů v Rusku je silné přesvědčení o tom, že Rusko plní roli tzv. „katechona“ – poslední síly na zemi, jež brání vstupu Antikrista do tohoto světa. O katechonu se zmiňuje už Pavlův 2. list Tesalonickým, ale více jej rozpracovávají až středověká proroctví o „posledním králi“, který je někdy s katechonem ztotožňován. Může jít ovšem jak o panovníka, tak zemi či říši. Z této perspektivy je Rusko vnímáno jako poslední bašta pravověrného křesťanství. Z této pozice musí bojovat se zbytkem světa, který odpadl od pravé víry. Jako hlavní nepřítel je vnímán Západ a především USA jako „západní Antikrist“. Zlo, které je páchané na Rusku (včetně například rusofobie) je interpretováno jako projev působení (ďábelského) spiknutí, které se snaží Rusko, potažmo křesťanskou církev zlikvidovat.

V rámci svého výzkumu jste se Protokoly sionských mudrců detailně zabývala, v jakém prostředí a z jakého důvodu vnikly?

Protokoly sionských mudrců se objevují v Rusku v době, kdy nejenom Rusko, ale i Evropa čelily mnoha krizím a lze je interpretovat také jako jeden z dozvuků Velké francouzské revoluce.

Protokoly byly sepsány jako falzum, což bylo také poměrně rychle prokázáno (na rozdíl od některých svých předchůdců, jejichž autoři byli pravděpodobně reálně přesvědčení o existenci spiknutí, o kterých psali). Přesto jsou dodnes populární. Veliké oblibě se těší v Rusku nebo třeba v některých zemích Blízkého východu, zatímco na Západě, kvůli silné asociaci s holocaustem a antisemitismem, jsou vůči nim konspiracisté o něco obezřetnější. To ovšem neznamená, že by se na ně úplně zapomnělo. Například v roce 2015 u nás vyšel nový český překlad Protokolů s komentářem v (dnes už neexistujícím) nakladatelství protižidovsky orientovaného konspiracisty Adama B. Bartoše.

Protokoly sionských mudrců se tváří jako autentický záznam z tajného setkání židovských konspirátorů – „sionských mudrců“ –, kteří se domlouvají na plánu na ovládnutí světa. Za tímto účelem již měli ovládnout politiku a státní správu, stejně jako třeba finanční sektor a média, díky kterým tajně manipulují masy. Takovou vizi spiknutí navrhují už teorie, které se objevují záhy po Velké francouzské revoluci a dále v 18. a 19. století. Kromě toho, že Protokoly navázaly na již existující představy o konspiraci, jim k úspěchu pomohlo i to, že jsou napsané dost vágním způsobem a můžete pod ně zahrnout prakticky cokoliv. Právě v tom spočívá jejich síla a to, že i po více než sto letech jsou aktuální pro současnou konspirační kulturu.

Ve svém aktuálním výzkumu jste se zaměřila na americké konspirační teorie? Co konkrétně vás zajímá?

V rámci svého doktorského studia se věnuji především současnému americkému konzervativnímu protestanskému milieu. Zajímají mě konspirační představy, které nacházíme v evangelikálním prostředí a které pracují s tématem očekávání druhého příchodu Ježíše Krista. Mezi evangelikály a dalšími skupinami konzervativních křesťanů v USA dominuje taková verze eschatologického učení, které se říká premilenialismus. Podlé té má tisíciletému království nejprve předcházet dočasná vláda Antikrista. K té ovšem nedojde jen tak, ale půjde o důsledek působení zlých sil v tomto světě, které odvedou mnohé od víry. Kromě řady podobností s konspiracismem na rovině učení nebo třeba způsobu interpretace světa vycházejícího z určitého přístupu k Písmu je motivace pro víru v konspirační teorie a jejich šíření dána také potřebou upozornit na existenci ďábelského spiknutí, které může mít přímý vliv na vaši spásu.

Mnozí stoupenci konspirační teorie QAnon vidí v americkém exprezidentovi Donaldu Trumpovi hlavního bojovníka proti ďábelskému spiknutí.

Ve Spojených státech (a nejen tam) byla v posledních letech hodně „populární“ konspirační teorie QAnon, jakou roli v ní hraje Donald Trump?

Konspirační teorie QAnon se sice jeví jako nová konspirační teorie, ale kromě toho, že řeší některá současná témata, vlastně není nijak originální vůči starším konspiračním narativům o Novém světovém řádu, spiknutí iluminátů apod. Jako pokračovatelka konspirační teorie Pizzagate si svou prvotní popularitu postavila i na stále živém fenoménu, který dnes označujeme jako „satanskou paniku“ a který silně zasáhl Ameriku především v 70. a 80. letech 20. století.

K největšímu boomu konspiračních představ, které jsou asociované s QAnonem, došlo během prvních měsíců pandemie. Vliv na to měl i rozruch kolem amerických prezidentských voleb v roce 2020, kdy tehdejší prezident Donald Trump poukazoval na údajné falšování volebních hlasů ve prospěch jeho protikandidáta a posléze nového prezidenta USA Joea Bidena. I když se stoupenci QAnonu najdou i mimo Spojené státy, tato konspirační teorie hodně odráží právě tamější politickou, náboženskou a sociální situaci, uvozenou v komplexních vizích globálního spiknutí, díky kterým může oslovovat i konspiracisty mimo USA.

Jádrem QAnonu je, že zde existuje spiknutí elit (demokratů, miliardářů, hollywoodských celebrit a jiných vlivných osobností), které uctívají Satana a praktikují rituální vraždy dětí. Existují zde však i lidé, kteří proti tomuto ďábelskému spiknutí bojují a v jejich čele stojí Donald Trump, který má plán na jejich odhalení a porážku, kterou bude následovat věk míru a prosperity.

Ve Spojených státech je QAnon asociovaný s krajní a křesťanskou pravicí a silně také s evangelikálním prostředím, byť ho samozřejmě nenacházíme jenom mezi evangelikály. Přestože QAnon nelze tak jednoduše a jednoznačně vymezit, jako jednu z charakteristik bychom mohli určit právě důvěru vloženou v Donalda Trumpa. Může se to zdát jako paradox, protože Donald Trump na první pohled nepůsobí jako vzor správného křesťana. Přesto však o něm mnozí stoupenci QAnonu mluví jako o vyvoleném „spasiteli“, který se v lecčems blíží představě o katechonu, nebo také posledním panovníkovi, o kterém již byla řeč. Jeho ctnostmi totiž není ušlechtilý a zbožný život jako spíše síla a odhodlání postavit se tvrdě nepřátelům křesťanství.

Je třeba také si uvědomit, že otázky spojené s náboženstvím jsou v americkém politickém diskurzu (na rozdíl od toho našeho) velmi důležité a zdá se, že se v určité podobě a intenzitě stávají součástí politického prostředí více než kdy dřív. Lidi zajímá, jakého vyznání jsou političtí představitelé, jak silnou víru má prezident apod.

Čím to je?

Nejsem politoložka, nicméně od 60. a 70. let se v USA formuje to, čemu se dnes říká křesťanská pravice představující koalici konzervativních křesťanů. Dostává se i do politického mainstreamu. Formovat se začala v reakci na pocit oslabení křesťanského étosu v americké společnosti, toto téma je mezi konzervativními křesťany stále aktuální.

Dá se očekávat vzhledem k válce na Ukrajině, stupňujícímu se mezinárodnímu napětí, ekonomické i energetické krizi vznik nových konspiračních teorií, nebo posílení některých ze stávajících konspiračních narativů?

Určitě ano. Nemyslím si, že by se v tomto ohledu něco změnilo. Staré, dobře fungující konspirační narativy budou občerstveny o nová témata, a to způsobem, aby to zapadalo do celkového obrazu spiknutí a možná se objeví i nějaké nové, o něco specifičtější narativy, jako tomu bylo s QAnonem.