Třikrát o Nyklovi: Neuvěřitelná putování českého polyglota

neděle, 13 prosinec 2020 20:26

Jmenoval se Alois Richard Nykl a stihl za svůj život (1885-1958) tolik věcí, že by se možná divil i legendární Jára Cimrman. Nykl byl totiž znalcem mnoha jazyků, pravým polyglotem s vynikající znalostí arabštiny (takže jako první přeložil Korán do češtiny přímo z arabštiny), velmi čilým cestovatelem, profesorem na amerických univerzitách (University of Chicago, Northwestern University, Marquette i Harvard), znalcem Japonska, průkopníkem automobilismu, novinářem a dočasně i „politikem“, který ve světě a v Chicagu zvláště plédoval za vznik samostatného Československa.

nykl002
A. R. Nykl (třetí zprava) kupuje Korán jako suvenýr pro české turisty v Káhiře v roce 1911.

Přestože je Nykl odborné komunitě znám především jako znalec středověkých arabských literatur, šíři jeho zájmů a aktivit znovuobjevil teprve nedávno Josef Ženka z Katedry Blízkého východu FF UK, sám arabista a expert na arabské Španělsko. Zpracoval totiž asi 180 krabic (!) z jeho osobní pozůstalosti uložené dnes v depozitáři v Horních Počernicích, které vedly až ke dvěma knižním monografiím.

V březnu 2017 vydal Ženka v Karolinu 640stránkovou knihu Alois Richard Nykl: Padesát let cest jazykozpytce a filosofa, na kterou záhy v červenci téhož roku navázala knížka o Nyklově činnosti v USA s názvem Poznámky k revoluční akci v Chicagu (1914-1918). „Řekl bych, že o Nyklovi vím vše; možná i to, co bych ani vědět nechtěl,“ řekl magazínu Forum s úsměvem Ženka.

Zcestovalý lingvista býval precizním a rigorózním mužem, jenž se věnoval též hispano-arabské poezii. Dostal se i do Latinské Ameriky, do Mexika, což zase zaujalo další vědkyni: profesorku Markétu Křížovou ze Střediska iberoamerických studií FF UK. „Nykl nahlížel mexickou společnost velmi kriticky, přitom však byl bystrým pozorovatelem, schopným zasazovat si viděné do souvislostí,“ říká Křížová, proděkanka pro zahraničí. Ženka ji upozornil na Nyklův nikdy nepublikovaný cestopis Present Day Mexico, jehož komentované vydání letos vydala spolu s Dagmar Winklerovou v edici Národního muzea.

 knihynykl

„Kniha je fascinující především proto, že zachycuje Mexiko v přelomové době vztahu Latinské Ameriky k USA. I proto je knížka i po sto letech cenným historickým svědectvím a přitom i velmi poutavou četbou. Navíc text doprovází Nyklovy fotografie, často unikátní, neboť ukazují dnes už ztracenou tvář mexického venkova anebo podobu archeologických nalezišť před tím, než byly zahájeny výzkumy a rekonstrukce staveb,“ dodává Křížová, jež spolupracovala i se Ženkou. Oba jmenovaní poskytli magazínu Forum rozhovory o Nyklově osobnosti a jeho době.

josefzenkaPane doktore Ženko, v nadsázce jste uvedl, že po letech studia už o A. R. Nyklovi „víte vlastně vše“. Co by o něm měli vědět naši čtenáři, proč je tak zajímavý?

Pro čtenáře, který není specialistou například na andaluské dějiny a literaturu, české krajany v Americe, Mexiko, Japonsko či Korán, v sobě Nykl spojuje neobyčejnou životní dráhu, famózního pozorovatele, který se jako polyglot byl schopen dohovořit téměř všude, kde žil či pobýval. Navíc to byl schopen zpracovat i velmi poutavou formou. Když si uvědomíte, že zažil na střední škole Jaroslava Haška – a díky Nyklovi konečně známe vydavatele jeho prvotiny Josefa Sölcha –, byl u počátků automobilismu v Japonsku, kde vydával první a velmi úspěšný automobilový časopis, v roce 1918 slyšel a viděl Masaryka v Chicagu, odjížděl ze Španělska, když tam začínala občanská válka, anebo z Československa v době mobilizace roku 1938, a pak si toto vše spojíte s jeho schopností pozorovat, co se kolem něj děje, dostanete výjimečnou perspektivu k řadě těchto událostí.

V čem konkrétně?

Najednou nečtete kupříkladu Masarykův projev z Harrisonovy školy, ale jste do něj vtažen bezprostředně jako divák. Nebo jiný příklad. Z řady studií známe neustále opakované dějiny českého krajanského tisku v Chicagu, tituly, velká jména. Nykl nás však do tohoto prostředí vtáhne zespodu, z prostředí řadového reportéra, mladého muže a jeho rutiny v městských ulicích. Když čtenář vezme do ruky jeho Padesát let cest, může vlastně absolvovat cestu kolem světa, ale ne jako honbu za cestováním, nýbrž za poznáním lidí a získáním svobody. Češi mají tři orientalisty-arabisty s neobyčejnou kariérou (Eduarda Glasera, Aloise Musila a a právě A. R. Nykla – pozn. red.), z nichž ta Nyklova je zcela výjimečná, díky jeho pouti světem, to i v mezinárodní perspektivě.

Studiem jeho pozůstalosti a pramenů jste strávil řad let. Co bylo pro vás osobně nejzajímavější, nejzábavnější?

Představte si, že se pět let snažíte něco zjistit o jednom člověku, strašně obtížně sbíráte střípky a pak najednou stojíte před hromadou krabic... a Martin Šámal, tehdejší archivář Náprstkova muzea a úžasný člověk, vám řekne, že se do toho „můžete podívat“. Vynoří se vám osobnost a dílo, o němž jste něco málo tušil, ale vlastně nic nevěděl.

Tak jste se do toho pořádně podíval...

nykl005O dva roky později sedíte v depozitáři v Horních Počernicích, kam jste „to“ konečně dostali a berete do rukou první krabici, pak další a další a další a takto celé tři roky! Je to jak nalezení pokladu, akorát, že truhla není jen jedna, ale je jich cirka 150. V jedné se dostanete do Japonska, ve druhé do Chicaga v roce 1906, v další do Maroka roku 1929, v další najdete rukopis díla, který přežil bombardování Madridu a španělskou občanskou válku, pak držíte v ruce fotografii, na níž dva Češi – Nykl a Karel Hora – vztyčují první dopravní značku v Japonsku; to všechno byla neskutečná jízda.

Osobně mě nejvíce zasáhla možnost číst Nyklovy deníky z let 1914 až 1938, prožít s ním 24 let jeho života, téměř každý den jeho radostí, strastí, tisíce stran záznamů v malých blocích, jež nosil v kapse. Vidět jeho cesty a život z jeho perspektivy, například nápad v roce 1919, jedna věta, která se nakonec v roce 1931 stala knihou. S mým tehdejším diplomantem, Lukášem Gavendou, dnes českým konzulem v Teheránu, který mi tehdy jeden den v týdnu pomáhal, jsme si často četli a smáli se nad Nyklovými trefnými postřehy; měl neskutečný cit všimnout si důležitých věcí kolem sebe a ještě o tom hezky a čtivě napsat.

Byl jste Nyklovým osudem „posedlý“?

V osobní vědecké rovině se ten pocit objevování stal pro mě do určité míry drogou. Já se totiž vlastně díky Nyklovi stal specialistou na arabsko-andaluské rukopisy a dokumenty a dostal se k věcem, převážně ze 13. až 15. století z al-Andalusu, které nikdo nikdy neviděl. Chtěl jsem v knihovnách, soukromých i veřejných v Evropě a severní Africe najít nové věci. Nikdy jsem se nenechal odbýt, šel jsem dál a dál a mám dnes materiálu tak na padesát let práce.

Co dalšího plánujete?

Když jsem dělal na Nyklovi, plánem bylo dovést do cíle tři publikace. Dvě jsou k dispozici od roku 2017, třetí je moje habilitační práce, již jsem dokončit letos, ale covid-19 změnil mé plány. Původní záměr, napsat podrobnou hutnou biografii, jsem opustil a soustředím se v ní na roky 1929 až 1933, kdy Nykl vydal čtyři vědecké knihy a pobýval v desítkách zemí Evropy, severní Afriky, Blízkého Východu a Ameriky. Pracovní název je Cesta za Trubadůry. Jde o pohled do světové orientalistiky tohoto období, metody Nyklovy práce a prostředí, v němž jeho dílo vznikalo. V delší perspektivě bych chtěl do tisku připravit Nyklovu anglickou autobiografii a vydat dvě studie: mikrohistorii českého novináře v Chicagu a o Nyklově působení v Granadě a Alhambře v roce 1936 a 1940.

nykl004
A. R. Nykl (stojící za dámou ve světlém) v roce 1911 při slavnosti první konverze k islámu v Japonsku vůbec.

Vy jste ovšem mezinárodně činný hlavně jako expert na arabské Španělsko, ne?

Věnuji se primárně studiu muslimské Granady a tamní arabské kodikologii a diplomatice; individuálně a také jako spoluřešitel dvou projektů financovaných španělskou vládou. V rámci prvního se mi podařilo identifikovat poslední muslimskou královnu – manželku posledního sultána – a vyvrátit mýtus vytvořený během romantismu v 19. století; třeba možná budou muset bourat v andaluském městě Loja sochu i té původní falešné královny (směje se).

A ten druhý projekt?

V rámci dalšího záměru připravuji studii a edici druhé největší kolekce arabských právních listin z 15. století z Granady, jež shromáždil, po dobytí města, v letech 1492 až 1499 Álvaro de Bazán, což byl dědeček Álvara de Bazán, markýze ze Santa Cruz, vítěze ze slavné bitvy u Lepanta v roce 1571. A pak je tu další projekt, kdy jsem byl jednou španělskou šlechtickou rodinou požádán, abych připravil k vydání unikátní rukopis z počátku 16. století, který obsahuje 22 celobarevných ilustrací praporů granadského vojska ukořistěných v bitvě u Luceny 1483. Jde o jediné vyobrazení andaluských vlajek, které existuje.

Jak vůbec vypadá takový unikát?

Tehdejší vévoda z Baeny, potomek vítěze, měl prapory vystavené na jednom ze svých hradů, staly se i součástí rodinného erbu, a když se začaly ničit, nechal je namalovat, aby zůstala zaznamenána jejich původní podoba. Jednou jsem se v jedné soukromé knihovně trochu zapovídal a po chvíli byl přede mne položen tento rukopis, ať se podívám, jaké pěkné barevné obrázky mají... Tak jsem je upozrnil, že to nejsou jen hezké barevné obrázky, ale poklad nedozírné hodnoty nemající na světě obdoby.

markrizovaPaní proděkanko, jak jste se jako známá iberoamerikanistka, dostala k Nyklovi vy?

Díky Josefu Ženkovi. Přišel o svých výzkumech a dosud nezpracovaném „pokladu“ v podobě Nyklových mexických fondů referovat na náš iberoamerikanistický seminář a když jsem se začala zajímat o podrobnosti, ochotně mi poskytl veškerou pomoc i své poznámky, pomohl mi zorientovat se ve fondech.

Jsem mu za to velice vděčná, není – bohužel – úplně běžné, aby akademik takto nezištně sdílel dokumenty, které sám zpracovává a jejichž analýzu ještě nemá dokončenou. Spolupráce s kolegou Ženkou mi otevřela pohled na Nyklovu osobnost v celé její komplexnosti, což bych nedokázala, kdybych se soustředila jen na Nykla-mexikanistu.

Letos vyšla vaše anglická kniha o jeho cestách. V čem je kniha Present-Day Mexico tak výjimečná, čím případně zaujme české čtenáře – či ty budoucí ve španělské mutaci?

Knížka umožňuje posoudit dalekosáhlost změn, které Mexiko prodělalo v důsledku revoluce v letech 1910 až 1917, jak z hlediska politického, tak sociálního a kulturního. A zároveň pochopit to, proč k revoluci došlo, jaké byly dlouhodobé problémy, jimž společnost čelila. Takových svědectví cizinců, kteří by v zemi pobývali před i po revoluci, mnoho není.

Oceňují to i mexičtí odborníci?

Pro mexické kolegy je velmi zajímavý pohled zvenčí na jejich vlastní dějiny. To mi potvrdil kolega José Luis Escalona, jenž pro knihu psal úvodní studii o situaci v Mexiku v době Nyklových cest.

Zároveň je kniha čtivě psaná; Nykl dokázal velmi sarkasticky, leč přiléhavě vykreslit jednotlivé sociální typy, s nimiž se potkával, a popsat absurdní a komické situace, které může zažít cizinec putující odlehlými částmi Mexika. A co má skutečně nedozírnou cenu, to jsou Nyklovy fotografie. Zachycují krajinu v podobě, jaká dnes už díky komerčnímu zemědělství, industrializaci nebo erozi neexistuje, i města předtím, než byla modernizována. Jsou na nich zdokumentovány archeologické památky ve stavu, v jakém se nacházely, než se vláda ve 20. a 30. letech pustila do jejich někdy drastické a nepromyšlené rekonstrukce.

nykl009nykl010

Čemu se budete věnovat dál? Co teď píšete?

Přes Nykla jsem se dostala k další fascinující osobnosti, jeho hostiteli při pobytech v Mexiku v letech 1925, 1926 a 1952, což byl český vystěhovalec Rudolf Sudek. V Nyklově pozůstalosti v Náprstkově muzeu se mimo jiné zachovala rozsáhlá korespondence a také fotografie z domácnosti Sudkových ve vesničce Panzacola v mexickém státě Tlaxcala.

Kdo to byl? Jaký měl osud?

Rudolf Sudek se narodil v Brně v roce 1877, vyučil se rytcem a v Panzacole od roku 1905 pracoval v textilce – připravoval ocelové válce pro potisk bavlněných látek. V dopisech Nyklovi popisoval život v továrně, lokální události, komentoval vývoj mexické politiky. A protože také zmiňoval své kontakty s dalšími českými krajany v Mexiku, dohledávala jsem nějaké podrobnosti ve fondu Čs. ústavu zahraničního v Národním archivu – a narazila na další svazek Sudkovy korespondence se zaměstnanci ústavu z 50. a 60. let.

nykl011
Dobová momentka turistů u pyramidy v mexickém Teotihuacánu (1925).

Mají pro historiky či etnology nějakou zvláštní hodnotu?

Opět jsou to neocenitelné dokumenty, ve kterých se komentuje politická situace v Mexiku v 50. letech, ale třeba i československé angažmá v kubánské raketové krizi; Sudek se o něm dočetl v mexických novinách. A do třetice jsem na Sudkovo jméno narazila v Archívu bezpečnostních služeb, v materiálech československé rozvědky, která se pokoušela získat jeho syna pro spolupráci při infiltrování mexické krajanské komunity. A to nemluvím o útržcích v krajanských archivech v Chicagu, poněvadž Sudek si předplácel české noviny a knihy vydávané v USA a dokonce sám přispíval do krajanského tisku články o Mexiku.

To máte před sebou asi dost práce.

Všechny tyto prameny teď zpracovávám, a vedle odborných studií bych chtěla alespoň část Sudkovy korespondence vydat. Je to totiž úžasné svědectví každodenního života českých vystěhovalců v zámoří. A zároveň se tím otevírá možnost nahlédnout trochu jinak na dějiny studené války a také na československé zapojení do ní v globálním kontextu.

Autor:
Foto: archiv Josefa Ženky a Markéty Křížové

Sdílejte článek: