Brůžek: Lebka ženy Zlatý kůň poodkrývá dějiny člověka

čtvrtek, 22 duben 2021 09:53

Mezinárodnímu týmu vědců se podařilo datovat fosilní lebku člověka Zlatý kůň. K rekonstrukci genomu anatomicky moderního člověka u fosilního nálezu pocházejícího z Českého krasu vydali v dubnu studii v časopise Nature Ecology & Evolution. Profesor Jaroslav Brůžek, antropolog z Přírodovědecké fakulty UK, spolu s Petrem Velemínským z Národního muzea v Praze a s genetiky z Max-Planckova Institutu pomohli na základě výskytu nendertálských genů posunout původ fosilie do období před více než 45 tisíci lety. Jedná se tak pravděpodobně o dosud nejstarší zrekonstruovaný genom anatomicky moderního člověka.

Bruzek Jaroslav00007 up

Jak se vůbec profesor Brůžek dostal k antropologii a nakonec k takovému objevu? S šibalským výrazem přiznává, že verzí je vlastně víc. Ovšem zřejmě jen jedna by se dala publikovat v akademickém časopise - a snad ani tou magazín Forum nepohrdne… Ale vezměme to popořádku. Zatímco si Brůžkova maminka přála mít doma lesního inženýra – slovy pana profesora údajně proto, že obdivovala nějakého muže této profese – tatínek měl vizi, ve které byl syn středoškolským profesorem, snad i lékařem.

„Lékaře jsem ale zavrhl, tehdy se mi toto povolání zdálo příliš zodpovědné. A pro otce jsem udělal kompromis – zapsal jsem se původně na dvouoborové studium biologie a chemie, abych záhy přešel na odborné studium biologie,“ komentuje své rozhodnutí a začátky studentského působení na pražské přírodovědě profesor Brůžek. A dodává: „Během studia jsem pochopil, že pro ryze experimentální obory nemám velkého nadání. Tehdy, před půl stoletím mi zkrátka ani systematická biologie k srdci nepřirostla…“

Mohly za to nějaké konkrétní zkušenosti či skutky?

Na studentské exkurzi na Pálavě jsme se coby studenti bavili, řekněme, více než bylo zdrávo. Zápočet pak pochopitelně nedopadl příliš dobře. Zvažoval jsem, co by mne skutečně bavilo. Jedním z asistentů, kteří nás tehdy učili, byl Vratislav Mazák. Zavedl nás do Pavilonu Anthropos v Pisárkách, kde ve mně dozrálo přesvědčení, že se chci stát antropologem. V ročníku jsem se nakonec ocitl zcela sám, tudíž přednášky se nesly spíše v kolegiálním duchu. Podařilo se - a já dostudoval.

Martin Frouz upMartin Frouz 2
Studovaná lebka ženy zvané Zlatý kůň: z  boku a z  předního pohledu. Foto: Martin Frouz, PřF UK, Nature Ecology & Evolution

Nikdy jste nelitoval?

A věříte, že nikdy? Když se vše v dobré obrátí, člověk nemá čeho litovat. Připouštím, byla to určitá sázka do loterie, zvláště s přihlédnutím na tehdejší zfeminizované školství: prvních asi pět let jsem především vykonával zástup za mateřské dovolené... (usměje se a jistou nadsázkou poté líčí) Když na katedře zbyla už jen sedmdesátiletá uklízečka, pochopíte, že jsem musel změnit terén. Odešel jsem do Motola na Fakultu dětského lékařství UK (v letech 1953 až 1990 byla jednou ze tří samostatných fakult UK; od transformace v roce 1990 mluvíme již o 2. lékařské fakultě UK – pozn. red.).

Tam jste se věnoval antropologii?

V rámci tamního Výzkumného ústavu vývoje dítěte jsem tam vedl antropologickou laboratoř čítající jednu osobu: mne. Šlo o velmi pěkné období. Ale ještě před tím, krátce po škole, jsem byl antropologem ve sportovní medicíně: pracoval jsem tehdy na Krajském ústavu národního zdraví v Českých Budějovicích. Počátek mé kariéry se datuje rokem 1972, od té doby jsem působil na řadě pracovišť a v různých zemích.

Bruzek Jaroslav00015 upPředevším ve Francii, je to tak?

Někteří mí kolegové o mně tvrdí, že jsem sběratel diplomů. Prostě: když jsem v roce 1986 odešel do Francie, kde situace s místy pro antropology nebyla o nic lepší než v Čechách, usoudil jsem, že by bylo dobré zopakovat si a získat tam druhý doktorát Ph. D. z paleoantropologie v Ústavu lidské paleontologie (IPH) při Národním muzeu přírodních věd v Paříži. Během přípravy doktorátu jsem zažil různé peripetie. Třeba jsem byl pět let dělníkem, současně jsem se zdokonaloval ve francouzštině a staral se o nemocnou manželku...

Po úspěšném konkurzu jsem nastoupil jako vědecký pracovník na Národní ústav pro vědecký výzkum (CNRS) při Univerzitě v Bordeaux. No a další diplomy související s „přechodovými rituály“ se začaly nabalovat. Dosáhl jsem až funkce Directeur de recherche prvního stupně, což je ve výzkumu ve Francii ekvivalent titulu vysokoškolského profesora. Strávil jsem v Bordeaux zhruba čtvrt století. Občas to vůbec nebyla legrace.

Ale nakonec jste se na pražskou přírodovědeckou fakultu vrátil. Proč?

Na katedře antropologie a genetiky člověka PřF UK působím paralelně s prací v CNRS od roku 2008. Tehdy zemřel profesor Zbyněk Šmahel, vedoucí katedry, a antropologie se ocitla bez kormidelníka; byl jsem mladšími kolegy požádán o výpomoc. A v roce 2014, když jsem ve Francii už odešel do vědeckého důchodu, rozhodl jsem se na přírodovědě zakotvit definitivně. A opět se dostavily „přechodové rituály“: jelikož mi univerzita neuznala habilitaci z Francie, nezbývalo, než se doma znovu habilitovat. A když už jsem byl takhle nějak rozjetý, absolvoval jsem i jmenovací řízení profesorem. To je ve zkratce má kariéra, má vědecká pouť.

Musím přiznat, když jsem se živil manuální prací a do toho se věnoval francouzské disertaci, tak zdaleka nebylo jasné, jak to všechno dopadne. Ale nějak jsem sám sebe utvrzoval v přesvědčení: všechno, co dělám, dělám rád. Třeba jsem prodával zeleninu ve velkém supermarketu, sbíral recepty, hovory s hospodyňkami vylepšoval francouzštinu. A na to všechno vzpomínám opravdu s láskou.

Máte objevy a antropologická odhalení spjatá s - řekněme - vzrušením?

Toto slovo bych nechal pro jiné životní okamžiky (rozesměje se). Nedostal jsem se k žádným výjimečným objevům, zvláště v paleoantropologii. Nejsem žádný lovec fosilií, jako byl třeba Louis Leakey (britský antropolog a paleontolog, který při výzkumech v Tanzanii nalezl pozůstatky více než stovky hominidů – pozn. red.). Považuji se za antropologa s širokým působením a odborným zájmem, který se na pracovišti v Bordeaux, profilovaném na evoluci člověka – speciálně pak na neandertálce, k nějakým fosilním nálezům dostal. Zkrátka jsem to nepovažoval za nic výjimečného, ale byl jsem rád. Bylo to jakýmsi potvrzením, že jdete nevyšlapanou cestou. Tak to zkrátka ve vědě chodí! Podobný pocit snad znají ve vědě všichni: nikdy nevíte, jak to dopadne. Když dobře, tak se o tom píše. Ale cest se slepou uličkou je nepoměrně víc.

Pane profesore, vás předchází pověst, že jako jeden z mála dokážete změnit pohlaví kostry…    

To musíme rozklíčovat: pracoval jsem na několika revizích paleoantropologických nálezů.  Vždyť k jakému pohlaví patří nalezená lidská kostra, se ptá snad každý. Změnil jsem obrazně pohlaví Muži z Mentonu, který po 25 tisíc let trvající pouti následujících zhruba sto let odpočíval v expozici pařížského Muzea člověka. Já, čerstvý doktor antropologie, jsem byl požádán o expertízu. Zjistil jsem, na základě užití metod, které jsem v dizertaci navrhl, že jde o ženu a to poměrně vysokou – asi 185 centimetrů! Nedávno o tomto nálezu vyšla kniha Dáma z Cavaillonu, nazvaná podle jeskyně, kde byla nalezena.

trojhrobPak tu byl tzv. Věstonický trojhrob (na fotografie vlevo), objevený Bohuslavem Klímou, v jehož rámci se vyrojily různé úvahy. Byl označován za nezdařený porod. Mělo se za to, že uprostřed leží žena, jež porod nepřežila, a po jejím boku spočívají šaman a snad nešťastný manžel. Na základě výsledků mnou navržených metod – nejsou tajné, jestli chcete, můžu vám je prozradit, ale zabere to dost času – jsem zastával názor, že všichni tři jedinci jsou muži. Rozuzlení a osobní satisfakce se dostavily asi sedm let po vydání knihy Early Modern Human Evolution in Central Europe. The People of Dolní Vestonice and Pavlov o evoluci časných moderních lidí z Dolních Věstonic a Pavlova v roce 2016: kolega Jiří Svoboda spolu s genetiky z Max-Planckova Institutu potvrdili náročnou DNA expertízou můj odhad: všichni tři byli muži.

Vaší vědeckou vášní – snad se to tak dá vyjádřit – je z kostry odhadovat její stáří a pohlaví. Proto máte asi pánev raději. Nebudou to mít, vzhledem k různým kostním a kloubním náhradám, antropologové za – dejme tomu – deset tisíc let snazší?

Ono už je to jednodušší teď. V posledních několika letech se odhad provádí za pomoci bílkovin přítomných v zubní sklovině. Zabývá se tím velice slibně rozvíjející obor – proteomika. Hmotový spektrometr stojí sice možná nějakých dvacet milionů (korun), ale proces přípravy vzorku je levnější a není tak destruktivní, jako odebírání vzorku pro genetickou analýzu. A především u proteomické analýzy není nebezpečí kontaminace DNA ze zevního prostředí. Nemusí to být ani za deset tisíc let – možná jen za pár desítek; odhadnout pohlaví ze skloviny zubů bude rychlé a možná i levné. Otázkou však zůstává, zda je to reálné.

Vezměte si pohřebiště, dejme tomu o pěti stech jedincích, kde je polovina dospělých a polovina dětí. Já – antropolog, jsem schopen odhadnout pohlaví dospělých koster během několika málo týdnů práce. Pro molekulárního genetika jde o téměř rutinní záležitost, ovšem značně časově a finančně náročnou. Proto není zase tolik pohřebišť, a já znám možná dvě tři, které byly z genetického hlediska kompletně zpracovány. Zkrátka, zatím se vyplácí levnější antropolog a využití tradičních metod.   

Martin Frouz up
Počáteční pokusy o odhad stáří lebky Zlatý kůň podle stavby, morfologie lebky naznačovaly stáří nejméně 30 tisíc let. Na základě genetické analýzy se nyní vědci domnívají, že žena žila před více než 45 tisíci lety / Foto: Martin Frouz

Genetická analýza stála za rekonstrukcí nejstaršího genomu moderních lidí z lebky ženy Zlatý kůň, uložené v Národním muzeu v Praze od poloviny minulého století. Vy jste byl, pane profesore, členem mezinárodního týmu, kterému se ji podařilo datovat. Jak to probíhalo?

Původní pokusy v polovině minulého století o určení doby, kdy žila žena známá vědcům jako Zlatý kůň (jméno dostala podle lokality – Národní přírodní památky Zlatý kůň -, kde byla nalezena v Koněpruských jeskyních – pozn. red.), byly založené na pozůstatcích zvířat nalezených poblíž a na morfologii poměrně dobře dochované lebky. Udávaly její stáří do období před přibližně 30 tisíci lety. Avšak radiokarbonové datování z roku 2002 ukázalo stáří pouhých 15 tisíc let a zájem o fosilii v odborných kruzích opadl.

V našem výzkumu se podařilo najít důkazy o kontaminaci analyzované lidské kosti dnešní kravskou DNA – klih z hovězích kostí se v padesátých letech (20. století) používal ke konsolidaci lebky, který zmladil stáří nálezu. Proto skutečný věk fosilie bylo možné posunout do mnohem staršího období, než jaké původně naznačovala různá a odlišná radiokarbonová data. Výsledky analýzy DNA provedené v Max-Planckově Institutu ukázaly, že žena Zlatý kůň žila blíže době mísení moderního člověka s neandertálci. Pokud vás zajímají podrobnosti, mrkněte na blog. Jedná se pravděpodobně o dosud nejstarší zrekonstruovaný genom anatomicky moderního člověka odpovídající populaci, která žila v Evropě před oddělením linie vedoucí k současným obyvatelům Evropy a Asie.

Ukázalo se, že morfologické znaky mají stále význam a výpovědní hodnotu pro pochopení evoluce našeho druhu. S těmito znalostmi mohou genetici v budoucnu zacílit analýzy novým směrem a přinést řadu jedinečných argumentů o lidech dávné minulosti.

Sníte o nějakém nálezu, o něčem, u čeho byste chtěl opravdu být?

(po chvilce zamyšlení) Většina lidí by ráda pronikla do budoucna; chtěli by vědět, co bude třeba za těch „vašich“ deset tisíc let, nebo jak se budou mít jejich děti, vnoučata… A mně, co si pamatuji už od dětských let, vždy lákalo vidět, jaké to bylo dřív. Kéž bych se mohl jako pozorovatel vrátit do období gravettienu, kdy tady žili lovci-sběrači známí spíše jako lovci mamutů! Člověk by tak mohl realitu konfrontovat s tím, co jsme o nich vyzkoumali.

Bruzek Jaroslav00011 upMimochodem: chtěla jste, abych s sebou přinesl něco, co je pro můj výzkum charakteristické - musím vám ukázat knížku, která mne inspirovala po celý antropologický život. Mám ji strašně moc rád. Najdete v ní třeba charakteristiku vědců podle kategorií, také spoustu citátů i rad. Koukněte, jak je krásně omšelá (s nadšením  vytahuje publikaci K záhadám vědy od Hanse Selye, 1975).

Pane profesore, máte čas na nějaké koníčky, u kterých dokážete od archeologie vypnout?

Já se nepovažuju za žádného velkého vědce, ale v této knize, ve které rád občas listuji, Hans Selye mimo jiné píše: že málokterý úspěšný vědec má silně vyvinutý smysl pro koníčky a jiné druhy nevědecké a časově náročné činnosti, jako jsou politika či obchod. Jsou podle jeho mínění neslučitelné s tím, aby se mohl plně věnovat vědě. Prostě badateli na koníčky nezbývá čas.

Vy opravdu nemáte žádnou zálibu?

No, našla by se jedna. Manželka mi za ni už hubuje. Tuto zálibu jsem si přivezl z Francie: rád vařím a jím. Vždyť je to na mě i vidět (směje se).

Prof. RNDr. Jaroslav Brůžek, CSc., Ph. D., HDR
Pochází z jižních Čech, narodil se v Písku. Kariéru odstartoval v roce 1972, kdy ukončil studia na katedře antropologie Přírodovědecké fakulty UK. Jeho odborné zaměření zahrnuje řadu směrů od auxologie, antropologie sportu, přes klinickou antropologii, až k návrhu metod v odhadu paleodemografických indikátorů a forenzní antropologii. Od roku 1986 působil ve Francii, na Institutu lidské paleontologie v Paříži – v CNRS a při Univerzitě v Bordeaux. V roce 2008 se na katedru antropologie a genetiky člověka PřF UK vrátil. Je členem týmu Laboratoře 3D zobrazovacích a analytických metod vedené docentkou Janou Velemínskou. U příležitosti oslav stých narozenin Přírodovědecké fakulty Uk obdržel stříbrnou medaili za „obsáhlou vědeckou činnost v šíři od evoluce přes bioarcheologii po forenzní antropologii, včetně výuky a popularizace vědy, což ho v současné době činí nejvýraznější osobností české antropologie“.
„Jsem zapojen do výzkumných úloh z problematiky paleobiologie populací minulosti od svrchního paleolitu přes neolit až po středověk,“ říká muž, který se podílel na řadě nových výzkumů starých nálezů fosilního člověka – naposledy lebky Zlatého koně, a který – když si potřebuje od antropologie oddechnout – nejraději cestuje či čte nebo prostě nedělá vůbec nic. V lednu 2018 byl hostem Marka Ebena v pořadu Na plovárně.
Autor:
Foto: Martin Pinkas, Martin Frouz, Marek Jantač

Sdílejte článek: