Velryby jižní v ohrožení. Může za to též mizející kril

čtvrtek, 30 červen 2022 18:38

Mezinárodní tým vědců, jehož součástí je i doktorandka Petra Nevečeřalová a její školitel Pavel Hulva z Přírodovědecké fakulty UK, v sérií vědeckých prací ilustroval, jakým problémům čelí v antropocénu, tedy v epoše lidí, velryba jižní. V Jižním oceánu – v jejím „bydlišti“ – totiž mizí hlavní potrava velryb: korýši označovaní jako kril se vlivem globálních změn klimatu stahují směrem k Antarktidě. Co vše to znamená?

001
Velryba jižní při ponoru do moře, jak ji na své expedici vyfotia Petra Nevečeřalová.

m coverObdobí průmyslového velrybářství, jež zdecimovalo populace většiny velkých kytovců, patří k temným epizodám lidské historie. V tomto směru aktuálně ohrožení velryb vlivem lovu polevilo, narůstají ovšem jsou rizika související s poškozením životního prostředí. Mezinárodnímu týmu odborníků se v sérii vědeckých studií podařilo ilustrovat, jakým problémům velryba jižní (Eubalaena australis) v současnosti čelí. Jsou to například kolize s lodní dopravou, hluk, znečištění, globální změny klimatu i destrukce mořských ekosystémů. 

V časopise Global Change Biology se vědci zabývali změnou potravního chování velryby jižní. Ve studii publikované v Journal of Heredity autoři  zase ukázali, jakou roli hrají v globálních migračních trasách oblasti, kde se populace velryb po éře velrybářství zotavila. A studie v periodiku Global Ecology and Conservation pomocí genetických metod vysvětlila, jakou roli hraje jihoafrická subpopulace velryby jižní v rámci její globální populace.

007
Petra Nevečeřalová a Pavel Hulva v St. Andrews při návštěvě spolupracovníků ze Scottish Ocean Institute (foto Pavel Hulva).

Magazín Forum se chtěl dozvědět ještě víc. Odpovídají Petra Nevečeřalová (PN) a Pavel Hulva (PH): 

Co by se muselo stát, aby nastala změna, že by se kril „vrátil“ a tyto velryby nebyly v ohrožení? Existuje ještě nějaká šance na záchranu?

PN: Myslím, že je to hodně těžká otázka, na kterou prakticky nikdo nezná odpověď. Globální změna klimatu je tak komplexní jev, že nelze pořádně usoudit, co by se stalo, kdybychom ze dne na den přestali zcela produkovat emise. Já jsem ale optimista. Věřím, že nás a další druhy, jako jsou třeba velryby, spasí technologie. Už dnes umíme CO2 odsávat ze vzduchu a podobně.

003Myslím si, že zatím šance na záchranu určitě je, ale každý bychom si měli uvědomit náš dopad na planetu a snažit se ho svým chováním alespoň trošku snížit (Vpravo na snímku Petra Nevečeřalová a velryba jižní. Tyto velryby jsou velmi zvědavé a brzy si zvyknou na přítomnost lodě. Pokud v zátoce zůstávají delší dobu, dokonce se často připlují podívat a „pozdravit“ - foto: Jason Stafford).

PH: Prognostika je obtížný obor i v biologii, v podstatě se ptáte, jaká je pravděpodobnost extinkce druhu v období velkého vymírání; mnozí autoři označují antropocén jako další období velkého vymírání. V osudu každého druhu hrají roli stochastické faktory, tedy náhoda, ale zároveň jsou populační trendy ovlivněny systematickými faktory. Prvním důležitým faktorem pro riziko extinkce je tělesná velikost. Megafauny, tedy obrovští živočichové, nemají při velkých změnách na růžích ustláno – často se jedná o velmi specializované druhy a z logiky věci mají malé velikosti populace. V 21. století však mají občas výhodu privilegovaného postavení – podle některých odhadů extinkční rychlosti během tohoto dne vymře na zeměkouli sto druhů, a za většinu z nich nikdo neuroní slzu. Velká a charismatická zvířata vzbuzují u některých lidí pozitivní emoce, a mohou tak sloužit jako vlajkové a deštníkové druhy ochrany biodiverzity. Což je samozřejmě dobře, protože to často jsou i druhy klíčové – tedy mají centrální postavení v ekologických sítích, jsou to „ekosystémoví inženýři“. Tato teze je i jedním z motivů naší studie, která využívá whale-watching, který podporuje udržitelnou existenci velryb ve světě ovládaném globálním byznysem.

002Druhý faktor je habitat. Co se týče mořského biocyklu, tak je to ošidné – jako suchozemci do některých oblastí oceánů tolik přímo nezasahujeme, ale na druhou stranu jim tolik nerozumíme a nemáme destrukci mořských ekosystémů tolik na očích. Jak se bude vyvíjet dál situace například s krilem, je proto těžké predikovat. Zatřetí, riziko extinkce v antropocénu závisí i na zeměpisné šířce, druhy v chladných oblastech Země jsou změnami klimatu ohroženy přímo. Důležité je, že v globálním světě může pro velryby i další mořské druhy udělat něco každý z nás ještě dnes, např. omezením plýtvání s plasty nebo zájmem o to, jaké metody lovu používá náš dodavatel mořských ryb (vlevo mládě velryby jižní při výskoku).

Jak se dělá vám suchozemcům „mořský" výzkum? Jak často se vůbec dostanete do terénu, k moři?

PN: Výzkum je v našich končinách trošku ojedinělý, to je pravda, ale konec konců každý je svého štěstí strůjcem. Zařídit si výzkum velryb v Česku bylo náročné hlavně z hlediska hledání školitele a poté zařídit si všechna povolení pro daný výzkum, odběr vzorků a jejich transport. Jenom administrativní část projektu zabrala skoro rok. V terénu jsem strávila de facto půlku doktorátu. Povolení na odběr vzorků byl na moje jméno, tudíž jsem u toho musela – a hlavně chtěla – být přítomna, a dá se říct, že jsem viděla odběr každého vzorku, a to jich mám stovky. V Africe jsem na moři byla každý rok minimálně šest měsíců, od června do listopadu, kdy je „velrybí sezóna“; tedy v době, kdy velryby připlují z jihu ke břehům Afriky.

Od prosince do května jsem pak byla zpátky v ČR, kde jsem v laborce vzorky zpracovávala: izolovala DNA, dělala PCR, vyhodnocovala výsledky a dělaly se počítačové analýzy. Pauza v cestování nastala hlavně v době covidu. Ostatně to se zastavil celý svět.

006
Petra Nevečeřalová řídí výzkumnou loď Lwazi (v jihoafrickém jazyce Xhosa znamená Poznání), která patří neziskové organizaci Dyer Island Conservation Trust (foto: Dyer Island Conseration Trust, Dickie Chivell).

Jako suchozemec jsem se musela naučit chovat se na moři, ale to jsem znala, do Afriky na loď jezdím od svých patnácti. Jinak je vlastně jedno, jestli jste „suchozemec“ anebo zkušený námořník, stejně si člověk musí zvířata „nakoukat“ jak se chovají, aby při sběru vzorků neohrozil je, nebo naopak sebe a posádku. Občas bylo trošku náročné udržet na lodi sterilitu, abychom vzorky nekontaminovali. 

PH: Samozřejmě pro vnitrozemce není mořská biologie úplná samozřejmost, ale na druhou stranu po revoluci jsme se stali součástí globálního světa a je to znát i na zaměření skupin. Například máme v České republice hodně týmů, které se zabývají výzkumem v tropických nebo arktických oblastech. Možná to souvisí s tradicí skautingu a určitou odolností Čechů, kteří jsou ochotní fungovat v podmínkách, které by mnoho západních badatelů považovalo za skromné. Samozřejmě ale ne všichni studenti by to byli ochotni podstoupit. Petra si udělala z Jižní Afriky druhý domov. Do terénu jsem ji sice přijel navštívit, ale logistika sběrů vzorků byla na ní; výzkumu přinesla mnohé oběti a celá realizace se zdařila i přes mnohé obtíže. Takže to byl výkon hodný Jacka Londona (říká pobaveně).

Moc si nedokážu představit, jak se velrybám odebírají vzorky. Můžete tuto činnost trochu přiblížit?

PN: Odběr vzorků se provádí několika způsoby. První typ vzorku jsou biopsie, miniinvazivní vzorky, malé kousky kůže a tuku, které jsme velrybám brali za pomocí kuše a speciálních šipek nebo šípů. Ty nám na míru vyrobili v Dánsku. Jsou to šípy, které mají na konci malou bójku a odnímatelný ostrý dutý váleček, který měří asi tři centimetry. Z kuše na velrybu vystřelíte, ten váleček se velrybě zabodne do kůže a kousíček jí „vyřízne“. Šíp se okamžitě od těla odrazí a plave díky bójce na hladině. Vy k němu s lodí připlavete, seberete a vzorek dáte sterilně do zkumavky a na led. Tohle se dělalo z výzkumné lodi Lwazi, která patří pod neziskovku Dyer Island Conservation Trust, jež nám ji zdarma zapůjčovala a platila posádku i palivo.

004Druhý typ vzorku je takzvaně sloughed skin, neboli oloupaná kůže a jsou to neinvazivně sbírané vzorky. Velryby, které připlují z vod jižních oceánů ke břehům Afriky, se přirozeně zbavují svojí epidermis – je to díky změně sanility a také díky tomu, že je tam mnohem víc slunce a ony se opálí. Tato zvířata totiž tráví většinu času na hladině. No a po opálení se – stejně jako lidé – loupou; jen je ta kůže v jejich obrovském měřítku (Vlevo kousek oloupané kůže velryby jižní. Kůže je tenká asi jako papír a proti světlu lze rozeznat i póry na kůži / foto: Jason Stafford).

Já jsem tuhle kůži začala sbírat, a abychom velryby nestresovali další lodí, sběr jsem dělala z komerčních whale watching lodí. Což jsou lodě, které pořádají výlety na moři za pozorováním velryb pro turisty. Na jedné z těchto lodí jsem začala pracovat jako guide: vyprávěla jsem lidem o velrybách a přitom probíhal sběr vzorků. Protože oloupaná kůže plave na hladině, stačilo ji jen sebrat za pomocí tyče se síťkou. Velryby to vůbec nerušilo. A turisté z toho byli nadšení, viděli, že za jejich peníze se podporuje výzkum velryb.

008 005
A nezbytná práce v laboratoři (foto: Michal Varga).

Nakonec to dopadlo tak, že drtivá většina vzorků je těch neinvazivních. Odběr biopsií velrybám nevadí a většinou na něj nereagují, ale pořád to byl nějaký stres pro ty zvířata navíc, občas jsme se museli pro odběr přiblížit víc, než to tomu zvířeti bylo příjemné. Stanovila jsem si při odběru biopsií dost přísné etické limity: třeba jsem nedovolila být u velryby déle než deset minut, lodí jsme rovněž zvířata nikdy nenaháněli. Nicméně při whale-watchingu je to velryba, která rozhoduje o tom, jak blízko k lodi připluje a jak dlouho s námi zůstane. Většina zvířat v dané oblasti zůstává déle, takže nás už znali a připlouvali nás pozdravit. Takže když máte zvíře de facto na dosah ruky, je sběr vzorků jednoduchý – ty kousky oloupané kůže plavou všude kolem. Nikdy jsem ale ani při pozorování nedovolila kontakt delší než dvacet minut, nikdy jsme se nepřibližovali k samicím s malými mláďaty a nikdy jsme na zvířata nesahali.

Takové byly moje hranice v terénu, nechtěla jsem je zbytečně rušit. U břehů Afriky totiž velryby nemají co jíst. Připlouvají tam hlavně porodit mláďata, jsou tam klidné teplé vody, což vyhovuje velrybím mláďatům, ale ne matkám. Ony půl roku při výchově mláděte hladoví a čerpají své tukové rezervy, někdy shodí až třetinu váhy! Spoustu tuku totiž „přetaví“ na mateřské mléko. Už jenom proto nechcete zvířata zbytečně stresovat. Jsem šťastná, že se to povedlo (s úlevou).

010
Loď Ivanhoe s turisty pozorující velryby. Z této lodě byla nasbírána převážná většina neinvazivních vzorků pro výzkum (foto: Hennie Otto).

A co klima? Asi nebylo a není vždy azuro a pohodička, že? 

PN: To víte, že ne. Občas mě na moři trápily takové obyčejné lidské věci. Třeba zima. Pár let jsem nezažila léto, protože jsem vlastně z české zimy, respektive jara přelétla do Jihoafrické zimy, respektive jara. A že je tam zima pořádná! Lidi si myslí, že když se řekne Afrika, že je tam pořád teplo. Ale v zimě v Kapsku teploty klesají pod bod mrazu, občas sněží, pořád fouká ledový vítr. Ostatně když zavane z jihu z Antarktidy, tak tomu říkáme pozdrav od tučňáků (s úsměvem) a hlavně je tam vysoká vlhkost, což dělá takovou vlhkou zimu, která se člověku zavrtá do morku kostí a nejde se zahřát.

To bylo pro mě občas hodně náročné. Nebo se mi občas jednoduše stýskalo po rodině. A taky po českém pivu, protože v Jihoafrické republice dobré pivo fakt uvařit neumějí.

mapa big

Global Ecology and Conservation: Mapa zobrazující výskyt velryby jižní (Eubalaena australis), včetně zimovišť, kde probíhají i porody (černé šrafování) během zimních měsíců na jižní polokouli. 

Autor:
Foto: Petra Nevečeřalová, Pavel Hulva, Jason Stafford, Dickie Chivell, Michal Varga

Sdílejte článek: