Zuzana Moťovská je týmový hráč. Má ráda své spoluhráče

Stala se historicky první ženou, mezinárodně uznávanou českou vědkyní, kterou zdobí Česká hlava. Profesorka Zuzana Moťovská ze 3. lékařské faulty UK obdržela nejprestižnější vědecké ocenění – Národní cenu vlády za rok 2023 – za výjimečný přínos v oblasti kardiologie.

„Nesmírně si cením, že žiji v zemi, ve které si vláda všímá práce vědců. Je to, co vím od svých kolegů ze zahraničí, opravdu výjimečné a netradiční,“ zamýšlí se držitelka „české nobelovky“. A jedním dechem dodává: „Pokud se mohu – já, matka dvou dětí – stát vzorem pro další ženy-vědkyně, pak je pro mě ocenění Česká hlava o to cennější a ještě smysluplnější.“

Kardioložka Zuzana Moťovská je doma na Kardiocentru Kardiologické kliniky 3. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Zde v rámci sehraného týmu divize akutní kardiologie léčí pacienty s kardiovaskulárním onemocněním, především infarktem myokardu, srdečním selháním, plicní embolií, arytmií. Sem, do pavilonu S, za ní přicházejí za výukou také medici – potenciální srdeční specialisté z Trojky. A přijít a ptát se renomované lékařky, pedagožky a vědkyně mohla i redaktorka magazínu Forum…

Paní profesorko, troufnete si odhadnout, zdali a jak se Česká hlava může „projevit“ ve vaší další kardiologické práce?

Přemýšlela jsem o tom a v hlavě jsem si Českou hlavu přetavila v benefit: díky ocenění mohu veřejnosti – laické i odborné – ukázat mnoho pozitivního, kde pracuji a jaké jsou mé možnosti. Víte, já nikdy neřešila genderovou otázku, nikdy jsem se nezamýšlela nad limitacemi, které pro mě představuje, že jsem žena a při vývěru svých spolupracovníků je mi jedno, zda se jedná o ženu nebo muže. Podstatné jsou zcela jiné charakteristiky – vztah k pacientovi, vědomosti, osobnost, pracovitost. A pokud můj úspěch ukáže dalším ženám-matkám-vědkyním, že to jde, budu jen ráda. Zájem, který v souvislosti s udělením ceny nastal, mě nesmírně potěšil: oslovila mě řada lidí a ozývají se mi kolegové z tuzemska i zahraničí, aby mi vyjádřili uznání za odvedenou práci a dosažené výsledky. Vážím si toho.

A co zájem médií, jste i na něj připravena?

(s úsměvem a rezolutně) Dokážu si to regulovat. Umím říci ne. Rozhodně se nechci stát mediální hvězdou. Vybrala jsem si jen pár médií, se kterými rozhovor udělat chci.

O to víc si ceníme, že Forum UK je mezi nimi.

A já si cením zájmu „své“ univerzity, pod kterou mé pracoviště spadá.

Jak těžké je dělat dobrou vědu? Je to třeba v zahraničí snazší?

Když jako já děláte klinický výzkum na klinickém pracovišti, je to vždy náročnější, než kdybyste byla v čistě vědecké instituci. Ale já nikdy neměla potřebu srovnávat a říkat si, že by tam nebo jinde bylo lépe. Proto spíše než na místo a prostředí, ve kterém pracuji, kladu nároky na sebe samu. A s tím souvisejí pocity a otázky, které mě „přepadávají“, jako třeba: zda jsem udělala vše pro svůj tým, jestli jsem využila všechny dostupné granty, zda jsem pracovala dost a jestli dostatečně invenčně a jestli to opravdu nešlo ještě lépe…
Abych se vrátila k vaší otázce: je dobré vědět, jak to dělají jinde. Díky svému zaměření jsem poznala nemálo zahraničních pracovišť a lékařů, se kterými jsem měla možnost pracovat. Rozhodně bych netvrdila, že by se mi věda dělala jinde snadněji. Naopak tvrdím, že v České republice je prostředí pro klinický kardiologický výzkum výjimečné, příznivé.   

Jsme na půdě kliniky s vazbou na 3. lékařskou fakultou UK. Vím, že váš „vztah“ trvá už více než dvacet let. Jak je to možné?

Zásadní, co mě v práci na tomto pracovišti inspirovalo, je, že zde člověk mohl realizovat své myšlenky. Co si pamatuju, tady vždy panovaly podmínky, které podporovaly iniciativu každého, kdo přišel s nápadem, projektem.

Tuším, že „za vše může“ profesor Petr Widimský, který vás pro kliniku získal z bratislavské Nemocnice na Kramároch. Je tomu tak?

Naprosto. A od té doby se na tvůrčím podhoubí, které kdysi vytvořil profesor Widimský, přednosta kardiologické kliniky a vedoucí lékař Kardiocentra, nic nezměnilo.
Často to bývá konkrétní pacient, který mě inspiruje k hledání nových cest léčby a snaze o zlepšení prognózy nemocných. Že jsem se před více než dvaceti lety rozhodla odejít z Bratislavy právě sem, považuju za zásadní v mé profesním cestě.

Ani česká mentalita vám nikdy nedělala problémy? 

I když jsem vlastně „naplavenina“, snad jen jedinkrát jsem při jednání na úřadu zaznamenala drobné náznaky, že bych měla něco udělat se svou češtinou. Já se zde cítím opravdu velice dobře a spolupráci s kolegy napříč celou Českou republikou považuju za výjimečnou a podpůrnou. Dokladuje to i spolupráce na klinických výzkumných projektech. Ostatně v projektech, které jsem iniciovala, jsou povětšinou zapojena všechna kardiocentra.

Setkání řešitelů původní akademické mezinárodní multicentrické studie. Zuzana Moťovská je její autorkou a hlavní řešitelkou

Mám velké štěstí, že v mém týmu jsou lidé ochotni pracovat ve prospěch pacientů nad rámec svých povinností, bez nároků na finanční kompenzaci. Kéž by se o práci lékařů a zdravotních sester dozvěděla široká veřejnost, která má tendenci nahlížet na věci spíše negativně. Právě v rozhovorech, které jsem se rozhodla poskytnout, vidím potenciál na zlepšení povědomí; o výjimečné spolupráci a o obětavosti a pracovním nasazení kardiologického zdravotnického personálu. U nás na klinice i v celém Česku. 

Jak vypadá váš tým, kdo jsou nejbližší spolupracovníci vedoucí lékařsky divize akutní kardiologie?

K mým stěžejním kolegům patří jednak seniorní lékaři, a též takzvaný „rotující“ juniorní tým. Oporou v péčí o pacienty na třech koronárních jednotkách nám jsou zdravotní sestry, v mém případě zcela zásadně staniční a úseková. Bez jejich podpory a práce si realizaci výzkumných klinických projektů nedokážu představit.

Čím dokážete své spolupracovníky strhnout, aby s vámi chtěli pracovat?

To je spíše otázka na mé kolegy. Akutní kardiologie, které se věnuji, vyžaduje od lékaře racionální úsudek i ve vypjatých situacích, a při jejich řešení se nedá schopnosti předstírat. Respekt si musíte zasloužit. Snad to nebude znít troufale, myslím si, že umím motivovat své kolegy a dokážu je nadchnout, strhnout k realizaci společné vize. Entuziasmus mě i k mému překvapení neopouští. Práce v týmu je pro mě důležitá. Vzájemně se doplňujeme a řešíme jednotlivé případy. Coby vedoucí týmu se vždy snažím, aby mezi námi panovalo dobré klima. Jsem zkrátka týmový hráč a mám ráda své spoluhráče.  

V roce 2018 jsem si s vámi mohla povídat o tehdy končícím randomizovaném projektu Prague-18, zaměřeném na léčbu pacientů s infarktem myokardu. Jaký je jeho osud?

Publikované výsledky projektu srovnávajícího účinnost a bezpečnost dvou léčebných postupů založených na lécích ticagrelor a prasugrel mají do dnešních dnů více než pět set citací a odkazují se na ně všechna relevantní světová doporučení pro léčbu pacientů s ischemickou chorobou srdeční. Velká úcta všem, kteří se do projektu v České republice zapojili, lékařům, sestrám i pacientům.  Nyní, po pěti letech se chystáme vyhodnotit dlouhodobé výsledky; věřím, že získáme poznatky, které by se daly nově zúročit. Na závěr letošního roku budeme končit s náborem do velké mezinárodní multicentrické studie, které organizace a realizace byla zatím nejtěžší, nejnáročnější v mém profesím výzkumném snažení. Velmi doufám, že přinese nové a důležité poznání pro léčbu kardiogenního šoku, nejvíce smrtelné komplikace akutního infarktu myokardu.

Setkání profesorky Zuzany Moťovské s profesorem Gillem Montalescotem (čtvrtý zleva) a jeho týmem na pařížské Univerzitě Sorbonna

Vedle vědy jste ovšem i lékařka a pedagožka. Která profese vás aktuálně nejvíc zaměstnává?

Jsem hlavně lékařka, pacient je centrem mé práce a – jak jsem už řekla – i inspirací zájmu o vše ostatní. Klinický výzkum vlastně probíhá paralelně s péčí o nemocné, i s výukou mediků, což také znamená další kvantum práce navíc. Medici jsou i zdrojem invenčního myšlení, které se často projevuje při zkouškách, v situacích, kdy chybí znalosti (s úsměvem). Mám ráda jejich argumentaci, pokud má logiku, smysl. Hlavně jim neklást v tomto ohledu bariéry, ať přemýšlí, nejenom memorují naučené.
Kromě mediků vedu i doktorandy, jednu doktorandku jsem právě „vypustila“ do světa. V rámci jejího pobytu na prestižní kardiologické klinice univerzitního centra v Leidenu, v Nizozemí připravujeme spolupráci, na kterou se těším. Spolupráce s excelentními partnery zvyšuje kvalitu našeho výzkumu a přináší spolupráce další.

Všechny tři oblasti se prostě snažím pokrýt podle momentálních potřeb pracoviště a jak se říká: vše souvisí se vším.
(Vlevo: s profesorem Deepakem Bhattem, ředitelem Mount Sinai Heart v New Yorku, USA. Je jedním z nejuznávanějších světových aktivních kardiologů)

A je kardiologie pro mladé lékaře dostatečně „sexy“ oborem, který táhne?  

Rozhodně ano. Medici se obecně zajímají o všechno. V průběhu stáží na naší klinice se často rozhodnou pro naše pracoviště na základě nějakého stimulu: obor je zaujme, zalíbí se jim jak to děláme, jaké vztahy zde panují, nebo se třeba ztotožní s širokými možnostmi, které kardiologie nabízí.

Byl to i váš případ, že vás někdo pro kardiologii podobně nadchl?

(s úsměvem) Vůbec ne. Logicky, po státnicích – plná euforie jsem se nejdříve viděla v těch nejtěžších oborech: endokrinologii anebo neurochirurgii, zajímala mě interna. Ale skoro všichni z ročníku – se zájmem o internu, kterým se podařilo zůstat na klinice v Bratislavě – jsme skončili na geriatrii, tam byla o doktory nouze. Medicína mě bavila obecně, ale neznamenalo to, že jsem usínala s fonendoskopem na krku.

Když jsem se po mateřské dovolené vracela do práce, bylo mi nabídnuto místo na jednotce intenzívní péče. A důvodem nebylo, že jsem byla tak skvělá, nebo že jsem po ničem jiném netoužila. Ale prostě odešel kolega a bylo potřeba tuto nelehkou pozici obsadit. A protože na JIPce byli kardiologičtí pacienti v převaze, začala jsem se zajímat právě o tento obor. Nemohla jsem se tehdy smířit s pocitem, že trombolýza (léčebný proces, který má za cíl rozpuštění krevní sraženiny vzniklé v cévě, nebo zanesené do místa uzávěru krevním tokem z jiného místa) není všespasitelným zákrokem pro záchranu pacientů s infarktem. Proto jsem jednoho dne napsala dopis profesoru Widimskému s žádostí o studijní stáž v jeho týmu. On totiž dosahoval úžasných výsledků s novou, intervenční léčbou akutního infarktu myokardu (za ni v roce 2011 obdržel ocenění Česká hlava – pozn. red.).

Vy jste se po jeho absolvování, obohacena o nové postřehy v léčbě vrátila domů, do Bratislavy. Za nějaký čas vám prý pan profesor esemeskou nabídl stálou spolupráci.

Bylo to tak.

A stavíte se někdy na svém prvním působišti?

Můj odchod z kliniky radost neudělal. Fungování akutní péče je pro klid na pracovišti důležitý. Cíleně jsem na návštěvy nechodila, ale s kolegy zůstávám v kontaktu. A s jedním, který z kliniky odešel a dnes vede jednotku v pařížském INSERM, spolupracuji.

Jaké výzvy vás, paní profesorko, čekají, co máte aktuálně před sebou?

Hned jak skončím rozhovor s vámi, čeká mě konferenční hovor s kolegy z jiných pracovišť. Jsem nadšená, jak je těší, že nás čeká další společná práce – ten pocit je nad všechna ocenění! Jednak právě dokončujeme mezinárodní studii Prague-23, do které se k nám připojilo pět pracovišť ze zahraničí, a byla velice těžká na provedení, protože sledovala nestabilní pacienty v kardiogenním šoku. Pro představu: každý druhý z těchto nemocných umírá a většina ještě v průběhu hospitalizace. Současně s jejím vyhodnocením rozjíždíme nový, opět mezinárodní, a navíc interdisciplinární projekt, na němž budeme spolupracovat ku příkladu s dermatology, s odborníky na zobrazovací metody a dalšími specialisty z kardiologických center.

V roce 2016 vyšla pod vaším vedením kniha Novinky v akutní kardiologii. Dá se očekávat, že se objeví nové novinky, může vás vůbec ještě něco v oboru překvapit?

Já jsem vlastně kontinuálně překvapovaná. Při přípravě projektu předpokládám jeho výsledek. To je důležité pro metodologii projektu. Oblast máte nastudovanou velmi detailně, a na základě toho co bylo publikováno máte předpoklad výsledku – hlavně když srovnáváte například léčebné postupy. Žádná z mnou realizovaných randomizovaných klinických studií nedopadla dle předpokladu (s úsměvem). A to je na akademickém projektu úžasné: umožňuje vám naprosto nezávislý výzkum, a to překvapení vás nutí nejenom najít odůvodnění, ale vlastně vás stále vede k pokoře. Tu považuji ve své práci lékaře i vědce za nejdůležitější.

Co se týče vývoje v oblasti kardiovaskulárních nemocí, ten je ohromný. Vždyť jde o onemocnění s nejčastějším výskytem. Proto oplývá velkým potenciálem znalost oboru dále posouvat a objevovat.

Silnou osobnost drží dobré zázemí, souhlasíte a máte jej?

Bez skvělého zázemí bych nikdy ničeho nedosáhla. Mám velice tolerantního a vyrovnaného manžela, vybaveného ohromnou podporou a pochopením. Ostatně je rovněž lékař, anesteziolog, takže mu mé pracovní prostředí není neznámé. Já vždycky chtěla mít partnera, který bude chytřejší než já, a to se mi podařilo.  Proto si mohu dovolit takto „poletovat“ životem (s úsměvem).