Historička Čapková má top ERC grant. Řeší inkluzivní dějiny

Pro českou vědu je to premiéra. Kateřina Čapková, germanistka a historička z Katedry Blízkého východu FF UK, získala jako první zástupce společenských věd v Česku prestižní Advanced ERC Grant, jenž je z výzkumných podpor Evropské výzkumné rady (ERC) tou nejvyšší a nejštědřejší. „Na pětiletý výzkum v projektu INHIST jsem získala 2,5 milionu eur. Chceme zpracovat dějiny pěti zemí středovýchodní Evropy – zemí Visegrádské čtyřky plus Ukrajiny – od poloviny 19. století až do současnosti. Jde nám o inkluzivní pohled na dějiny. V našem případě se budeme snažit interpretovat dějiny regionu z pohledu tří často marginalizovaných skupin: Romů, Židů a lidí s postižením,“ řekla magazínu Forum doktorka Čapková, jež loni obdržela cenu Reimar Lüst Preis 2024 od Humboldtovy nadace.

Pro Česko je tento získaný pokročilý ERC letos jediným; v minulosti jej získali například bratři Tomáš Jungwirth (fyzik) a Pavel Jungwirth (chemik). Jde skutečně o výjimečný počin a úspěch, zvláště ve společenských vědách. Pro Filozofickou fakultu UK je to premiérové AdG ERC. Kateřina Čapková se bude s týmem dalších sedmi vědců z různých zemí mimo jiné zabývat kupříkladu i situací zraněných vojáků a civilistů ve válce na Ukrajině či nedobrovolnými sterilizacemi romských žen na Slovensku. Coby matka čtyř dětí upozorňuje, že kontext rodiny a sociální vztahy jsou důležité pro ni i její výzkum. Čapkové děti jsou odrostlé, takže se může plně věnovat bádání i výuce. A chce se pokusit dokončit bakalářské studium romistiky.

Advanced ERC je exkluzivním grantem. Není zvykem, že příjemce ještě studuje. Četl jsem, že romistiku jste začala studovat v roce 2018, ale před pár lety studium přerušila.

Ano, měla jsem tehdy velký projekt EXPRO od Grantové agentury ČR a navíc jsme připravovali knihu o Slánského procesu (vyjít má příští rok v nakladatelství Oxford University Press, s nímž má Čapková a její dva spoluautoři smlouvu – pozn. red.), takže toho bylo hodně. Teď se k tomu vracím. Už mi toho nezbývá moc, ale závěrečná zkouška z romštiny bude pro mne po letech velmi náročná. Navíc kvůli ERC jsem měla na přípravu mnohem méně času, než jsem předpokládala. Loni v létě mi přišlo, že se za svou žádost o ERC grant nemusím stydět, přesto jsem nečekala, že se dostanu do druhého kola s pohovorem před bruselskou komisí... A teď, když jsem se dozvěděla, že jsem grant dostala, mne zarazilo, kolik času musím věnovat realizaci už v této fázi. Na učení romštiny mi moc času nezbývá.

Ve svých pracích se věnujete dějinám Židů, Romů a Sintů. Bude na to navazovat i váš nový projekt ERC, který jste nově pro FF UK získala? Co přesně budete řešit?

Získat podporu ERC bývá opravdu náročné, ale je to zkušenost k nezaplacení. Nutí vás posouvat hranice přemýšlení o tématech a zároveň plánovat jednotlivé části projektu tak, aby byly uskutečnitelné. Ve svých předchozích projektech jsem se zabývala různými aspekty židovských dějin, dějinami uprchlíků a migrace. Můj poslední projekt se zaměřoval na provázanost válečné zkušenosti Židů a Romů během druhé světové války. Nový ERC by měl všechna tato témata propojit a zároveň jít ještě dál. V rámci tohoto nového, výrazně většího výzkumu chceme zpracovat dějiny pěti zemí středovýchodní Evropy – zemí Visegrádské čtyřky plus Ukrajiny – od poloviny 19. století do současnosti.

„Chceme nabídnout novou interpretaci dějin středovýchodní Evropy, která se vyhne zatím dominantnímu národnímu narativu,“ říká Čapková.

Dějiny chceme interpretovat nově, inkluzivně, tedy tak, aby byly otevřené pro aktérství různých skupin obyvatelstva a nedominoval tam příběh státního národa, jak to jinak bývá běžné. V tom nám má pomoci perspektiva tří vnitřně velmi rozrůzněných komunit, jež ve výkladech dějin stojí doposud na okraji: Romů a Sintů, Židů a lidí s postižením. Ale nepůjde jen o dějiny těchto jmenovaných komunit. Chceme prostřednictvím jejich pohledu na společnost nabídnout novou interpretaci dějin středovýchodní Evropy, která se vyhne zatím dominantnímu „národnímu narativu“.

To zní ambiciózně. Kolik expertů bude na ERC pracovat a z jakých zemí pocházejí?

Tým je osmičlenný, včetně mě. Mám tam polského seniorního kolegu, ostatní kolegové jsou postdoktorandi: dva jsou z Ukrajiny, a po jednom z Maďarska, Slovenska a Slovinska. Velmi mě těší, že máme v týmu také romského kolegu, doktoranda z Central European University (CEU) ve Vídni. Snažila jsem se vybrat akademiky, kteří jsou odborníky v oblasti dějin Romů, Židů anebo osob s postižením a zároveň mají hluboké znalosti dějin tohoto regionu.

Nesmírně se těším na společné diskuze a promýšlení nové interpretace. K týmu patří navíc tři zástupci komunit, jejichž pohled na dějiny a společnost chceme blíže analyzovat. Jednou z nich je Elena Gorolová, aktivistka v oblasti lidských práv, která letos získala Krieglovu cenu Charty 77. Je pro nás důležité, abychom s nimi mohli naši práci probírat, aby nám pomáhali nastolovat otázky, které jsou pro ně samé klíčové a my bychom je mohli snadno opominout.

Jak bude do projektu začleněn výzkum ukrajinských dějin? Nejen ukrajinská historie, zvláště ve třicátých letech, ale rovněž současná válečná situace jsou komplikované. I proto máte mezi sebou hned dva členy týmu z Ukrajiny?

Náš projekt bude mít různé výstupy – každý z týmu máme své specifické téma a regionální zaměření. Zároveň však bude hlavní páteří projektu společná kniha, která má propojit dějiny celého regionu. V ukrajinské historiografii je zatím výzkum dějin Romů a lidí s postižením hodně zanedbán. Takže i proto je Ukrajina jako jediná zastoupena dvěma odborníky. Radomyr Mokryk, který je v Čechách znám díky jeho výborným knihám o ukrajinských dějinách i současné válce, bude kupříkladu zkoumat situaci a perspektivu osob zraněných ve válce na ukrajinském území – ať už za druhé světové války, či v současnosti při ruské agresi. Ve svém výzkumu bude úzce spolupracovat s organizací Pryncyp, kterou založil Masi Nayyem a Liubov Halan v roce 2023. Tohle, ale i další témata našeho projektu jsou logicky propojeny s dějinami lidských práv.

Říkáte, že výsledkem výzkumu bude společná kniha. Bude jedna, nebo přijde spíše série publikací a impaktovaných vědeckých článků?

Určitě vznikne mnoho odborných článků v předních mezinárodních časopisech. Někteří mí kolegové plánují knižní publikace. Společná kniha by ale měla nabídnout nový výklad dějin regionu. Klíčovými tématy pro nás bude kupříkladu vývoj definice občanství, dějiny přístupu ke vzdělání, k zaměstnání, ke zdravotnímu pojištění, k účasti na politické reprezentaci... Při výkladu by nám měly výrazně pomoci konkrétní příběhy nalezené v archivech či získané při našem rozsáhlém orálním výzkumu. Plánujeme připravit také učebnici pro střední školy, která by využila naši hlavní publikaci a pomohla prosadit jiný výklad i do škol. V závěrečných letech (pětiletého) projektu proto do týmu zapojíme ještě profesionálního didaktika.

Z čeho budete vycházet?

Důraz klademe na prameny, které zachycují vlastní hlasy těchto komunit. Máme v plánu rozvíjet databázi svědectví Romů a Sintů ze druhé světové války a založit nově veřejně přístupnou digitální databázi primárních dokumentů, jež bývají opomíjené. Třeba kolegyně Viola Lászlófi objevila dopisy klientů z několika ústavů pro mentálně postižené z 19. století v Maďarsku, v nichž se sami vyjadřují k tomu, jak je s nimi zacházeno. Zveřejňování takových dokumentů bude nicméně spojeno s důležitými etickými otázkami. U každého budeme zvažovat, jak ochránit práva a důstojnost pisatelů. Některé budeme muset anonymizovat, někdy je ale důležité jméno uvést i proto, abychom nepsali jen o neidentifikovatelných jedincích. Jsou to otázky, které již řadu let řešíme též v Pražském centru pro romské dějiny, jehož založení jsem iniciovala a které vedu.

Jaký je nakonec přesný název projektu? A jaký je jeho přidělený rozpočet?

Projekt se nazývá INHIST, což je zkratka pro Inclusive History of Central Europe; česky tedy Inkluzivní dějiny středovýchodní Evropy od poloviny 19. století po současnost. Rozpočet na pět let a celý výzkumný tým činí 2,5 milionu eur (asi 62 milionů korun). Ráda bych ještě zdůraznila, že klíčová pro mne byla pomoc grantové konzultantky Filozofické fakulty UK Štěpánky Gray Markové, která mne celým procesem přípravy žádosti provedla. O řadu věcí, jako například o rozpočet grantu, jsem se v podstatě nemusela starat a cenné podněty jsem od ní dostávala na všechny části žádosti. Jsem jí moc vděčná. Je skvělé, že FF UK se rozhodla v oblasti zajišťování grantové podpory ERC aplikantům pomoci právě touto cestou.

„Musíme jít i do lokálních archivů,“ říká historička, jíž jsme fotili v Archivu P. Pittra a O. Fierzové při Národním pedagogickém muzeu a knihovně.

Jaké nové metodologie plánujete uplatnit – tedy kromě výběru opomíjených témat?

Náš projekt je založen na velmi rozsáhlém archivním výzkumu v mnoha zemích, nejen v daném regionu. Budeme pracovat v deseti jazycích včetně jidiš, romštiny a hebrejštiny. A protože hledáme primárně archiválie, které by nám pomohly pochopit perspektivu těchto skupin, nemůžeme zůstat jen u hlavních velkých archivů, kde jsou dokumenty státní správy. Musíme jít také do lokálních archivů, archivů místních i mezinárodních neziskovek, obecních kronik, osobních pozůstalostí anebo archivů rodinných. Bude to náročné pátrání. Plánujeme natáčet i hodně rozhovorů. Jedním z dílčích témat je nucená sterilizace romských žen na Slovensku – ráda bych projekt využila k pomoci slovenským Romkám, které ještě nedosáhly takového uznání svého utrpení a alespoň částečného odškodnění, jako je tomu v Česku.

Jak se vám jakožto historičce bádá a píše o takových těžkých tématech včetně tématu holokaustu a perzekucí, zvláště když jste sama i maminkou čtyř dětí?

Židovskými dějinami jsem se začala zabývat už na studiích, ještě než jsem měla děti. Tehdy jsem začínala na projektu o holokaustu. Později jsem se věnovala spíše jiným obdobím. Dvě děti jsem měla během doktorských studií, další dvě potom; původně jsem chtěla mít sedm dětí. Byla bych ráda, kdyby můj příběh mohl být posilou pro další badatelky, které chtějí mít víc dětí. Pro mne byla rodina jasně větší prioritou než práce. Už při prvním dítěti jsem od starších kolegů slýchala, že je škoda, že jsem si vybrala „rodinu místo kariéry“, že ze mne mohlo něco být (směje se). Svoji situaci jsem tehdy viděla vlastně podobně. Volba však pro mne byla jasná a nečekala jsem, že bych se kdy v akademickém prostředí prosadila.

Co jste plánovala dělat?

Germanistiku a historii jsem šla studovat s tím, že budu tyto předměty učit na střední škole. Pro můj výběr studijních oborů byla totiž stěžejní paní profesorka Mydlarčíková z Gymnázia Wilhelma Piecka na pražských Vinohradech. Měli jsme ji právě na němčinu a dějepis. Moje kariéra byla tedy trochu jiná, než je běžné. Věnovala jsem se hodně rodinným povinnostem, čas s dětmi jsem si moc užívala. Plný úvazek jsem měla až po čtyřicítce!

To bylo nicméně možné jen díky tomu, že manžel měl stabilně práci. Měla jsem jeho plnou podporu pro svůj výzkum a psaní. Snažil se také být co nejvíc s dětmi. Zpětně mi přijde, že děti mi paradoxně daly svobodu, neboť jsem mohla pracovat na tématech dle své vlastní volby. A když už jsem měla vydané dvě knihy z oboru židovských dějin a dějin uprchlíků, navíc též v němčině a angličtině, mohla jsem si svoji specializaci obhájit. Nikdo mne už netlačil, abych se věnovala údajně „důležitějším“ českým politickým dějinám, jak jsem to zažila ještě za doktorátu.

Všiml jsem si, že jste byla v ročníku 1998/1999 i na stáži v Oxfordu.

Ano, to bylo těsně před narozením dětí. Hodně mi to dalo. Manžel byl tehdy ve Francii v Lille; už jsme byli svoji a dvakrát měsíčně jsme za sebou jezdili vlakem pod Lamanšským průlivem (usmívá se). Dnes už to tak možná lidé nevnímají, ale pro nás to v 90. letech bylo velmi vzácné, že můžeme studovat v zahraničí. Využívali jsme to hodně a stále z toho těžím.

V roce 2021 jste vydala knihu v renomovaném vydavatelství University of Pennsylvania Press, na slavné UPenn z Ivy League. Jak jste se k tomuto projektu dostala?

To není monografie, nýbrž kolektivní projekt o dějinách Židů v českých zemích od raného novověku po současnost. Dala jsem dohromady tým devíti světových specialistů, kteří pracovali na jednotlivých kapitolách. Je to ale vnitřně provázaný celek, ne sborník. Ano, originál vyšel v „Penn Press“, což je dobré nakladatelství. Kniha navíc vyšla ve třech dalších jazycích – v hebrejštině, češtině a němčině. Za knihu jsme získali mezinárodní cenu. Koncept knihy a i první verze kapitol jsme důkladně probírali na třech dvoudenních workshopech. Byl to úžasný zážitek společné akademické práce... Všichni jsme k sobě měli velký respekt a zároveň se diskutovalo kriticky, ovšem vždy se snahou navrhnout lepší řešení. Pevně doufám, že se nám podobně tvůrčí a podnětné prostředí podaří vytvořit i v našem ERC týmu.

Jezdíte hodně do archivů? Třeba do zmíněného Maďarska či jinam?

Co se týče vybraných zemí pro projekt ERC, bude to týmová práce. Sama jezdím tam, kde jsou klíčové prameny pro můj výzkum – tedy Německo, USA, Izrael, Polsko, Rakousko, Švýcarsko – často to kopíruje migraci ohrožených komunit. V souvislosti s přípravou knihy o Slánského procesu jsem byla v roce 2019 i v moskevských archivech. Stihli jsme tamní archivní výzkum jen tak tak. Další rok vypukla pandemie a po ní ruská agrese na Ukrajině.

Učíte rovněž na New York University in Prague, že?

Od roku 1999 externě učím na Newyorské univerzitě v Praze, a to kurz o dějinách Židů v moderní Evropě. Letos jsem neučila kvůli svým pobytům v zahraničí. Nyní jednám s vedením univerzity, že bych místo dosavadního kurzu v budoucnu učila nově kurz inkluzivních dějin středovýchodní Evropy, v němž bych využila právě koncept připravený pro projekt ERC.

Často jste mluvila o rodině. Jaký význam má rodina ve vaší práci?

Pro mě je rodina klíčová. Je to zázemí, jež mi umožňuje fungovat v náročném akademickém prostředí.

Asi vás překvapím, ale před lety, v roce 2017, jsem byl u vás doma. Dělal jsem rozhovor pro Lidové noviny s teologem Petrem Pokorným, s profesorem UK, jenž dostal Donatio Universitatis Carolinae. Jak vás ovlivnilo, že byl vaším tatínkem tak významný biblista?

Spíše než že by mě ovlivnil jako teolog, bylo pro mě důležité, že to byl skvělý táta a zapůsobil na mne i mé sourozence též svojí hlubokou vírou a důvěrou v Boha. Můj zájem o inkluzi ale více ovlivnila máma, Věra Pokorná, která byla dětskou psycholožkou a publikovala několik zásadních textů k péči o děti s poruchami učení. Zejména v posledních letech života se soustavně zabývala koncepcí inkluzivního vzdělávání.

Jaký smysl vidíte ve své práci, v odhalování života našich předků?

My jsme aktivní evangelická rodina. Původně jsem chtěla zkoumat historii české reformace, ale narazila jsem na to, že mě všichni znali právě jako „dceru někoho“, což mi bylo nepříjemné. Proto jsem se také začala zajímat o jiné komunity: nejdřív o židovskou, pak o další. Je to pro mě zajímavé; navazuji tím mnohá přátelství s lidmi z těchto komunit, která jsou pro mne velmi obohacující. A dozvídám se tím také více o sobě samotné a svých kořenech. Vidím tak výhody i limity svého prostředí, a inspiruje mne to v dalším bádání.