Profesor Václav Smrčka z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a jeho spolupracovnice Zdenka Musilová mezi lety 2020-2024 probádali desítky kostnic v České republice. Cílem výzkumu bylo zjistit zákonitosti v umírání populací na našem území za posledních 1000 let.
Václav Smrčka a Zdenka Musilová v kostnici ve středočeské Žehuni.
Díky tomuto výzkumu vznikla kniha Tisíc let nemocí a válek z kostnic Čech a Moravy. Mimořádná publikace nejen z českého pohledu.
Z paleopatologického hlediska jsem na podobně rozsáhlou práci nenarazil, existují jen články o kostnicích. Kniha snad také vyjde v anglickém jazyce, díky jednání nakladatelství Grada s nakladatelstvím Karolinum.
V knize kostnice charakterizujete jako „Obraz života a umírání obyčejných lidí“.
Každá kostnice přináší informace o místně se vyskytujících chorobách, válečných událostech, i mobilitě obyvatelstva. Ty v Čechách a na Moravě jsou svým počtem i složením kostních pozůstatků unikátní, což prokázal již profesor Matiegka v první třetině 20. století. Už tehdy zjišťoval, jak je tomu jinde a byl informován, že ve světě je jich daleko menší počet a nejsou ani přesně datované. Volný přístup je navíc jen do některých z nich, či pouze do jejich části.
Ani u nás není všude volný přístup, museli jste žádat o vstup církve a obce.
K celorepublikovému výzkumu jsme museli mít povolení České biskupské konference na počátku roku 2020 a hlavní část výzkumu byla provedena v období covidu. Na českém území je asi 150 kostnic, my jich navštívili 50 (ve 43 kostnicích byly kosti, v dalších 7 kosti nebyly, ale byly umístěny v muzeích, či anatomických ústavech).
Podle čeho jste vybírali a zmapovali právě tyto vybrané kostnice?
Studovali jsme jen kostnice s kostními pozůstatky. O kostnicích se nevědělo, z kterého období kostní pozůstatky pocházejí, proto jsme provedli radiokarbonový výzkum. Vzorky jsme posílali do Radiokarbonového centra v Poznani. V kostnici jsme zpravidla udělali paleopatologickou analýzu 10 až 15 náhodně vybraných kostních vzorků s poraněními či chorobnými změnami, u kterých jsme provedli přesnou fotografickou dokumentaci. V případě kostních stěn a kostních pilířů jsme využili metodu fotografického rastrování s možností následného zpracování na počítači. Určili jsme typy uložení kostních pozůstatků v kostnicích a současně byly dokumentovány větrací otvory i prostředí kostnic.
Svolení k výzkumu kostnic jste dostali, ale i tak byl do některých složitý přístup.
Některé kostnice jsou umístěny pod zemí, někdy jsme museli lézt až do hloubky deseti metrů (Náklo). Jinde jsme museli prolézat malým okénkem, protože byla kostnice zazděna (Velíš, kostnice Vzkříšení a Očistec, Kouřim).
Ve Křtinách jste dokonce na jedné z kostí objevili pozůstatky lepry.
Kostnici ve Křtinách objevili jeskyňáři v roce 1991. Před námi paní docentka Horáčková s kolegyní Vargovou z brněnské anatomie určily lepru u lebky K12. My jsme zjistili další lepru u K303, kde se původně myslelo, že jde o syfilis. Pomocí 14C se nám podařilo prokázat, že jde o lepru z křižáckých válek. Češi se jako žoldnéři účastnili křížových výprav a jelikož lepra má imunitu tři roky, projevila se až po návratu. Ostatně v Evropě existovaly stovky leprosárií, v Praze bylo například u kostela svatého Lazara v Lazarské ulici.
V Křtinách jsou také unikátní lebky s malovanými vavřínovými věnci.
Pochází z epidemie námelu v 16. století a říká se, že jsou to mučedníci. Místní je pokreslovali černým uhlím smíchaným s tukem, je to unikát. To zjistil doktor Jambor z Analytického ústavu MU v Brně.
Pozn.: na fotografii vpravo na obálce knihy unikátní lebky z kostnice ve Křtinách.
Narazili jste i na další zajímavosti? V řadě kostnic se traduje, že kosti mrtvých skládal slepý mládenec.
To je legenda, se kterou jsme se setkali několikrát. Pravda je taková, že vystavení kostí řešil zpravidla hrobník. V Žehuni přenášeli ostatky ze staré kostnice do nové učitel s farářem. Pomáhaly jim děti. To je dnes velmi těžko představitelné.
Ví se také, že ve 20. letech minulého století nebyly sbírky pro mediky na výuku nebo pro antropology. Do Anatomického ústavu byly převezeny stovky kostí z kostnic… Z dnešního pohledu je to asi zvláštní, ale na druhou stranu – nebýt toho, tak by dnes výuka anatomie byla jen z obrázků.
Vám coby vědci musely projít rukama tisíce lidských ostatků a jako paleopatolog už to asi nevnímáte, ale přesto – máte z prostředí kostnic někdy nepříjemný pocit?
Zdenka Musilová: Já pokaždé, když vstoupím do kostnice, tak potichu promluvím k zemřelým, aby se nezlobili, že jim nechceme ublížit.
Václav Smrčka: Podstatná věc je, že my jsme nikdy žádné kosti z kostnic neodnášeli. Kostnice vnímáme jako místa, kde nebožtíci odpočívají v pěkném prostředí. Například Letařovice, kostnice poblíž Českého Dubu - je velmi poklidné místo.
Pak je tu ale kostnice v Sedlci u Kutné Hory, kde jsou z lidských kostí například i lustry a další výzdoba interiéru. Není to už trochu moc?
To byl pravděpodobně záměr architekta Jana Blažeje Santiniho a později stavebního mistra Františka Rinta. V Sedlci nyní probíhá rekonstrukce, u které je můj doktorand, takže se o něm ještě mnoho zajímavého dozvíme. Pravděpodobně jsou tam pohřbeni jedinci z hladomorů v letech 1315 – 1318, a 1328, a byly tam neznámé choroby. V kronikách byly popisovány jako mor. Určili jsme, že šlo o břišní tyfus, který zasáhl velkou část Českého království.
Interiér kostnice v Sedlci. FOTO: autor rozhovoru.
Proč vlastně kdysi kostnice vznikaly?
Nejstarší forma uložení kostních pozůstatků u nás byla v karnerech. Ty se k nám dostaly z Rakouska, na jižní Moravu, pravděpodobně ve 12. století s německou kolonizací. Karnery charakterizuje uložení kostních pozůstatků pod kaplí. Byla to románská, později gotická dvoupodlažní stavba, jejíž horní patro bylo upraveno jako zádušní kaple. Dolní prostor sloužil jako prostor k uložení kostních pozůstatků exhumovaných ze hřbitova. Jedním z nejstarších a nejzachovalejších karnerů na jižní Moravě je například při farním kostele sv. Petra a Pavla v Hrádku u Znojma.
Kostnice mají obecnější význam, jejich vznik můžeme zařadit do 14. až 15. století. Jejich charakteristikou je, že kosti byly vystaveny pohledům věřících. Jejich vznik možno přisoudit tomu, že na hřbitovech v blízkosti kostelů se hromadily hroby se skelety, které bylo nutno někam uložit.
Existoval nějaký klíč, podle kterého se vybíralo, které ostatky vystavit a jakým způsobem?
Žádný klíč výběru skeletů neexistoval, proto v kostnicích nalézáme i různá depozita uložení. Jsou určité důkazy, že kosti byly před uložením do kostnic hrobníkem upravovány - mechanicky čištěny, někdy i vařeny, zbylé měkké části odřezávány. Například v Nížkově se ví, že hrobník takto kosti upravoval. To logicky strašně smrdělo do širokého okolí a lidé se tam proto báli chodit.
Právě v Nížkově byli místní lidé proti tomu, aby se jejich příbuzní vystavovali v kostnici. Proto posbírali kosti z hromadných válečných hrobů v okolí. Tak se do barokní kostnice dostaly i velmi staré kosti, například lebka z 12. století. Jinak se ale nějaká svolení od příbuzných neřešila. Děkan z Polné nakázal, že se bude plnit kostnice a lidé měli příkaz tam odnášet kosti.
Přesto lze jen velmi vzácně najít kosti, které patří k sobě.
Mnoho kostnic je válečných a zpravidla každá kost zde uložená je individuální. Těžko k sobě přiřadíte další kost jako na pohřebišti, kde máte celé skelety, a tudíž můžete určit a datovat o daném člověku takřka vše. Například v Třešti je lebka s nádorem na hlavě a podobné zbarvení je na jiné kosti pánve. Ovšem, aby se potvrdilo, že jde o stejného jedince, muselo by se udělat DNA vyšetření.
Ale to je opravdu výjimka, jinak se kosti přiřadit k sobě nedají, a nebo velice obtížně. V kostnici musíte řešit jednu kost k určení diagnózy choroby.
Kosti předků nás například mohou varovat před určitým vývojem do budoucna, že?
Kostnice nám ukazují nejen minulost, ale jsou i určitou predikcí budoucnosti. Datováním 14C jsme určili stáří kostních pozůstatků v kostnicích a i jednotlivá depozita. Zjistili jsme, že kostní pozůstatky v kostnicích byly ukládány hlavně v období slunečních minim, kdy byla zvýšená mortalita vlivem ochlazení, zhoršení výživy populace, snížení imunity, výskytem hladomorů i souvisejících chorob lidí i zvířat.
Ve dvou středověkých minimech Oortově a Wolfově, a následných třech novověkých minimech, zemřelo 76 % analyzované populace. Datování nám pomohlo k zařazení kostních pozůstatků z kostnic za posledních tisíc let a k vytvoření předpokladu, že se opakuje tisíciletý klimatický cyklus, což jsme s profesorem Martinem Mihajlevičem publikovali v Radiocarbonu (uznávaný magazín vycházející pod univerzitou v Cambridge. Článek vyšel v červnu 2024, pozn. autora).
Probírali jsme tuto hypotézu také s astrofyziky a společně došli k závěru, že se tisíciletý cyklus může opakovat. V současnosti bychom byli v Oortově minimu jako před 1000 lety, kdy docházelo k válkám, epidemiím, onemocněním zvířat. Tehdy to byla doba v letech 1010-1050, nyní to vychází na 2010 až 2050, přičemž nejhorší etapa nás teoreticky čeká v letech 2030-2050. Varováním už ostatně mohou být roky covidu nebo vleklá válka na Ukrajině.
| Nejen vědec, ale i spisovatel Václav Smrčka: |
| „Po vojenské službě mi v Příbrami nabídli uveřejnění několika povídek v nemocničním časopisu a postupně vznikaly knihy, sborníky, novely a romány. Když jsem přišel z Brna do Prahy, tak jsem se seznámil s nakladatelem Drábkem, kterému se líbily mé povídky ze sedmiměsíční stáže ve Francii - vznikla knížka Století neklidu. Maltské povídky zase vznikly v době, kdy jsem dělal konzultanta na Maltě, kde se zkoumala poranění v souvislosti s libyjskou válkou. Maltské povídky vyšly i anglicky.“ |
| Ovšem profesor Smrčka je i autorem knih mimo nemocniční prostředí: |
| Trnitá cesta řezníka Toníka (2009) - „V podstatě životopis mého dědečka, řezníka, který v sedmnácti narukoval do první světové války na italskou frontu, přežil i druhou válku a po roce 1948 skončil jako dělník v továrně.“ Lotr po levici, lotr po pravici (2010) - „O českém zbojníkovi Slepičkovi, což byl podle pamětníků pravděpodobně konspirátor StB. Byla to doba 50. let minulého století, musel jsem prohledával archivy. Byla to doba pro život obtížná, zvláště na vesnici.“ Povltavské pohádky (2011) – “Bratr je národopisec a zapisoval vzpomínky pamětníků, já si ze společných výprav přinesl pohádky.“ Prof. Smrčka je také spoluautor knihy Válečný chirurg, která obdržela cenu spisovatele Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Též je spoluautorem knihy Atlas chorob na kostních preparátech, oceněné Hlávkovou cenou za rok 2009. Cenu Bedřicha Hrozného za tvůrčí počin na UK obdržel v letech 2021 (kniha Health and Disease in the Neolithic Lengyel Culture), a 2024 (kniha Tisíc let nemocí a válek z kostnic Čech a Moravy). |
V řadě kostnic ještě plánujete provést opakovaný návratný výzkum. Proč?
Do kostnic jsme se vraceli po stanovení chronologie k určení nemocnosti populace v jednotlivých staletích. V kostnicích jsme zjistili kostní pozůstatky z křižáckých výprav s leprou ve 12. a 13. století. Ve 14. století v souvislosti s hladomory se objevily tyfové epidemie a nastoupila 2. pandemie moru. Morové epidemie se opakovaly po osmi až deseti letech. Ve všech staletích jsme zjistili tuberkulózní změny na kostech, koncem 15. století pak nastoupila syfilitická epidemie, jejíž znaky jsme na kostech pozorovali od 16. do 19. století. Morové kostnice jenom předpokládáme, vzhledem k tomu, že mor se na kostech neprojevuje. Totéž se týká pravých neštovic v 18. století a cholerových epidemií v 19. století. Právě stratifikace patologií za tisíciletí nás nutila vrátit se do kostnic, abychom odebrali vzorky a ty dali na zpracování spolupracujícím univerzitám v Curychu a Kodani.
Řada kostnic zanikla po nařízení z roku 1787, které ovšem nebylo striktně dodržováno.
Guberniální nařízení ze 16. srpna 1787 ustanovovalo, aby všechny lidské kosti byly vybrány a zakopány do země. Jak jsme ale zjistili, tak se císařova hygienická doporučení plnila různě, někdy doslova, jindy zdánlivě, ale zpravidla vůbec ne. Některé kostnice byly zazděny, v některých došlo k redukci pilířů, například ve Velké Losenici byl redukován počet pilířů na polovinu. Některé kostnice byly vyklizeny, což je vidět i z toho, že ze 150 kostnic je u nás jen třetina s kostními pozůstatky.
Kostnice tedy v té době zanikaly, horší je, že zanikaly i posledních 20 let, kdy jsme zjistili zánik asi sedmi kostnic, vlivem chybného zákonu, který chrání jen budovy, ale ne kostní materiál uvnitř kostnic. Byl vytvářen tlak na faráře, aby při postižení plísněmi kostní materiál pohřbili. Tento případ jsme vyřešili u dvou kostnic na Vysočině za pomoci toxikologa. Nedávno s pomocí paní generální ředitelky Památkové péče bylo domluveno, že tyto případy se budou řešit preventivně metodickým listem, aby k dalším zánikům nedocházelo.
Kde je nejvíc kostních ostatků a které kostnice jsou v ČR nejstarší?
Nejvíce kostních pozůstatků se nachází v kostnicích, kde byly velké kostní pyramidy jako například v Sedlci, kde se v jedné pyramidě nachází až 55 000 dlouhých kostí. A takové pyramidy jsou tam čtyři. Nejstarší kostnice jsou pak z 11. století, jako například Křtiny a Zruč nad Sázavou.
Jaká byla vlastně vaše cesta k paleopatologii?
Zájem o mikrobiologii jsem měl již na gymnáziu a později, kdy jsem pracoval na plastické chirurgii v Brně, mne kamarád archeolog seznámil s profesorem Jelínkem z Anthroposu, který mi nabídl spolupráci v paleopatologickém výzkumu a rekonstrukci stravy u starých populací. Tam jsem byl vlastně 15 let a bral to především jako koníček.
A od roku 2004, když jsem přišel do Prahy, mě k sobě stáhl pan profesor Strouhal z Ústavu dějin lékařství. My jsme se Zdenkou dělali především pravěk, až od roku 2016 jsme se začali věnovat kostnicím. A to ještě jen orientačně, protože jsme zjistili, že chybí datování, takže jsme jen určovali období. Až během covidu jsme na výzkum měli více času, a nakonec vznikla kniha.
Jaká společná práce vás čeká do budoucna?
Avaři, výzkum v Maďarsku. V září bychom měli prozkoumat ještě dvě pohřebiště. Pak už musíme výzkum s muzeem v Pécsi ukončit, protože do konce roku máme odevzdat rukopis pro Nakladatelství Karolinum.
| Prof. MUDr. Václav Smrčka, CSc. |
| Rodák ze Sedlčan po maturitě na tamním gymnáziu vystudoval lékařskou fakultu UK. Od roku 1976 pracoval na chirurgickém oddělení OÚNZ v Příbrami. Po atestaci z chirurgie byl v roce 1980 přijat na Kliniku plastické chirurgie v Brně. V letech 1989–90 stážoval ve Francouzském institutu chirurgie ruky v Paříži a současně studoval paleopatologii na Sorbonně. V estetické chirurgii se vzdělával na univerzitě v San Diegu, na soukromé klinice Dr. Wooda v Los Angeles a svalové rekonstrukci na Univerzitním pracovišti plastické chirurgie v Torontu. V roce 2001 habilitoval na 1. LF UK, profesuru v oboru dějin lékařství a paleopatologie získal v roce 2016. V současné době je členem Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, kde vyučuje paleopatologii a dějiny lékařství. Od roku 1985 je členem světové paleopatologické asociace (PPA), v letech 1992–1998 zastával funkci prezidenta České a Slovenské společnosti chirurgie ruky. Je autorem více než 110 vědeckých publikací a spoluautorem 11 monografií, rovněž spoluautorem šesti článků v časopisu Nature týkající se evoluce moru, virových chorob a migrací populací v pravěku. |
