Priorita psychologů po covidu? Stmelit dětské kolektivy

čtvrtek, 07 říjen 2021 08:55

Schopnost dětí vyrovnat se s náročným obdobím pandemie odpovídá podle školních psychologů Gaussově křivce. Zhruba sedmdesát procent jej zvládlo, patnáct procent se hroutilo a patnáct procent i rozkvetlo. Učitelé stojí před velkou výzvou: dát děti po roce a půl „dohromady“ a nastavit klima třídy tak, aby se všem ve škole líbilo. Co doporučují psychologové nebo dětští psychiatři Univerzity Karlovy?

otvírací článek

Když se loni – při vypuknutí vleklé pandemie – ze dne na den vše uzavřelo, svět zůstal v šoku. Ale jeho malí obyvatelé byli zprvu nadšení. Škola není! Kdyby tehdy věděli, že nepůjde jen o chvilkové zpestření a školy se pro ně otevřou až napřesrok. Jenže takřka „dva roky prázdnin“ se nekonaly. Prvotní euforie ze života online a profitování ze zmatené výuky přerostly v sociální izolaci, stereotyp a strach, co bude. A hodně dětí si sáhlo na dno. Nejen u dospělých vzrostl počet závislostí (v případě dětí pak především na moderních technologiích), úzkostí, depresí a sociálních fobií. Pomoc školních či ambulantních psychologů nestačila; mnohem více dětí vyžadovalo hospitalizaci... Více než kdy dřív.

U psychologů i o prázdninách

„Na jaře 2020 byl klid, jako by se nic nedělo. Pacientů spíše ubylo. Na podzim 2020 začínali přicházet nám známí klienti, kteří už v péči psychiatrů byli a pod tlakem pandemie se jejich obtíže zhoršily. A letos na jaře začaly proudit obrovské zástupy dětí a dospívajících, kteří nemohli lockdown vydržet. Byli to často ti, které by za normálních okolností u dětského psychiatra nikdy neskončili, ale dlouhou tíživou sociální izolaci spolu s ,domácí ponorkou´ už zkrátka nezvládali,“ shrnuje psychiatr Michal Hrdlička, přednosta Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a Fakultní nemocnice Motol, která tam funguje již celé půlstoletí. Na klinice měli plno i o prázdninách, což je ve srovnání s předcovidovou dobou jev nevídaný.

Psychiatrická klinika 1Psychiatrická klinika 2

Školní psychologové vyhlížejí podzim s opatrností. Jarní uvolnění totiž ukázalo, že otevření škol problémy nevyřeší. Přibudou naopak jiné. „Projevilo se, jak moc jsou především prvostupňové děti na sebe nenaladěné. Stačil měsíc a půl, aby se ve třídách začaly rozvíjet špatné vztahy až na hraně ubližování. Na druhém stupni jsem takové problémy s adaptací na klasický režim nezaznamenala. Ale možná je to tím, že si dospívající čas do začátku prázdnin dojeli ve své bublině, dopoledne ve škole nějak přežili a odpoledne se vrátili do svého světa... Těžko říci. Každopádně se snažíme připravit, že na podzim může přijít cokoli,“ říká školní psycholožka Lenka Coufalová ze ZŠ Generála Klapálka v Kralupech nad Vltavou.

S vyhlášením prvního lockdownu se školním psychologům změnila klientela. Nejvíce se na ně obraceli rodiče malých dětí. Starším školákům většinou stačilo pomoci s organizací dne – jak si uspořádat pracovní prostředí, roztřídit priority, rozdělit čas mezi učení a odpočinek. Jenže s postupující vlnou rostly i problémy doma a krize eskalovala letos na jaře. 

Když výklad nejde, vypněte

„Volali mi zhroucení rodiče, děti deprivované ze ztráty kontaktů, vyhořelí učitelé. Z dlouhodobého stresu a vyčerpání mezi nimi vznikaly zbytečné třecí plochy. Děti si stěžovaly na přehnané nároky učitelů, pedagogům se rozpadaly online hodiny a rodiče to už vzdali. Všichni byli pod palbou silných emocí; připadala jsem si jako hromosvod,“ líčí psycholožka Veronika Šporclová. Díky tomu, že vedle práce na základní škole v Roztokách u Prahy vyučuje také na katedře psychologie FF UK, zná problematiku distančního vzdělávání z obou stran. Sama si zažila online semináře coby posluchačka, má proto pro děti pochopení a snaží se ho probouzet i u svých kolegů na základce.

„Vzpomínám si, že když přednášející začal povídat o něčem, co mě tak úplně nezajímalo, vypnula jsem si kameru i zvuk a dělala si svoje věci: vyřizovala emaily, uvařila dětem oběd a tak. Snažila jsem se sice výklad sledovat, ale mozek čas od času odběhl jinam. Po dvou dnech jsem byla totálně vyšťavená. A děti tohle na distanční zažívaly zažívaly celý rok! Těžko jim můžeme vyčítat, že si během hodiny hrály hry, chatovaly s kamarády... Dovedete si představit, jak náročné asi musí být zkoncentrovat se mezi všemi těmi ikonkami pro běžné žáky, natož například pro ty s poruchou pozornosti,“ srovnává Šporclová.

Po této zkušenosti se rozhodla vyučovat jinak. Otevřeně se zeptala svých studentů, co by od ní potřebovali, aby pro ně byla přednáška co možná nejzajímavější, a pak jim upřímně doporučila, že když pro ně nebude výklad přínosný, ať se prostě vypnou – a jdou dělat něco užitečnějšího, na co se budou absolutně soustředit. Mozek jim za to poděkuje.

Psychiatrická klinika 3

Z pozice školní psycholožky nabádala své kolegy, především učitele na druhém stupni, aby trochu slevili ze svých požadavků. „Řada z nich stejně viděla, že klasický dril, zkoušení a písemky, jen přesunuté do domácího prostředí, nemají valný efekt. Pokud by takto vyučovali dlouhodobě všichni, vedlo by to k naprostému vyčerpání žáků. Chtěla jsem, aby si uvědomili, že za každou hlavičkou na monitoru se skrývá nějaký osobní příběh, že když dítě neodpovídá na otázku, nemusí to nutně znamenat, že nezná odpověď či nemá zájem, ale že se třeba bojí,“ upozorňuje Veronika Šporclová.

I do té doby bezproblémové děti začaly mít psychické problémy, protože se trvale necítily dobře. Jednotvárnou distanční výuku provázely technické výpadky, rušili je mladší sourozenci anebo spolužáci na monitoru, jimž viděli přes kamery domů, zatímco se jeden ,obdélníček´ mezi nimi urputně snažil učit. Ubíjel je stereotyp, z něhož nebylo kam uniknout.

„Ve vyšší míře jsem rozpoznávala úzkostné a depresivní stavy, nižší sebehodnocení, složité situace v rodině, též sebepoškozování a poruchy příjmu potravy,“ jmenuje Šporclová ty nejčastější psychické potíže, jež nezřídka dosáhly takové míry, že byl zapotřebí i zásah psychiatrů.

Dívky postrádaly socializaci

Hrdlička 1Podle psychiatra Hrdličky neexistuje obecná rada, jak tomu předejít. „Univerzální byla jen ta výchozí situace – všichni dlouhodobě společně zavření na malé ploše. Nelze svalovat vinu na rodiče, i oni čelili ohromné zátěži, na niž nebyli nikdy připravováni. Možná ji příště zvládnou lépe, ale tentokrát s ní všichni zápasili dosti zoufale,“ komentuje psychiatr. Nejvíce jej překvapil počet hospitalizanovaných děvčat. „V jeden okamžik jsme měli na klinice 42 dívek a jen dva chlapce. Prokazuje to – dle mého soudu –, že dívky jsou mnohem závislejší na sociálních vztazích. Chlapci dokázali dlouhou izolaci lépe kompenzovat,“ míní Hrdlička (na snímku vpravo).

U dětí s predispozicemi k psychickým poruchám, které za běžného režimu dokázala „držet“ škola, vrstevníci či venkovní aktivity, zapůsobil covid jako rozbuška.

„Během lockdownu však narostl počet dospívajících s depresí a sebepoškozováním i z normálních fungujících rodin, jimž nikdy nic nechybělo. Na většinu otázek odpovídají ,nevím´, nic nechtějí, mají pocit nudy, prázdnoty a ztráty životního smyslu. Sebepoškozování je u nich formou protestu proti životu, který je nebaví. Domnívám se, že právě příliš snadný život, v němž není potřeba o nic usilovat, vede k vnitřní prázdnotě,“ uvažuje lékař, podle něhož děti, které bývaly dříve zvyklé na snesitelné překážky, zvládaly enormní zátěž uplynulého roku mnohem lépe.

Neznamená to nechat vše na nich, ale povzbuzovat je, aby potíže nejprve zkusily vyřešit samy a přitom věděly, že pokud si nebudou vědět rady, rodič podá pomocnou ruku. „Malé překážky v dětství nás připraví na ty velké v dospělosti,“ připomíná dětský psychiatr Michal Hrdlička.

Šestina dokonce i „rozkvetla“

Jak si děti dovedly s lockdownem poradit, ilustruje Gaussova křivka. „Okolo sedmdesáti procent dětí si s distanční výukou dovedlo poradit. Patnáct procent bylo hodně dole, ale pak tu bylo i patnáct procent dětí, jež doma vyloženě prospívaly,“ upozorňuje Šporclová. „Distanční výuka dala šanci žákům, kteří jsou normálně na chvostu třídy, a třeba už snahu o zlepšení vzdali. Díky covidu najednou viděli, že to jde i jinak,“ dodává školní psycholožka Coufalová.

8bd9308f 528d 443e 9d4c fe6dea409da0

S otevřením škol – a návratem do běžného provozu – se u nich logicky dostavily obavy, jak to budou zvládat. Ale i ti, kteří se těšili, měli s adaptací problémy. Loni v březnu byli kamarády, a letos v květnu se neznali. Odvykli si na třídní ruch; jakýkoli bližší kontakt pro ně znamenal zásah do osobního prostoru. „Kolegyně z prvního stupně si mi stěžovaly, že děti snad úplně zapomněly zlobit. Z dotazníku nám například vyšlo, že se sice těšily do školy, ale nikoli na přestávky. Některé úzkostné projevy byly až extrémní... Měla jsem tu plačící děti. Děti, které odmítaly opustit třídu, holčičku čekající v ostražitém pozoru za dveřmi kabinetu na učitelku a podobně,“ popisuje Lenka Coufalová. Obě citované psycholožky se shodují, že nyní je zcela nezbytné dát třídní kolektivy znovu dohromady i za cenu toho, že se sníží laťka výuky.

A Veronika Šporclová říká: „Trošku se bojím, že učitelé očekávají, že konečně začnou skutečně učit. Teď se vše dožene. Ale tak hladce to nepůjde. Děti si potřebují na sebe zvyknout. Moc bych si přála, aby mohly vyjet třeba na adaptační kurzy a poznat se, mít společné zážitky.“

„Když si nevíte rady, nebojte se požádat o pomoc. Jsme tu pro vás,“ nabádá psycholožka z univerzitního UK Pointu Hedvika Boukalová:
Univerzita Karlova nabízí bezplatně psychologické poradenství, které funguje v rámci UK Pointu. Rezervace konzultací probíhají online přes přihlašovací aplikaci na stránkách Centra Carolina. Studenti i zaměstnanci se na nás mohou obrátit s jakýmikoli studijními, osobními či rodinnými problémy. Nejvíce dotazů a žádostí o pomoc se v posledním půl roce týkalo distanční výuky ve spojení s celkovou organizací dne, který lidé trávili většinou sami doma nebo s rodinnou, s níž museli hledat všem vyhovující rytmus soužití. V době pandemie a lockdownu bylo nezbytné, aby se každý naučil tvořit si režim aktivně sám, na což spousta z nás nebyla do té doby zvyklá. Bylo těžké přijmout, že vedle práce existuje i právo na odpočinek. Nejlepší relax při sedavém způsobu studia je jakákoli činnost související s tělem, ať už cvičení, procházka nebo úklid bytu. Ale nevyčítat si ani, když člověk stráví dva dny u seriálu.
Vždycky se studentů ptám, jak se v té situaci cítí. Pokud uvolněně, s pocitem, že si to mohou dovolit, je to v pořádku. Ale jestliže jsou z toho v napětí a pořádně si to neužijí, protože se bojí, že pak budou v presu, pak nejspíš jde o prokrastinaci. Struktura dne se pak úplně rozpadá, studenti mají pocit, že nestíhají, práce jim stojí, a přitom jsou nesmírně unavení. Nezřídka pak končí ve stavu paniky a vyčítají si, že nestojí za nic. Doporučuji začít po malých krůčcích. V klidu si projít rozvrh, promyslet si, co konkrétní předmět vyžaduje, rozplánovat si úkoly na dílčí části a v pauzách mezi učením dělat úplně něco jiného, aby si mozek odpočinul. Neodkládat to podstatné, ale ani nezačínat tím, co v nás vzbuzuje obavy. Spíš se nastartovat pracovní činností, která člověka baví, v níž se cítí jistý. Je třeba pracovat se sebou i věcech, do kterých se nám moc nechce, vystupovat ze své komfortní zóny. Máte-li pocit, že vám to zrovna nejde, zkuste napřít síly, ale pokud to opravdu nejde, jděte na chvíli od toho. Hodně lidí svazuje, že chtějí mít všechno perfektní. Jenže trápit se tím, že všechno může být vždycky lepší, je nekonečný příběh. Je důležité hledat rozumnou míru. Přímá součást dobré práce je i poctivý odpočinek a péče o svoje prostředí.
Autor:
Foto: Vladimír Šigut

Sdílejte článek: