Vladimír Komárek: Jsou to krásné ztráty, ničeho nelituji

pondělí, 15 listopad 2021 08:55

Hledej, pochybuj a miluj! - tak zní profesní i osobní motto profesora Vladimíra Komárka, významného dětského neurologa a oblíbeného pedagoga 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Na fakultu – tehdy dětského lékařství – nastoupil v roce 1967, v lednu 2022 tam završí druhé děkanské období.

002

„Říkám své asistentce, že už brzy přijede vůz, do něhož naložíme všechny knihy a pojedeme k Ragulinům…,“ prohlásí s úsměvem na úvod setkání Vladimír Komárek. Od 24. října 2021 stříhá metr vyměřující posledních sto dnů jeho děkanského dekretu: poslední lednový den roku 2022 bude totiž zároveň posledním dnem, kdy bude děkanská pracovna jeho.  Větší část metru ještě zbývá, čehož využil magazín Forum, aby se nechal pozvat a mohl se ptát. Třeba na to, jaké to bylo řídit dvě funkční období kdysi dětskou a v současnosti druhou, přesto neoficiálně zvanou „motolskou“ lékařskou fakultu.

Představte si, že je úterý 1. února 2022... V čem bude jiné oproti předchozím úterkům?

V současnosti každé ráno po příjezdu do nemocnice směřují mé kroky nejdříve na Kliniku dětské neurologie, které jsem byl pětadvacet let šéfem a kterou bych si dovolil označit za svůj pravý domov, tady v Motole. Od paní asistentky se vždy dozvím, co mě ten den čeká a vyrazím na děkanát.

009Počítám, že po dohodě s profesorem Pavlem Krškem, mým nástupcem na klinice, se vrátím k epileptologii, k práci v naší EEG laboratoři, kde se hodlám zapojit do probíhajícího výzkumu epilepsie u dětí v rámci skupiny Epilepsy Research Group, sdružující řadu klinik a experimentálních pracovníků. Těším se, že budu mít čas na pokusy a grantové projekty. Nudit se nebudu a stýskat se mi taky asi nebude. Prostě se osmiletá kapitola uzavře a vše další bude na mém nástupci.

Počítáte i nadále s pedagogickou činností? Vždyť vás studenti opakovaně pasovali titulem Učitel roku…

Učit budu asi v nezměněném rozsahu: vedu přednášky o epileptologii a vývojových onemocněních – autismu a ADHD –, které budu mít i nadále. Možná se budu s mediky potkávat častěji v rámci praktické výuky. Těším se, že budu mít – jak jsem již zmínil – více prostoru pro výzkum. U nás většina lidí z fakulty učí, bádá a zároveň léčí pacienty. A děkan se ještě stará se o organizační a ekonomické záležitosti. Kdysi jsem přiznal, že nejraději trávím čas s pacienty a hodně mě baví pedagogická činnost i výzkum. Z toho zákonitě vychází, že úplně nejméně mě baví úředničina.

005Jak se změnila 2. lékařská fakulta? V čem je dnes jiná oproti stavu, kdy jste jako děkan nastoupil do svého prvního funkčního období?

Dovolím si jít hlouběji do historie: za dva roky naše fakulta oslaví sedmdesát let samostatnosti. Měl jsem nedávno možnost promluvit k absolventům na zlatých promocích (padesát let od promocí). A zavzpomínal jsem mimo jiné na rok 1953 – na dobu dělení jedné lékařské fakulty na tři, i na rok 1971 – kdy se naše fakulta z Karlova přestěhovala do Motola a de facto „dostala“ zdejší dětskou nemocnici do vínku. Výraznou změnou prošla fakulta v roce 1990, protože veškeré pravomoci k budovám přešly na nemocnici a zde je do dneška fakulta víceméně v podnájmu.

Prvnímu děkanovi – profesoru Josefu Kouteckému – se tehdy podařilo na Plzeňské, kde stávaly vojenské katedry a my medici tam pobíhali v kopřivových mundůrech, začít budovat teoretické ústavy. Ty sice jednoho dne zčásti vyhořely, ale již za několik let se podařilo mému předchůdci – profesoru Ondřeji Hrušákovi – dokončit první a druhou etapu přestavby ústavů.

Když jsem v roce 2014 přebíral fakultu, měla rozestavěné ústavy na Plzeňské, nedůstojně vyhlížející staré posluchárny a děkanát v Motole připomínající spíše poštu či národní výbor... Naše první kroky byly ve jménu renovace motolských poslucháren. Ukázalo se, že to byl správných tah. Velký podíl na něm měl profesor Pavel Kolář, tehdejší proděkan pro rozvoj a investice, jenž se do investičních akcí vrhl silou buldočí. Na Plzeňské jsme dokončili 3. etapu a podařilo se postavit ultramoderní Ústav anatomie – mnozí nám jej mohou závidět – a do jeho čela získat profesora Davida Kachlíka.

Do června 2022 by měla být dostavěna poslední - 4. etapa renovace „Žížaly“. Jedná se o teoretické ústavy následující jeden za druhým (proto ta žížala) na Plzeňské, včetně vstupní budovy a zázemím pro studenty. A na co jsme snad právem pyšní, je zmíněná kompletní přestavba poslucháren v rámci fakultní nemocnice. Dnes tak máme k dispozici jednu velkou posluchárnu pro zhruba 300 studentů a dvě menší, kam se medici vejdou po stovkách. Všechny jsou krásné, moderní a s veškerým zázemím. Sice jde o vlastnictví nemocnice, ale kvalitativní změna je více než patrná. Musím zdůraznit, že zásluhy, nejen na těchto změnách, má celý tým mých spolupracovníků  – všem jim hodlám při odchodu děkovat a Pavel Kolář bude mezi prvními.

Pár projektů ještě zůstává. Třeba ten na výstavbu komplexu budov, v nichž by měl nově sídlit děkanát…

Nejen děkanát, ale i simulační centrum a výzkumné laboratoře. Po mnohaletých náročných jednáních s vedením nemocnice jsme získali prostor u jižní vrátnice, v dolní části motolského areálu, kde dnes stojí tři budovy s demoličním výměrem. Na základě „práva stavby“ je toto území na 99 let naše, smlouva byla podepsána loni na jaře rektorem Univerzity Karlovy a ředitelem nemocnice. Pak už zbývalo do podzimu sehnat „jen“ pětašedesát razítek pro územní rozhodnutí (s uspokojením ukazuje plány). V nejbližších týdnech snad obdržíme definitivní rozhodnutí od ministerstva školství, které na akci schválilo dotaci.  

006 004

Řekněte, v čem podle vás tkví síla 2. lékařské fakulty?

Nepochybně v klinickém zázemí jedné z největších evropských nemocnic, která má samostatnou budovu pro pediatrické obory a část pro dospělé pacienty. Jakmile dostavíme ještě teoretické ústavy a budeme mít i simulační a vědecko-výzkumné centrum, tak si troufám tvrdit, že budeme kompletní. A v čem jsme byli a možná jsme vždy jiní? (odpovídá bez zaváhání) Jsme komorní a přátelská fakulta, kde na jednoho pedagoga připadá relativně málo studentů. Pravda, před dvěma lety jsme vyšli vstříc vládnímu plánu na přijetí vyššího počtu vzdělávaných mediků (hrozilo totiž, že v letech 2025/2026 budou v závislosti na stárnutí lékařské populace chybět lékaři), ale i po navýšení panuje na fakultě velmi dobrá atmosféra.

008Dovolil bych si použít část proslovu čerstvé absolventky Nikoly Kotršálové z letošních promocí: „… 2. lékařská fakulta je místo, které nás vzalo pod křídla pelikána. Plné přátelství a podpory. Místo, na které nikdy nezapomeneme a za to děkujeme.“  Takové poděkování od studentů opravdu potěší.

Na vaší fakultě – mám ten dojem – řadě studentů nechybí umělecké ambice. Vidíte to také tak?

Máte pravdu, kultura zde měla vždy zelenou. Za profesora Kouteckého se pořádaly Karolínské koncerty s Kociánovým kvartetem, za děkana Hrušáka zval proděkan Jan Trka nejrůznější umělce, kteří vyplňovali prostor mezi bloky vědeckých konferencí. V těchto aktivitách jsme samozřejmě, i když v trochu obměněné formě, pokračovali. Kromě toho studenti stále pravidelně pořádají výstavy svých kreseb a fotografií. A umělecké dílny a debaty s umělci neodmyslitelně patří k Noci fakulty, stejně jako Motolský občasník zveřejňující básně mediků. Naši studenti skvěle prokrastinují tvorbou v jazzové kapele nebo v pěveckém sboru Chorion.

Snažíme se zkrátka vytvořit si se studenty spíše přátelský vztah, a ne je jen dusit. Vždy se nám to vyplatilo. Naposled nás prověřil covid-19, kdy se přes restrikce ve výuce studenti například sami podíleli na vytváření studijního Google plánu s kompletním sumářem přednášek. Náročné studium díky tomu skvěle zkombinovali s prací na covidových odděleních, na árech a později v očkovacích centrech. Při „pandemické příležitosti“ jsem měl možnost nahlédnout do nitra študákovy duše, a zjistil jsem, že je poctivá a pravdivá. To je dobrá zpráva pro jejich budoucí pacienty!

012Je něco – protože zatím podle vašich slov děkanování vypadá na samé přínosy –, co vám práce v čele fakulty vzala?             

Možná mé ženě a pěti vnoučatům; zcela určitě bych na ně měl více času, kdybych nebyl děkanem. A práce děkana jde i na úkor vědeckých aktivit; nemůžete si dovolit podávat granty a trávit čas výzkumem v laboratoři. Tam bych se rád teď vrátil. Jsou to ale krásné ztráty, ničeho z toho nelituji.

V jednom z rozhovorů jste epilepsii – vaše top profesní „téma“ – přirovnal k detektivce. Jak jste to myslel?

Jeden můj velký učitel Mirek Bejšovec – primář z nemocnice v Ústí a guru dětské neurologie, za kterým jsem léta od promocí tajně jednou týdně dojížděl, abych se od něj co nejvíce naučil –, když jsem se mu svěřil, že se mi epilepsie zdá být nezáživná, odpověděl: „Jen počkej a uvidíš, jak napínavá to je detektivka!“

Měl pravdu. Pustíte-li se do hledání příčiny epileptických záchvatů, musíte vyzpovídat svědky události, prozkoumat stopy – podívat se na kamerové záznamy (rodiče dnes často nahrávají průběh záchvatu), provést různá pomocná vyšetření (EEG, MRI a DNA sekvenaci) a na konec si vše pospojovat a najít pachatele. Může být nepatrná ložisková porucha vývoje mozkové kůry a případ je vyřešen; ložisko se odstraní a pacient je bez záchvatů.

003

Dovede vás vědce ještě lidský mozek něčím překvapit?

Stoprocentně! Před delší dobou jsem přednášel o mozku, co všechno o něm známe. Jak původně bylo nejvíce poznatků o fungování řeči a motorice a postupně přibývaly informace o tom, kde sídlí city, sociální vazby, láska a emoce.  A na závěr jsem tehdy řekl, že výzkum mozku je jako otevírání jedněch dveří za druhými, až nakonec otevřeme dveře třinácté. A odtamtud se bude linout Bachova fuga, jíž budeme bez hnutí naslouchat.  Myslel jsem to jako metaforu, ale zhruba před dvěma měsíci jsem našel článek o zkoumání mozku v rámci funkční magnetické rezonance. Vědci v něm zveřejnili pozoruhodný objev: když jste v meditačním stavu, nic neřešíte a nikdo po vás nic nechce, tak se mozek dostává do harmonických stavů a v podstatě tam skutečně jakási vnitřní mozková hudba existuje! Možná, že v brzkém budoucnu budeme mozky našich pacientů s epilepsií harmonizovat. Ostatně to, že poslech hudby – zejména Mozartovy Sonáty pro dva klavíry D dur, KV 448 – zlepšuje paměť při učení, se ví už nějakou dobu.

Nový prostor nám skýtá i využití kvantové fyziky a možná i biologie – znáte myšlenkový experiment živé i mrtvé Schrödingerovy kočky? I v mozku se jeví situace rozdílně a kupříkladu máte jen 200 milisekund na rozhodnutí, co uděláte. Je to jako se svobodnou vůlí: máte-li jen oněch 200 milisekund, váš mozek činnost vykoná, aniž chcete, protože „to“ nejde zastavit. Díky unikátním přístrojům – 3T magnetické rezonanci – zobrazující vedle struktury i funkci mozku, máme před sebou obrovské pole pro další výzkum.

Dokážete na neurologii zcela zapomenout?

Zcela jistě pohroužením do muziky anebo do obrazu. Naposled mě doslova „vcucly“ obrazy Toyen na výstavě Snící rebelka. Ale u Františka Kupky, při sledování obrazů s hvězdnou harmonií, mozek běžel na plné obrátky. Skvěle se vypíná vnořením do moře, kdy se necháte houpat vlnami a připadáte si jak v temné komoře... V mozku máme tři hlavní sítě: vnitřní je klidová-defaultní, kdy po nás nikdo nic nechce a naše myšlenky volně plynou hlavou, druhá vnější je akční, kdy zpracováváme podněty a adekvátně reagujeme a třetí salientní síť prostřednictvím všech smyslů skenuje okolní svět a dle potřeby přepíná mezi vnitřním a vnějším stavem. Vypínat je nutné.

Co poradíte novému děkanovi 2. LF UK, aby rozhodně udělal?

A myslíte, že bude o radu stát? (pousměje se) Budu samozřejmě rád, když bude děkanem člověk, který fakultu a procesy související s výukou, vědou, ekonomikou a dalšími klíčovými záležitostmi fakulty zná (volba nového děkana se uskuteční dne 24. listopadu 2021 od 14.30 hodin – pozn. red.). Já jsem se snažil uchopit to tradiční a dobré – co zůstalo po panu profesoru Kouteckém, a co poměrně progresivně přede mnou vnesl Ondřej Hrušák – a přinést i něco nového. Snad se to podařilo.

001Novému děkanovi bych doporučil, aby dokončil modernizaci curricula. Týká se již letošních prváků: paralelně se učí anatomii a histologii a lépe pochopí makro i mikrostrukturální souvislosti. Na základě švýcarského modelu profesor Petr Marusič, proděkan pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti, připravil optimální profil absolventa, tedy jaké klíčové dovednosti by měl umět, a stanovil konkrétní garanty zodpovědné za jejich zvládnutí.

Pochopitelně by nový děkan měl dokončit rozjeté rozvojové projekty – především výstavbu multifunkční budovy v motolském areálu. Určitě by se měl věnovat dalšímu rozvoji translačního výzkumu na fakultě a podpoře postdoků po ukončení Ph. D. studia.

A je též něco, co by dělat neměl?

(po chvilce zamyšlení) Všichni děláme chyby. Já bych mu o nich asi nic neříkal. Přijde si na ně sám. Hlavně by tu práci neměl dělat, pokud by jej nebavila a neměl by chuť přinášet nové nápady k rozvoji fakulty.

011

Prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc.
Lákala jej genetika, ale stal se významným českým dětským neurologem a zakladatelem moderní epileptologie. Pochází z Prahy. Po studiích na Fakultě dětského lékařství UK (1973) nastoupil jako dětský lékař v OÚNZ Teplice a Duchcov. O šest let později se stal dětským neurologem v Praze, kde od roku 1984 nastoupil na Kliniku dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol. Byl zde původně sekundárním lékařem a pak asistentem. V letech 1990-1991 se stal poradcem ministra zdravotnictví, kde založil odbor péče o zdravotně postižené. V května 1991 byl jmenován přednostou Kliniky dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol a v roce 2014 nastoupil do svého prvního funkčního období na postu děkana 2. LF UK. 31. ledna 2022 jeho druhé, poslední, období v čele fakulty skončí.
Jen na doplnění: s jeho jmenovcem – Vladimírem Komárkem, výtvarníkem – jej pojilo dlouholeté blízké přátelství a láska k výtvarnému umění, přičemž stěny děkanské pracovny jsou toho jasným důkazem.
Autor:
Foto: Hynek Glos

Sdílejte článek: