Nová: Pandemie drtí Kambodžu. Rodiče mnohdy neuživí děti

středa, 01 prosinec 2021 11:05

Vede sirotčinec pro děti s AIDS, buduje přechodné byty pro dospívající. Vymýšlí, jak zaměstnat ty nejchudší z nejchudších, aby měli alespoň na jídlo a bydlení. Vyslechla si prosby desítek rodičů, kteří kvůli pandemii nemají mnohdy dostatek potravin pro děti. Setkala se s králem a spřátelila se s jeho sestrou. Donedávna se Monika Nová z Husitské teologické fakulty UK věnovala charitě především v Africe, teď však pomáhá v jihovýchodní Asii v jednom z nejchudších států světa – v Kambodži.

nova

Proč jste se z Afriky přesunula do jihovýchodní Asie?

Do Afriky jsem jezdila od konce devadesátých let. Všechny rozvojové projekty, na kterých jsem se tam podílela, už jsme předali místním zaměstnancům, což je ideální způsob, jak je z pozice zahraničního pracovníka ukončit. A protože mě zajímají i jiné kultury a baví mě propojovat praxi z rozvojového sektoru s akademickým prostředím, dovedlo mě to až do Kambodže, kam se od roku 2011 stále vracím. Poprvé jsem tam jela jako turistka, později už jako humanitární pracovnice. Letos jsem mohla kvůli pandemii a zavedení online výuky zůstat v Kambodži déle.

terenni praceTerénní práce ve slumu

Jaké je vaše současné poslání v zemi?

Podílela jsem se na práci ve slumech. Pomáhala jsem v hlavním městě Phnompenhu v sirotčinci pro HIV pozitivní děti, který založili moji kolegové ze Slovenska. V současné době pracuji na dvou hlavních úkolech. Pro děti ze sirotčince chceme vybudovat domy na půli cesty a pak rozjet sociální podnikání.

Můžete přiblížit, jak takový dům na půli cesty funguje?

Děti dospívají a některé jsou tak velké, že už do sirotčince věkově nepatří. Na druhou stranu ještě nejsou tak soběstačné, aby se mohly jednoho dne postavit na svoje nohy a odejít. Proto jsme s kolegy přišli s nápadem založit domy na půli cesty. Asi před třemi roky jsme pro první skupinu chlapců pronajali a vybavili byt, kam se mohli na přechodnou dobu přesunout. Pronájmy jsou tady poměrně levné, takže to nebyl až takový problém.

Nyní hledáme dům pro další skupinu dětí, která nám dospívá. Měl by být blízko sirotčince, aby děti měly stále nablízku někoho z těch, kdo je vychoval. Také sociální pracovníci budou mít stále přehled o svých svěřencích.

A váš druhý projekt?

Nejde jen o to, aby měli mladí kde bydlet, ale také, aby si vydělali na nájem a základní potraviny. Mám zkušenosti se sociálním podnikáním v Malawi v Africe, kde se nám podařilo vybudovat finančně zcela soběstačnou pekárnu při místní střední škole. Tento koncept bych ráda převedla i sem. Jsem ale teprve na začátku. Bude to běh na dlouhou trať. Vymyslet projekt, který by fungoval i v místním prostředí, nebude snadné. Měl by být spojený s gastronomií, ale konkurence je tady opravdu veliká. Aktuálně hledám pro naše podnikání vhodné místo. Objevil se prostor na skvělé adrese, přímo na hlavní cestě ke královskému paláci, o které píšou všechny turistické průvodce. Teď ještě potřebuji, aby se vrátili i ti turisté, kteří zmizeli s příchodem pandemie. Hledám také sponzory. Na začátku je do toho třeba vložit dost peněz, ale z Afriky mám zkušenost, že jde pouze o jednorázovou finanční injekci. Pokud se projekt nastaví dobře, vydělá si pak na sebe sám.

shutterstock 113503735Královský palác

S jak složitou administrativou se v Kambodži v souvislosti se sociálním podnikáním potýkáte?

Není to tak komplikované, jak by člověk čekal. V Kambodži stačí mít nápad, zrealizovat se tu dá snadno. Kdybych teď vyšla na ulici a otevřela si stánek s jídlem, nebude to jako u nás, že přijde kontrola a bude po mě vyžadovat oprávnění, že můžu podnikat, a potvrzení o tom, že platím daně. Úředníci jsou tu navíc velmi přívětiví. Tím, že jde o charitativní projekt, nemusím první dva roky vykazovat příjmy. Po uplynutí této doby se státu odvádí spíše symbolická daň ve výši pěti až deseti dolarů měsíčně.

Mohou se do kambodžského projektu zapojit i vaši studenti?

Zatím to kvůli pandemickým opatřením není možné. Ale je zde řada témat, která by pro studenty byla zajímavá. Ideální by bylo, aby studenti, kteří studují charitativní obor, vyjeli v rámci svého vzdělávání mimo Evropu nebo do chudších evropských oblastí, a až pak si šli pro magisterský diplom. Je to velmi obohacující zkušenost.

shutterstock 552875650
Chrámový komplex Angkor je jedním z největších turistických lákadel Kambodže

Jsme uprostřed pandemie nemoci covid-19. Jak to zasáhlo Kambodžu?

Zlomový bod byl letošní únor. Byli jsme tu jako na Titaniku, tady se ještě tančilo na diskotékách a Evropa se potápěla. Najednou se ale začaly velmi rychle zvedat počty nakažených, proto ve druhé polovině února vláda zavedla přísné restrikce. V té době jsem zrovna do země přijela. Jednoho rána jsem se probudila, v ulicích byla armáda a budovala pomocí pletiv a zátarasů zóny – červenou, oranžovou a žlutou. Každý musel vědět, jak se v které chovat. Mezi zónami se nedalo jen tak snadno procházet, vojáci to hlídali. Bydlela jsem v červené, sirotčinec ale byl v oranžové. Zabalila jsem si tedy kartáček na zuby a notebook a odešla jsem dočasně bydlet k dětem do sirotčince.

Na začátku března se také zavřely všechny školy, od základních až po vysoké. Částečně se otevřely až na začátku listopadu. Jakmile se ale někde objeví covid, okamžitě školu zase zavírají. Je v tom teď chaos.

mistni mnisi

Pandemie zavřela hranice, zastavila turismus. Jak tato opatření dopadla na obyvatele Kambodže?

Země je závislá na dovozu jídla a importu z Thajska a Vietnamu vůbec. Týden zavřené hranice nevadily, když se ale izolace začala prodlužovat, docházelo jídlo. V Kambodži jako v buddhistickém státě se do charity zapojují především místní kláštery. Alespoň rýži a vodu pro sirotčinec jsme pak dostávali od jednoho z nich.

Zavřené hranice jsou fatálním problémem i pro mnoho Kambodžanů, kteří jezdí za prací do Thajska a do Vietnamu, aby uživili svou rodinu.

Nejhůře se izolace dotkla ale těch nejchudších obyvatel, jejichž příjmy jsou navázané na cestovní ruch. Už rok a tři čtvrtě sem nejezdí turisté z Evropy, Severní Ameriky a Austrálie. Nedotýká se to tolik majitelů hotelů, ale právě těch neviditelných lidí, kteří v resortech uklízejí, pracují v prádelnách nebo jako pomocné síly v kuchyních. Ani místní rybáři to teď nemají snadné, když svoje úlovky nemají komu prodávat.

Stává se teď, že nám z různých provincií Kambodže volají rodiče dětí, že už se z finančních důvodů o ně nedokážou postarat, jestli bychom si je do sirotčince nevzali.

Co jim odpovídáte?

Zařízení je určené jen HIV pozitivním dětem. Některé děti s AIDS jsme přijali, ale domluvili jsme se s jejich rodiči, že jakmile to bude jen trochu možné, vezmou si je k sobě zpět.

Dostat se do země v době vrcholící pandemie asi nebylo snadné? Jak se vám to povedlo?

Z důvodu pandemie se od podzimu 2020 mohlo do země vstoupit pouze s diplomatickým nebo NGO vízem (vízum určené pro humanitární pracovníky), které jsem dostala já. Hned po příletu jsem musela zaplatit dva tisíce dolarů, z nichž by se hradilo mé případné ošetření v nemocnici, pokud bych měla covid-19. Část peněz padla také na můj čtrnáctidenní pobyt v izolaci, do které jsem po příletu musela. Hned na letišti nás naložili do autobusu a odvezli do vládního karanténního zařízení. Kam přesně nás vezou, nám ale neřekli. Strávila jsem tam dva týdny zavřená sama v pokoji bez internetu, nesměli jsme vyjít ani na chodbu. Byla jsem ráda, že se dalo alespoň otevřít okno a měla jsem čerstvý vzduch. Třikrát denně nám nechali za dveřmi na zemi misku s rýží a vodu. Bylo to náročné. Čtrnáctý den nás otestovali, kdo byl negativní, mohl zařízení opustit.

Co jste šla udělat jako první po takové čtrnáctidenní izolaci?

Šla jsem si koupit colu, potřebovala jsem po té vodě a rýži dostat do těla něco sladkého (smích).

se sestrou králeSe sestrou krále

Během svého pobytu v zemi jste se setkala i s kambodžským králem. Jak k tomu došlo?

Nejdříve jsem se seznámila s jeho sestrou. Norodom Arunrasmy, jak zní její jméno, se také věnuje charitě. Spřátelily jsme se. Ona má podobně jako král velmi kladný vztah k České republice, protože žila se svým manželem v Německu a také navštívila Prahu. Řekli si o mně mezi sebou, a král sám mě pak pozval k sobě do paláce, což mě pochopitelně potěšilo.

Jak probíhala audience u krále?

Bylo to spíše neformální setkání, ale zjišťovala jsem si raději dopředu, jak mám být oblečená. Je to úžasný člověk. Tím, že vyrostl a studoval v Československu, velmi se o naši zemi zajímá, především o kinematografii, a to i o současnou. Má rád Jiřinu Bohdalovou, Křemílka a Vochomůrku a československé pohádky vůbec. Do Prahy přišel v roce 1962 jako devítiletý chlapec, proto ta láska k dětským filmům. Málokdo ví, že to je jediný král na světě, který má čestné občanství Prahy a který umí česky. Viděli jsme se pak ještě jednou a plánujeme i další setkání, až epidemie skončí. Snad to stihneme, než ze země na začátku příštího roku odjedu.

Pomůže práci humanitárního pracovníka to, když se o ni zajímá královská rodina? Přineslo to finance nebo nové možnosti vašemu projektu? Nebo to vedlo přímo k nějaké systémové změně?

Když v roce 2004 slovenští kolegové sirotčinec zakládali, král ho navštívil. Když se o projekt zajímá samotný král, na individuální sponzory to velmi dobře působí. A slyší na to i čeští filantropové. V Kambodži má král spíše reprezentativní roli, takže systémovou změnu to úplně nepřineslo.

shutterstock 99611165Podobizna krále Kambodže na místní bankovce

Když zadáte do internetového vyhledávače klíčové slovo Kambodža, vyjedou vám vedle sebe odkazy na luxusní exotickou dovolenou i stránky popisující to, že Kambodža patří mezi nejchudší země světa. Může být podle vás luxusní turismus světlem na konci tunelu pro tuto zemi?

Sem jezdí dvě skupiny turistů. První z nich jsou lidé, kteří si dopřávají luxusu v resortech. A pak to jsou baťůžkáři. Luxusní turismus přináší velké pracovní příležitosti i pro ty nejchudší a nejméně vzdělané skupiny obyvatel, jak už jsem o tom mluvila.

Co má podle mě obrovský potenciál je tzv. komunitní cestovní ruch, který se v Kambodži rozjížděl před nástupem pandemie. Smyslem takového cestování je, že se turista ubytuje přímo u místní komunity v jejich vlastních obydlích. Viděla jsem unavené německé, francouzské vrcholné manažery, kteří přijeli z Evropy si takto odpočinout a vyčistit si hlavu. To je skvělý projekt, protože se tak peníze z cestovního ruchu dostanou přímo těm nejchudším a dané komunitě. Pandemie covidu to ale bohužel zastavila a obávám se, že bude dlouho trvat, než se to zase rozjede.

PhDr. Monika Nová, Ph. D., MPH

Rozvojové a humanitární pomoci se věnuje už od dob svých vlastních vysokoškolských studií. Působila v několika zemích Afriky. V Ugandě vybudovala společně s kolegyní ze Slovenska zdravotně sociální kliniku. V Malawi otevřela při střední odborné škole pekárnu, kde si mladí lidé z těch nejchudších poměrů mohou vydělat peníze alespoň na základní životní potřeby. Má zkušenosti i ze Rwandy a Zimbabwe. Působila také na Haiti, v Paraguayi a v Brazílii. V současné době se v Phnompenhu, hlavním městě Kambodže, stará o chod sirotčince pro HIV pozitivní děti. V zemi navíc od září navštěvuje Královskou univerzitu a Buddhistický institut, kde se účastní seminářů a přednášek věnujících se tématům integrace menšin do jiných nábožensko-kulturních regionů světa. 

O problematice menšin, humanitární a rozvojové pomoci a o migraci přednáší na Husitské teologické fakultě UK. Do charitativních projektů se snaží zapojovat i své studenty.

Autor:
Foto: René Volfík, archiv Moniky Nové, Shutterstock

Sdílejte článek: