Pavel Hošek: Chasidské příběhy proměnily i mne

pondělí, 2. říjen 2023 09:37

Chaim Potok, Isaac Bashevis Singer či Elie Wiesel. Tyto literární velikány 20. století cosi spojuje – vycházejí z chasidismu. Židovské hnutí, jež se zrodilo ve východní Evropě 18. století, přisuzuje příběhu mimořádnou moc. Své o tom ví i profesor Pavel Hošek z Evangelické teologické fakulty UK, autor knihy Chasidské příběhy, jemuž změnily pohled na svět.

2023 03 29 Pavel Hosek religionista 19

Kdy, kde a za jakých okolností se chasidismus zrodil? Oč šlo?

Chasidismus vznikl na Ukrajině. Vstoupil do dějin jako lidové hnutí duchovní obnovy, které se rozšířilo mezi východoevropskými Židy v první polovině 18. století. Počátky hnutí jsou spojené s legendární postavou zakladatele, který byl znám pod přízviskem Baal Šem Tov – tedy Pán dobrého jména – a proslul jako zázračný rabín. Situace té doby byla pro východoevropské Židy náročná a tíživá. Byli vystavení vlnám pronásledování a velké materiální bídě. Najednou se z hloubi karpatských lesů vynořil Baal Šem Tov a všude, kam přišel, hlásal novou duchovní nauku. Jeho učení zachvátilo židovské obce jako požár a od základů změnilo situaci Židů ve východní Evropě.

V čem byla jeho síla, že dokázal tak pozvednout svůj národ?

Abraham Joshua Heschel (jeden z největších židovských teologů a filozofů 20. století – pozn. red.) o Baal Šemovi napsal, že omladil židovství o tisíc let. Elie Wiesel, židovský spisovatel s chasidskými kořeny, zase říká, že Baal Šem Tov naučil svoje židovské souvěrce tančit a zpívat. Myslím, že to je docela výstižné označení duchovního náboje a temperamentu, který vyzařoval z Baal Šemova učení a jeho osobnosti. V jeho době se nábožensky založení Židé oddávali asketické zbožnosti a studiu svatých textů. Baal Šem Tov vyhodnotil tuto situaci jako velmi neuspokojivou. Měl dojem, že cesta, kterou v jeho době nabízeli židovští duchovní horlivci, je skličující a vůbec neřeší základní potřebu Židů ve východní Evropě. Tito Židé totiž zápasili s pokušením beznaděje. A tehdy, v nouzi nejvyšší, se Baal Šem Tov obrátil na obyčejné venkovské Židy s poselstvím vděčného přitakání daru života, navzdory bídě a krušným okolnostem a navzdory beznaději. Radost, tanec a zpěv se staly nástrojem boje proti rezignaci a zoufalství. Elie Wiesel, jenž se o mnoho let později potýkal s hroznou tragédií, kterou celý židovský národ procházel v době druhé světové války, nalézal oporu právě v tomto odkazu chasidských předků.

Faces of Faith Michal Novotny 021
Každý rok se chasidé z Izraele, USA i Evropy vydávají na pouť, aby navštívili v zapadlých polských městečkách hroby zázračných rabínů během výročí jejich smrti. Během tzv. járcajtu na pár dní ožívá svět židovských štetlů, který zmizel v komínech Osvětimi a Treblinky. Na tomto snímku si chasidé připomínají Davida Bidermana z Lelowa, což byl jeden z žáků ležajského rabína Elimelecha Weissbluma, kterého často zmiňuje Jiří Langer v knize Devět bran. Usadil se v městečku Lelów v bažinách a mokřadech na břehu řeky Bialky na sever od Krakova. Prý byl proslulý svým soucitem s hříšníky a láskou k dětem a zvířatům. 

Proměnily hrůzy 20. století chasidismus?

Období první světové války, potom politického chaosu meziválečného období a pak tragédie druhé světové války poznamenaly chasidské hnutí natolik fatálně, že v zemích svého vzniku v podstatě vymizelo. Co nezničilo válečné násilí, dokonala neúprosná ateizační politika Sovětského svazu. Svatá místa spjatá s počátky hnutí ve východní Evropě jsou pro současné chasidy stále poutními místy. Ti ale přicházejí z USA nebo z Izraele, kam hnutí expandovalo před tím, než na něj v místě jeho vzniku dolehly katastrofy 20. století.

Kolik je dnes chasidů?

Po celém světě je to několik set tisíc chasidů. Tato duchovní tradice je však pozoruhodná také tím, že má dalekosáhlé vyzařování mimo vlastní komunitu. Na světě jsou desítky milionů lidí, z nichž mnozí ani nepatří k židovskému národu, kteří prostřednictvím literatury, hudby a výtvarného umění čerpají z inspiračního pokladu chasidského hnutí.

Faces of Faith Michal Novotny 056
Lelowská chasidská dynastie se rozdělila na dvě větve – jedna zůstala v Polsku a druhá zapustila kořeny v Izraeli. Na podzim roku 1942 skončili chasidé z polské větve v koncentračním táboře Treblinka a po válce se už do městečka žádný Žid nevrátil. Nacisté zničili starobylý hřbitov a náhrobní kameny využili na zpevnění cest. Až na konci osmdesátých let minulého století přijeli do Lelowa chasidé, aby našli hrob zakladatele jejich dynastie. Nebylo to snadné, protože na místě už stál družstevní obchod a Bidermanovy ostatky našli pod skladem brambor. Dnes na místě bývalého hřbitova stojí domek zvaný ohel s cadikovým hrobem.

Vedle tance a zpěvu mají v chasidismu zásadní roli příběh a vyprávění. Proč?

Vyprávění je v židovské kultuře nejdůležitějším nástrojem předávání svaté tradice už od biblických dob. Chasidé na tuto prastarou tradici navázali a dovedli ji do důsledků. Chasidské příběhy jsou vyprávěními o zázračných rabínech. Jejich žáci věřili, že tito rabíni vládnou nadpřirozenými schopnostmi a že z jejich slov a činů září svaté světlo. Geniální myšlenka, která dává chasidské vypravěčské tradici ohromnou sílu, spočívá v tom, že jestliže byl zázračný rabín obklopen svatozáří a z jeho slov a činů zářilo svaté světlo, potom i vyprávění o něm svaté světlo obsahuje. Chasidé věří, že kdykoli jsou příběhy znovu vyprávěny, proudění světla pokračuje, a to má zázračné proměňující účinky na mysl i srdce posluchačů.

Zásadní roli hraje vyprávění i při jednom z nejdůležitějších svátků, jímž je Pesach.

Slavení pesachové hostiny je názorným příkladem, jak v židovské duchovní kultuře dochází k předávání svaté tradice z pokolení na pokolení. Hostina má pevně daný scénář, včetně toho, jaká jídla se podávají. Osou všeho je příběh. Při hostině nejmladší stolovník klade otázky, které se týkají slavení. To je ta známá otázka: „Čím se liší tato noc od všech ostatních nocí, že dnes nejíme kvašené pečivo jako jindy, ale jenom nekvašené macesy?“ Ten, kdo předsedá hostině – dědeček, tatínek nebo rabín, pokud židovská obec slaví Pesach společně – v odpovědi na otázky nejmladšího stolovníka vypráví příběh, který celá pesachová hostina připomíná, tedy vyvedení Izraele z egyptského otroctví v dobách Mojžíšových. Tak se ten maličký tazatel ocitá uprostřed vyprávěných událostí. Dítě se rázem stává současníkem dávných předků, vnořuje se do společně připomínaného příběhu. Nejsou to události zapadané prachem, ale dějí se teď a tady, aktuálně. Nejde jenom o otroctví kdysi dávno v Egyptě, ale o jakékoliv jiné zotročení, o cokoliv, co člověku bere svobodu a důstojnost.

Faces of Faith Michal Novotny 100
Lelowští chasidé slaví járcajt několik dní a oslavu si jak se patří užívají. Ve velkém vytápěném stanu naproti ohelu se dva dny zpívá, hoduje, pije a tančí. Večer se pořádá tisch – současný lelowský rabín Aron Biderman žijící po zbytek roku v Izraeli je usazen na židli podobné trůnu na podiu s několika vyvolenými stařešinami. U dlouhých stolů pod ním sedí vážení členové komunity a na lavicích kolem dokola postávají mladíci. Rabínovi přinášejí na velkých podnosech vybrané lahůdky jako třeba gefilte fiš – nadívanou rybu. Rabín si jen trochu zobne a zbytek ryb se bleskově rozdělí mezi ostatní chasidy. Talíře rychle putují po celém stanu. Hoduje se od rána. Jídla je nadbytek, plastové talíře se zbytky se vrší na stolech. Když chasidé dojedí, stáhnou je polští pomocníci i s dlouhatánskými plastovými ubrusy do odpadu. A brzy je prostřeno k další hostině. Vodka a víno teče proudem, ale vše musí být striktně košer, takže drtivá většina nápojů a potravin přiletí leteckými speciály z Izraele.

To je i záměrem spisovatelů, kteří vycházejí z chasidismu – vtáhnout tedy čtenáře do příběhu, aby se sami stali jeho součástí?

Přesně tak. V této souvislosti rabíni poukazují na jednu pasáž v Tóře, kde se píše, že „Izraelité viděli hlasy“. Viděli něco, co ve skutečnosti slyšeli. Jeden z výkladů tuto větu spojuje s proměňujícím účinkem vyprávění. Člověk, který naslouchá příběhu, totiž svým vnitřním zrakem – představivostí – vidí to, co slyší. Když mi někdo vypráví, jak svatý Moše Lejb ze Sasova vždy v noci kolem svátku Roš hašana záhadně zmizel a že později jeden z jeho žáků zjistil, že chodíval pomáhat chudé vdově na okraj vesnice, tak zatímco poslouchám příběh, představivostí „vidím“ Mošeho, jak kráčí vesnicí směrem k domku chudé vdovy… A to je proměňující, protože i když příběh skončí; dál ho vidím v sobě, pracuje ve mně, třebaže myslím na něco jiného. Člověk se zkrátka může ocitnout uvnitř, stát se nejen pozorovatelem, ale dokonce součástí děje nebo jednou z postav příběhu, jemuž naslouchá. A to ho mění.

2023 03 29 Pavel Hosek religionista 03A to je to, co vás přitahuje ke knihám a příběhům?

Rozhodně. Od dětství jsem byl veden k tomu, že kniha je nejen zdroj informací, ale brána do jiného světa. Když člověk pozorným čtením sleduje hrdiny Tolkienova Pána prstenů a prožívá dobrodružství s nimi, něco se v něm mění. Když potom zavře knihu, zhasne lampu, vstane z křesla a rozhlédne se, dívá se na svět kolem sebe trochu jinýma očima, proměněnýma zážitkem ve Středozemi. Tak o tom přemýšlel Tolkien. Byl přesvědčen, že to nejdůležitější, k čemu je čtenář příběhu zván, je vstoupit do prostředí příběhového světa. Když se člověk znovu a znovu vrací ke knize, jež ho zásadně oslovila, nedělá to proto, aby se dozvěděl, jak děj dopadne, ale proto, že se chce znovu ocitnout v prostředí, do kterého byl vypravěčem pozván… Takhle působí velká literatura.

Jaká témata se objevují v chasidských příbězích, že jsou stále vyhledávané a inspirují slavné prozaiky? Isaac Bashevis Singer dokonce získal Nobelovu cenu za literaturu.

Jednou z nejdůležitějších látek chasidských příběhů z prostředí východní Evropy je tamní nádherná příroda, nekonečné karpatské lesy protkané cestami, na nichž chasidé, kteří se často živili jako kupci, trávili denně mnoho času. V rámci chasidské duchovní tradice se rozvinula vystupňovaná vnímavost vůči svaté Přítomnosti prostupující všeliké stvoření, nebo jak říká jeden chasidský spisovatel: „Chasidé objevili skrytou slávu pod povrchem jevů – v šumění stromů, ve zpěvu ptáků, v barvách a tvarech přírody“. Právě toto je pozoruhodným způsobem zachyceno v chasidských příbězích. Natolik, že to pro čtenáře bývá iniciační zkušenost. Já sám jsem něco podobného prožil na vlastní kůži. Když vyrážím do hornopožárských lesů v Posázaví, nevidím je už dřívějšíma očima, mívám pocit, že jsem někde na Podkarpatské Rusi a stromy kolem jsou prostoupeny jiskérkami svatého světla. Úplně se mi změnil způsob vnímání přírody. Možná ještě důležitější motiv chasidských příběhů vychází ze základního přesvědčení rabínů, že vztahy mezi lidmi jsou svaté. Chasidé vidí i v zaprášeném pocestném proroka Eliáše, i žebrák na rohu ulice může být jedním z šestatřiceti spravedlivých, díky kterým stojí svět (Židé věří, že v každé generaci je šestatřicet lidí, které Hospodin poslal na svět, aby ho svými činy „jako sloupy“ podpírali. Ani oni sami však neví, že patří mezi ty vyvolené – pozn. red.). Dívají se na toho nejobyčejnějšího člověka pohledem milosrdenství a úcty k nekonečné hodnotě a důstojnosti každé lidské bytosti. Ano, vztahy mezi lidmi jsou jedním z nejsilnějších a nejkrásnějších motivů chasidských příběhů i jejich literárních adaptací.

Ke kterým knihám, inspirovaným chasidským hnutím, se rád vracíte?

Nejčastěji se vracím ke knize, která je podle mého názoru literární zázrak v dějinách české literatury. Jedná se o Devět bran Jiřího Langera. Je to naprosto jedinečná kniha. Langer se v rámci svého vlastního duchovního hledání vypravil do Haliče, kde se dostal mezi chasidy, čímž byl nejdřív otřesen a zděšen, později ale prožil ohromně silnou duchovní zkušenost. Vzhledem k tomu, že to byl vzdělaný židovský literát, dokázal propojit niterné zanícení s laskavou, něžnou ironií, díky které jeho vyprávění nezabředá do patosu. Jeho kniha je dobrodružství na rozhraní několika žánrů. Vypráví chasidské příběhy, někdy mluví jako jarmareční vyvolavač, pak začne citovat prastaré svaté texty, ze kterých úplně cítíte vůni pergamenu. Kombinuje svědectví o velkých duchovních hloubkách s živelnou radostí z vyprávění. Souhlasím s těmi, kdo význam Devíti bran v literatuře srovnávají s Máchovým Májem, Erbenovou Kyticí nebo Babičkou Boženy Němcové.

Faces of Faith Michal Novotny 100

O chasidských příbězích jste přednášel třeba i studentům ETF UK. Proměňuje vás i to, když o chasidismu a chasidských příbězích sám vyprávíte?

Příběhy mají tu kouzelnou moc, že k sobě přivolávají vypravěče a posluchače. Ideálním umístěním pro vyprávění příběhů je pospolitost, společenství konkrétních lidí. Chasidské příběhy nepatří do samoty bádání v kabinetu. To, že jsme o nich mohli se studentkami a studenty diskutovat, že se nad nimi mohly rozeznít jejich perspektivy a jejich zkušenosti, bylo pro všechny zúčastněné nečekaným obohacením a radostným překvapením. Vnášeli do společných úvah čerstvou zkušenost setkání s chasidskou tradicí a také svoje studentské otázky – zajímalo je například, jak je to s postavením žen v tradiční chasidské komunitě anebo proč nosí chasidé ty zvláštní a na první pohled rozeznatelné kaftany. Měli jsme také vzácnou zkušenost z první ruky, když mezi nás několikrát zavítal chasidský rabín Shumi Berkowitz, jenž se narodil v Izraeli, ale oba jeho rodiče pocházejí z chasidských rodin z Podkarpatské Rusi. Berkowitz je znám tím, že ať ho pozvete na jakékoliv téma, stejně nakonec vypráví chasidské příběhy (smích). Studenti upozorňovali, že když začal vyprávět, jakoby se v místnosti rozhostilo světlo. Navíc docela často při svých přednáškách tančil a zpíval a trval na tom, aby se studentky a studenti přidali. Nevím, jak to dělal, ale vždy toho dosáhl. Je úžasným, neobyčejně vtipným a živelným ztělesněním chasidské tradice. A my jsme byli znovu a znovu užaslými svědky toho, jak se živý proud chasidského vypravěčství, o němž jsme předtím četli a diskutovali, vznáší nad našimi hlavami a naplňuje posluchárnu.

Prof. Pavel Hošek, Ph. D.
Vystudoval Evangelickou teologickou fakultu UK. Jako teolog a religionista se věnuje vztahu teologie a kultury, vztahu teologie a vědy o náboženství, zabývá se též předpoklady a možnostmi mezináboženského dialogu. Dnes je členem týmu výzkumného centra Teologická antropologie v ekumenické perspektivě. Loni v nakladatelství Centra pro studium demokracie a kultury vydal monografii Chasidské příběhy. Inspiraci duchovními tradicemi a odkazy k nim hledá i v dílech dalších autorů beletrie: Jaroslava Foglara, C. S. Lewise či J. R. R. Tolkiena.
Autor:
Foto: Michal Novotný

Sdílejte článek: