O zkušenosti z Ústavního soudu se podělím se studenty

pondělí, 8. leden 2024 13:13

HYN 2758„Být dobrým univerzitním učitelem jsem vnímal jako svoje hlavní poslání. A pak přišla nabídka prezidenta republiky na funkci soudce Ústavního soudu…,“ vzpomíná na loňské jaro profesor Jan Wintr z Právnické fakulty UK. Jeden z nejoblíbenějších vyučujících na pražských právech se 5. června vydal za novým posláním – pečovat o to, aby v zemi byla dodržována ÚstavaListina základních práv a svobod. Svých studujících se ale vzdát nechce.

Co jste si na Ústavní soud přinesl ze své akademické praxe?

Dost se to prolíná. Akademická práce je práci soudce vysokého soudu v lecčem podobná. Soudci na okresním nebo krajském soudu musejí přečíst obrovské spisy, k tomu poslouchat výpovědi svědků. Z toho pak činí úsudky, které konfrontují s právní úpravou. Úkolem ústavního soudce je ale posoudit, jestli rozsudky, které vynesly obecné soudy, nejdou proti ústavním principům a ústavním požadavkům, zda nebyly porušeny základní práva a svobody a zda respektují důležité principy spravedlivého procesu. Je to tedy svým způsobem podobné tomu, čemu se člověk věnuje v akademické práci, kdy posuzuje, jestli výsledek něčí práce vyhovuje daným principům.

Co jste se musel jako soudce Ústavního soudu doučit? Máte velmi hluboké teoretické znalosti ústavního práva, nikdy jste ale nepůsobil v právní praxi, nechybí vám to teď?

Teoretické vzdělání se hodí (smích). Napsal jsem už v šesti vydáních učebnici ústavního práva. To, že jsem nikdy nebyl soudcem, ovšem samozřejmě handicap je. Vidím to na spolupráci se členy mého senátu, s profesorem Pavlem Šámalem a s doktorem Jaromírem Jirsou, kteří byli desítky let soudci obecných soudů (ústavní soudci pracují ve čtyřech tříčlenných senátech, pozn. red.). Je vidět, jak se velmi rychle orientují ve spisech, které mohou mít stovky nebo tisíce stran. Odpověď na klíčovou otázku, zda soudy postupovaly správně a dodržely ústavní principy, dokážou najít mnohem rychleji než já. V tom mají oproti mně ohromnou výhodu.

Jaké jsou vaše silné stránky?

Vždy se snažím daný případ vnímat v kontextu, soustředit se na to, co rozhodnutí bude znamenat pro celý výklad ústavního práva. Při našich debatách se ukazuje, že mám občas trochu jiný pohled daný tím, že jsem zvyklý soustředit se na to, aby systém jako celek dával dobrý smysl. Pokud se někdy na něčem neshodneme, bývá to někdy nad touto otázkou. V tom je naše optika trošku jiná.

HYN 2788

Řadu let studujete činnost Ústavního soudu zvenku jako akademik. Jaké je to teď z druhé strany? Proměnilo to váš osobní pohled na instituci jako takovou?

Dozvěděl jsem se spoustu věcí, které jsem nevěděl. Akademik, který se zabývá Ústavním soudem, je odkázán v podstatě jen na usnesení a nálezy, které soud zveřejňuje. Není to ale jediný pramen – například Jan Chmel, dnes už absolvent naší fakulty, napsal doktorskou práci, která analyzuje rozhodování jednotlivých soudců Ústavního soudu. Další náš vynikající student, Gor Vartazaryan, zase dělá výzkum disentů, čili odlišných stanovisek soudců, jehož součástí jsou i rozhovory s ústavními soudci – takže pod pokličku Ústavního soudu trošku nahlédnout můžete. Jako soudce ale teď vidím, jak probíhají také interní debaty, což samozřejmě můj pohled na práci soudu trochu posunulo. Je ale správné, že vnitřní diskuze probíhají neveřejně.

Proč si to myslíte?

Porady soudních senátů vždy byly neveřejné, je to podstatné pro hledání co nejlepšího řešení případu ve svobodné a otevřené diskusi soudců. Zveřejněno pak je finální rozhodnutí včetně obsáhlého odůvodnění, které by mělo být co nepřesvědčivější. Případná různost názorů ústavních soudců se může projevit zveřejněním disentů, odlišných stanovisek soudců, kteří hlasovali proti, takže i taková alternativní argumentace je pak veřejně přístupná.

Než jste se stal ústavním soudcem, z pozice specialisty na ústavní právo jste veřejně komentoval řadu kauz. Jak moc by měl ústavní soudce komunikovat s veřejností a vyjadřovat vlastní názory?

Ústavní soudci ve veřejném prostoru komunikovat mohou a také to dělají, což je dobře. Má to ale určitá omezení, která vyplývají z postavení soudce. Měli by být vnímáni jako nestranní a nezávislí, to znamená, že nemají komentovat běžící kauzy a neměli by naznačovat, jakým způsobem se chystají rozhodnout. Také by se neměli vyjadřovat k věcem, které by se mohly později stát předmětem rozhodování Ústavního soudu. Neměli by komentovat ani každodenní politiku, protože pak by působili dojmem, že některým skupinám straní, a to je nežádoucí vzhledem k tomu, že se na Ústavní soud často obracejí skupiny poslanců nebo senátorů s návrhy na zrušení nějakého zákona.

S jakými plány a předsevzetími jste do nové funkce nastupoval?

Složil jsem slib ústavního soudce, že budu chránit Ústavu, a to je můj hlavní úkol. V každodenním rozhodování, ať už se to týká soudních rozsudků napadených ústavními stížnostmi, nebo rozhodování o zrušení zákonů či jiných právních předpisů, musím vždy vykládat ÚstavuListinu základních práv a svobod a dojít k závěru, jestli daný soudní rozsudek nebo zákon obstojí. Způsob, jak vykládáme s kolegy a kolegyněmi ÚstavuListinu základních práv a svobod, by měl být jednak konzistentní, jednak srozumitelný, a to právě může být i role, kterou by ústavní soudci měli plnit vůči veřejnosti, tedy že by svá rozhodnutí měli dobře zdůvodňovat, aby každý pochopil, proč soud tak rozhodl.

Pravidla Ústavního soudu umožňují soudcům vykonávat pedagogickou činnost, což jste využil. Jak se vám daří kombinovat novou funkci s působením na fakultě?

Nechtěl jsem ztratit kontakt s univerzitou. Učím teď v mnohem menší míře než dřív. Považuji to ale za velmi důležité pro sebe i pro naše studenty. Je dobré, když mohou klást otázky přímo tomu, kdo funkci ústavního soudce vykonává, lépe pak vidí, jak soudci uvažují. Důležité je to zvlášť pro ty, kteří aspirují zastávat soudcovské funkce nebo chtějí pracovat v advokacii. Pro mě je to ale také velmi důležité, protože od studentů dostávám úplně jiný typ zpětné vazby než od svých kolegů. Je pro mě občerstvující poslechnout si v té velmi otevřené diskuzi na akademické půdě, jak studenti vnímají aktuální rozhodnutí Ústavního soudu. Proto bych se své akademické činnosti jen velmi nerad vzdával. Pořád ještě hledám rozumnou míru, v jaké mohu učit, abych dokázal svědomitě vykonávat funkci soudce Ústavního soudu a zároveň se mohl dostatečně věnovat svým studentům.

Změnil jste náplň kurzů pod vlivem svých nových zkušeností?

Spíš jsem musel některé přestat učit kvůli nedostatku času, hlavně ty, které jsou od práce ústavního soudce hodně vzdáleny. Musel jsem vypustit třeba čtení k právní filozofii, což je sice velmi zajímavé, ale znamená to obrovský nápor přípravy. Nechal jsem si naopak předmět, který rozebírá starší nálezy Ústavního soudu, protože je stejně musím studovat a připadá mi dobré slyšet názory studentů.

HYN 2763

V posledních dvou letech vás studenti PF UK hodnotili jako jednoho ze tří nejlepších vyučujících na fakultě. Jak vypadají vaše kurzy a semináře? Máte nějaký tip pro kolegy vyučující?

Velmi mě těší, že jsem cenu získal. Každý rok ji dostanou tři učitelé PF UK, kteří mají nejlepší hodnocení v informačním systému a zároveň získají ve studentské anketě nejvíce hlasů. Žádné supermoderní metody nemám, moje výuka je založená na tom, že se snažím dávat studentům prostor k diskusi. Myslím si, že je důležité se studenty pořád komunikovat, diskutovat, předkládat nějaké problémy, nad kterými se mohou zamýšlet, poslouchat jejich reakce. Výuka by měla probíhat v dialogu. Vyhovují mi předměty, které jsou založené na tom, že si studenti dopředu přečtou vybranou literaturu a pak o ní diskutujeme.

Předpokládám, že funkce ústavního soudce byla jednou z vašich životních met. Máte vytyčený do budoucna nějaký další cíl?

Nejsem si jistý, jestli to můžu takto nazvat. Nedávám si životní mety. Ještě na gymnáziu jsem uvažoval nad tím, že budu studovat historii, přihlásil jsem se proto na Filozofickou fakultu UK. Rodina mě ale pak přesvědčila, abych zkusil také práva. Na PF UK mě to hodně bavilo, ale dlouho jsem neřešil, co budu dělat dál. Profesor Aleš Gerloch, vedoucí Katedry teorie práva a právních učení, mi nabídl, abych byl jeho doktorandem, postupně jsem došel k tomu, že mě to na univerzitě vlastně moc baví, a tak jsem se stal univerzitním učitelem, a navíc velmi spokojeným. Být dobrým univerzitním učitelem jsem vnímal jako svoje hlavní poslání. A pak přišla nabídka prezidenta republiky na funkci soudce Ústavního soudu…

Váhal jste nad ní?

V té době už jsem dospíval k názoru, že kdyby tato nabídka přišla, tak ji přijmu. Vnímal jsem to jako zajímavé propojení své dosavadní teoretické práce s praktickou. Když celý svůj profesní život studujete judikaturu Ústavního soudu, píšete a diskutujete o ní, je docela lákavé si to zkusit. A pokud jde o budoucnost, funkce soudce Ústavního soudu je na deset let, opakovaně už téměř deset let nikdo navržen nebyl, z toho vycházím i u sebe. Rád bych se pak vrátil na univerzitu v plném rozsahu, protože se domnívám, že bych se o zkušenosti, které získám, měl nadále dělit s našimi studenty.

Prof. JUDr. PhDr. Jan Wintr, Ph. D.
Absolvent Filozofické fakulty UK (obor historie-politologie) a Právnické fakulty UK. Rok pobýval na studijním pobytu na Ludwig-Maximilians Universität v Mnichově. Je autorem učebnice Principy českého ústavního práva, která v roce 2023 vyšla už v šestém vydání, a také monografií Česká parlamentní kulturaProměny parlamentní kultury. Za svou dizertaci na PF UK, která se věnovala obecným a odvětvovým principům současného českého práva, získal Bolzanovu cenu. V roce 2007 byl vyznamenán Cenou Antonína Randy za přínos k rozvoji české právní vědy. Byl členem Legislativní rady vlády, tajemníkem Stálé komise Poslanecké sněmovny pro Ústavu ČR či členem Výboru pro práva LGBTI+ lidí Rady vlády pro lidská práva. Všech těchto funkcí se musel vzdát, když byl loni v červnu prezidentem republiky jmenován soudcem Ústavního soudu. Na Právnické fakultě UK však s výukou pokračuje i nadále.
Autor:
Foto: Hynek Glos

Sdílejte článek: