Latinská Amerika, Skandinávie. Zajímají mě malé jazyky

Mezi regiony, které studuje, leží oceán a tisíce kilometrů. Přesto v nich vidí jisté podobnosti a průniky, které ji táhnou k tomu, aby se oběma věnovala. Vendula V. Hingarová působí na Fakultě humanitních studií UK a na Filozofické fakultě UK a zabývá se Latinskou Amerikou i Skandinávií. Zajímají ji totiž původní národy i jejich jazyky bez ohledu na to, jestli žijí v Americe nebo za polárním kruhem. Hledá také vazby, které spojují oba regiony s naší zemí.

Je rozkročená přes dva kontinenty i přes dvě fakulty. Když ji bylo šestnáct, chvilku po sametové revoluci začala přemýšlet o tom, že by se chtěla věnovat překladatelství. Nedávala si však žádné všední cíle. Hledala něco výjimečného, jazyk, který neumí každý. Státní jazyková škola v Praze tehdy nabízela z těch „exotických“ výuku norštiny nebo turečtiny. Protože si nebyla jistá, jak by se jí jako ženě dařilo v Turecku, vybrala si norštinu. Tím si Vendula V. Hingarová otevřela dveře do Skandinávie.

Vazby však měla i k Latinské Americe. Její prababička totiž v roce 1935 emigrovala do Argentiny, a proto bylo tak nějak samozřejmé, že se u nich doma generace za generací učí španělštinu, dcera Venduly V. Hingarové je v rodině už čtvrtou v řadě, které učaroval tento jazyk.

„Přes studium španělštiny jsem se dostala k Latinské Americe, kde mě zaujaly indiánské jazyky. Vždy mě zajímaly ‚malé‘ jazyky, malé národy a kultury, hraniční místa,“ vysvětlovala Vendula V. Hingarová, která se podobně zajímá ve Skandinávii o kulturu, jazyky i historii Sámů, původních obyvatel nejsevernějšího cípu Evropy.

Propojovat tyto oblasti začala už během magisterského studia, kdy vyjela na Kodaňskou univerzitu za studiem skandinavistiky. Zároveň se však zapsala do kurzů, jež se věnovaly studiu klasického nahuatlu, kterým v 16. století hovořily desítky milionu lidí ve velké části dnešního Mexika.

Vendula V. Hingarová se nakonec na dějiny a kulturu Latinské Ameriky zaměřila během doktorského studia. Dva roky žila v Mexiku a učila se i současný nahuatl, který v některých komunitách v různých variantách stále přežívá, i když utlačován dominantní španělštinou.

„Do Mexika jsem vypravila zrealizovat antropologicko-lingvistický terénní výzkum. Učila jsem se jazyk, dělala různé rozhovory s mluvčími i nemluvčími nahuatlu a také pozorovala, jak tam jazyk funguje a jak španělština postupně přebírá roli hlavního jazyka. Z tristní vitality nahualtlu jsem byla dost deprimovaná a lákalo mě zjistit, zda by s tím nešlo něco dělat.

Naše české národní obrození ale i novodobá revitalizační hnutí původních etnik ukazují, že i ohrožený jazyk lze vydupat ze širokých vrstev až do škol a že se může stát jazykem kultury, vědy, umění i politiky. To nedávno dokázali Sámové v severním Norsku, kde se v 80. letech zvedla emancipační vlna spojená i s bojem za ochranu životního prostředí,“ vzpomínala vědkyně na vlákno, které ji postupně propojilo oba regiony, jimž propadla.

Po dokončení doktorského studia se pak vědkyně dostala do Argentiny, kam vyjela vyučovat potomky meziválečných krajanů češtinu i pátrat po svých předcích. V souvislosti s tím se jí otevřelo další výzkumné téma, zaměřila se na vystěhovalectví Čechů a Slováků do Argentiny před druhou světovou válkou. Ve výzkumu pak pokračovala i po návratu do České republiky. Začala se zabývat česky a slovensky psanými krajanskými periodiky, kterých v Argentině vycházely desítky a které dosud ležely mimo vědecký zájem.

Vendula V. Hingarová ráda pátrá v neprobádaných, zdánlivě okrajových vodách, v nichž však objevuje nečekané a silné příběhy, které ukazují nedávnou minulost v novém, ostřejším světle. Zájem o vystěhovalectví do Argentiny ji přirozeně dovedl až k temné historii poválečného období a útěku nacistů včetně slovenských fašistů do této země. Postupně se pak přesunul její zájem k tématu druhé světové války ve Skandinávii a k vazbám mezi naší zemí a severem Evropy v této době.

„Na pražskou skandinavistiku, ryze filologické pracoviště, které se zabývá jazykem a literaturou, přináším historickou perspektivu. Věnuji se zvlášť zkoumání vzájemných vztahů mezi naší zemí a Skandinávií. Otevřela jsem tak nové badatelské téma česko-skandinávských vztahů za druhé světové války. Začalo to kapitolou o Češích, kteří byli posláni z Protektorátu Čechy a Morava na nucené práce do Norska,“ upozornila vědkyně.

Vendule V. Hingarové se podařilo detailně zmapovat příběhy „Noráků“, jak si sami říkali, tedy lidí nucených pracovat pro Třetí říši po celém Norsku, a to i v polárních oblastech (tomuto projektu jsme se v minulosti detailně věnovali v tomto článku.

Podobně sleduje i příběhy předválečných Čechoslováků, kteří v uniformě wehrmachtu sloužili ve Skandinávii. „Na konci války se v Norsku a Dánsku ocitlo na patnáct tisíc příslušníků wehrmachtu, původně československých občanů. Sleduji, co se s nimi po válce stalo, jak se vraceli, respektive nevraceli do Československa. Připravila jsem k tomu i webové stránky Odveleni na sever, kde toto téma otevírám, představuji a také prostřednictvím nich zkouším najít další potomky, kteří by se mnou sdíleli příběhy svých rodin,“ podotkla vědkyně.

Jestli nemá Vendula V. Hingarová s něčím problém, tak je to s hledáním nových výzkumných témat. Při práci na jednom se jí přirozeně otevírají další, proto se také zabývala tématem dánských Židů internovaných v Terezíně. Na jaře 2025 připravila výstavu Švédská záchrana, která se věnuje osudům Čechoslováků, kteří našli za války útočiště v neutrálním Švédsku. Vedle politických uprchlíků ze Sudet, sem na konci války sváželi na zotavenou zbídačené lidi z německých koncentračních táborů. Do Švédska se takto dostalo na 1800 Čechoslováků.

Při shromažďování historických materiálů o Češích ve Skandinávii, kdy se jí do rukou dostalo mnoho deníků i fotografií, se zase dostala k tématu Sámů. „V pozůstalostech Čechů, kteří byli na nucených pracích za polárním kruhem jsem našla i fotografie Sámů a sámských vesnic. Hned jsem věděla, že se jedná o unikátní snímky. Když se německá armáda na podzim 1944 stahovala ze severního Finska do okupovaného Norska, celou tuto oblast před postupující sovětskou armádou zdevastovala a vypálila. Jakákoliv dokumentace tohoto Sámy obývaného regionu je proto velmi vzácná. Když jsem fotografie poslala badatelům, kteří se věnují sámské historii, byli z toho úplně nadšení. Zachovaly se i desítky portrétů Sámů a snímky dnes největších severosámských obcí Karasjok a Kautokeino. Sámští badatelé postupně dokázali rekonstruovat, který dům komu patřil a kdo v něm bydlel, ztotožnili i Sámy na fotografiích. Obě tyto vesnice přitom lehly na konci roku 1944 popelem,“ upozornila vědkyně.

Z nasbíraných materiálů společně připravili výstavu, která dnes putuje po severním Norsku a zájemci si ji mohli prohlédnout i na FHS UK. Vydali k ní také katalog napsaný v češtině a severní sámštině. „Bylo pro nás důležité, aby v něm zazněly oba jazyky, tedy jazyk nuceně nasazených Čechů a Sámů, kteří přišli o svoje domovy. Jedná se určitě o první dvojjazyčnou publikaci, která kdy v těchto jazycích vyšla,“ usmívala se vědkyně.

Spíš než omezovat se pouze na psaní odborných publikací, Vendulu V. Hingarovou více naplňuje zapojovat do běžících projektů studující a hlavně pak potomky přeživších Čechoslováků a představovat témata širší veřejnosti, ať už prostřednictvím výstav, doprovodných publikací nebo třeba internetových stránek. Díky tomu za ní stojí řada projektů, které stále žijí a které výsledky výzkumu dostávají i za zdi univerzity.