Fenomén Erasmus: Je třeba nalákat i ty, kteří se bojí vyjet

Už čtvrt století se na Univerzitě Karlově stará o to, aby studenti mohli vyjet na Erasmus. Začínal zde jako civilkář s nůžkami v ruce, když stříhal přihlášky vyjíždějící z faxu na nekonečném pásu papíru. Dnes už jich ročně spolu s kolegyní Petrou Šmídovou vyřídí bezmála dva tisíce. „Nejlepší reklama na Erasmus je, když se kamarád vrátí ze zahraničí a řekne: Bylo to super,“ popisuje univerzitní koordinátor administrace studentské mobility Erasmus+ Pavel Knap.  

Pořád vás práce baví?

Jinak bych ji nemohl dělat pětadvacet let (smích). Ne, vážně. Pro mě je to vlastně veskrze radostná činnost, při níž se setkávám se studenty, kteří vyjet na Erasmus chtějí, přicházejí za mnou vyřídit finální kroky k mobilitě a po návratu se vrací plní zážitků, které se mnou sdílejí. Na Erasmus většinou nikdo nejede z donucení.

Měl jste coby mladý civilkář jazykové vybavení na pozici v zahraničním oddělení rektorátu univerzity?

Ptáte se, jestli jsem byl vhodný kandidát? To bych úplně neřekl (smích). Dokonce když jsem po letech říkal svojí třídní učitelce z gymnázia, co dělám, hrozně se smála, protože já nikdy nebyl jazykový typ. Učil jsem se za pochodu.

Agenda Erasmu byla asi ještě v plenkách, že?

Dalo by se to tak říct. Erasmus začínal na UK někdy okolo roku 1998, tedy ještě pod starým názvem „Socrates“. Ale velmi rychle se rozvíjel. Byly to neuvěřitelné časy. Pamatuju si, jak jsem ráno přišel do kanceláře a první, co jsem musel udělat, bylo zapnout fax, ze kterého vyjížděl nekonečný pás tenkého papíru, který jsem stříhal na dílky, a rozděloval tak jednotlivé žádosti o výjezdy. Faxy byly tehdy dnešní e-maily. Vyřizovali jsme okolo stovky žádostí za rok, přičemž část z nich chodila samozřejmě i poštou.

A co byrokracie? Vypadáte, že to berete s humorem, ale je něco, co vás dodnes rozčiluje?

Byrokracie je pořád. Člověk se v ní časem naučí dobře orientovat a dokáže rozlišit, co je zbytečné, a co naopak nezbytné. Občas se lidé diví, proč něco děláme, ale bez toho to prostě nejde, protože musíme dodržovat pravidla programu – není jich sice moc, ale jsou poměrně přísná. Student si pořád musí podat přihlášku, pořád s ním musíme podepsat účastnickou smlouvu, aby mohl dostat stipendium, a pořád od něj potřebujeme různé dokumenty po návratu. Tyto čtyři základní pilíře – přihláška, výběrové řízení, smlouva a dokumenty po návratu – zůstávají vesměs stejné i po tolika letech.

Jednou z povinností, na kterou studenti často zapomínají, je vyplnění online závěrečné zprávy Erasmus+ participant report – když přijde automaticky do mailu, vypadá trochu jako spam, ale právě tento dotazník je základní zpětnou vazbou pro Evropskou komisi.

Studenti k vám ale nejspíš přichází informovanější, s jasnější představou, co je na konkrétní zahraniční univerzitě čeká. I díky webu Charles Abroad, kde se shromažďují osobní zkušenosti a užitečné rady od těch, kteří v místě byli.

Je to tak. Charles Abroad je hodně praktický web a informace na něm neustále přibývají. Vezměte si, že když jsme začínali, vyjíždělo okolo stovky studentů. Nyní jsme skoro na dvacetinásobku! A příjezdů k nám na Karlovku ze zahraničí v rámci Erasmu je ještě víc.

S tím ovšem narůstá administrativa, každodenní agenda, a nemáme pak už tolik času, kolik bychom si přáli, právě třeba na to se studenty pohovořit, jak se jim v zahraničí líbilo. Také bychom rádi pořádali více seminářů, během nichž by se nám podařilo na Erasmus nalákat ještě více studentů.

Jsou takové osvětové semináře nutné? Informací o Erasmu je čím dál víc, i třeba díky Charles Abroad nebo sociálním sítím. Všechno si mohou najít individuálně sami.

Ano, ale to mluvíte o aktivních studentech. A my potřebujeme na Erasmus nalákat i ty, kteří o něj primárně zájem nemají. To je cílovka, jíž by výjezd prospěl úplně nejvíc.

Mohu vám uvést konkrétní příklad z Právnické fakulty, jejíž studenti většinou nemají možnost absolvovat v zahraničí uznatelné předměty, protože zkrátka studují české právo, a ne polské, francouzské nebo třeba britské… Mohli by si tedy pragmaticky říct, že jim je semestr v zahraničí „k ničemu“. A přesto mají studenti PF UK o Erasmus obrovský zájem, který navíc rok od roku roste! Erasmus zásadně ovlivňuje osobní růst a zkušenosti studentů, což vám potvrdí snad každý personalista.

Jak náročné je dostat se na Erasmus? Mám pocit, že už je to takový fenomén, že napsat úspěšnou žádost o výjezd je jen formalita.

Záleží na tom, kam se hlásíte, z jaké jste fakulty a kolik vašich spolužáků má o Erasmus v konkrétní destinaci zájem. Protože každá fakulta může nominovat na základě výsledků svého výběrového řízení jen určitý počet studentů, který je stanoven ve smlouvě mezi UK a zahraniční univerzitou.

Takže to není tak, že by si například Sorbona vybírala, koho přijme, ale vezme všechny zájemce, které jí fakulty mohou dle stanovených podmínek poslat?

Přesně tak, výběrové řízení probíhá pouze na univerzitě, která studenta vysílá, a zahraniční instituce jen ověří existenci a podmínky smlouvy. A zrovna o Sorbonnu je setrvale velký zájem, stejně jako o Univerzitu v Heidelbergu. A v absolutních číslech je letos nejpopulárnější Kodaňská univerzita. Zde sehrála důležitou roli Aliance 4 EU+, v rámci které má UK celouniverzitní smlouvu s celkem sedmi prestižními univerzitami, mezi nimiž jsou i ty výše zmíněné top destinace.

Jak to?

Protože ze začátku to bylo hlavně o lidech. Většina smluv, které má dnes univerzita uzavřené, vznikla díky tomu, že kdysi nějaký student opravdu chtěl vyjet do zahraničí – a prostě domluvil, aby se smlouva podepsala. Bylo to v době, kdy Erasmus ještě nebyl tak zaběhnutý. Díky tomu se pak otevřely dveře dalším studentům a tyto spolupráce fungují dodnes. Na začátku ovšem byli aktivní průkopníci z řad studentů i akademiků, kteří hlavně skrze osobní vztahy otevírali možnosti ostatním.

Tím, že se v rámci aliance smlouva na Erasmus podepsala za celou univerzitu, dostali najednou šanci vyjet i studenti z kateder a fakult, které s těmito vysoce kvalitními a oblíbenými univerzitami předtím individuální smlouvy uzavřené neměly. Otevřely se jim nové možnosti a s nimi rostla i popularita Erasmu. Díky tomu se do zahraničí začali hlásit i lidé, kteří by o tom dřív vůbec neuvažovali – a to je velký úspěch.

Jak vidíte svou práci do dalších let? Máte pořád chuť zůstávat, nebo uvažujete o nových výzvách?

Už se mě na to párkrát ptali. A já vždycky odpovídám, že jsem zatím nenašel důvod, proč bych měl něco měnit (smích). Samozřejmě byly doby, kdy to bylo lepší, i doby, kdy to bylo horší – to je ale v každé práci. Jednou mi dokonce nabídli povýšení – pozici institucionálního koordinátora, což je vlastně šéf Erasmu na univerzitě, který vyjednává spolupráce mezi institucemi, jenže už nepracuje přímo se studenty. A to by mi hodně chybělo.