Finistka Fárová: Držíme se finského národního étosu „sisu“

Tento finský výraz vyjadřuje odhodlání a sílu, kdy je třeba vytrvat navzdory všemožným překážkám. Lenka Fárová vede na Filozofické fakultě UK obor, jenž po smrti Jana Dlaska, jedné z obětí tragické střelby z prosince 2023, navazuje na jeho odkaz. A Dlaskovo jméno nese též fond podporující nadějné studenty. „Naši absolventi dělají všechno možné, ale překladatelů jsme vychovali docela hodně a řada z nich dostala různá ocenění. Jedna z našich bývalých kolegyní, Viola Parente-Čapková, se ovšem také stala profesorkou finské literatury na Univerzitě v Turku! To je obdivuhodný výkon, protože je vlastně vůbec první nefinskou profesorkou finské literatury ve Finsku,“ říká doktorka Fárová, překladatelka a oceněná finská „rytířka“.

„Většina Finů má ráda hokej, čili vědí, že Češi hrají hokej. A všichni vědí, kde je Praha, protože tu už někdy byli,“ říká finistka Lenka Fárová.

Kolikrát jste už vlastně byla ve Finsku vy?

Přesně vám to asi neřeknu; rutina to ještě není, ale snažím se, abych se tam alespoň jednou za rok dostala na konferenci nebo na seminář, protože člověk potřebuje udržovat kontakt s kolegy, jazykem i s prostředím. Být zkrátka v obraze.

Když jsme se krátce před interview viděli, zmínila jste, že vám přednášel i profesor Martin Hilský. Takže jste na FF UK studovala anglistiku a finštinu dohromady?

Tehdy se to jmenovalo moderní filologie, byl to dvoubor angličtina–finština. Finština byla šťastná náhoda. Já chtěla z gymnázia na anglistiku, to byl můj cíl. Ale v té době byl povinný dvouobor, takže si člověk musel k angličtině vybrat ještě něco, jenže možnosti nebyly úplně volné. V nabídce byly jen čtyři jazyky: ruština, korejština – tehdy samozřejmě severní –, japonština a finština. A z toho jsem si finštinu vybrala s tím, že „to je ještě v Evropě“.

A zájem o Skandinávii jste měla?

O sever ano, protože jsem na gymnáziu Na Pražačce chodila do výtvarné třídy a do kroužku mladých zájemců o architekturu. Bavili jsme se tam o Alvaru Aaltovi a finské moderní architektuře, a to mě zaujalo. Ale samozřejmě jsem v té době o jazyku nevěděla vůbec nic a kromě Waltariho jsem finskou literaturu v překladech načítala až na přijímačky...

Když jste začala studovat, co bylo na finštině nejtěžší?

Všichni jsme začínali od nuly. Na začátku člověk musí vzít za své, že finština je úplně jiný jazyk. Když se učíte indoevropské jazyky, máte aspoň latinsko-řecký základ ve slovní zásobě, něčeho se člověk chytí. Finština má takových slov opravdu málo, i když se to vlivem angličtiny mění... A potom celá struktura jazyka – musíte přistoupit na odlišný systém.

A kdy jste si řekla: „Jo, to je fajn, to jsem si vybrala dobře.“?

Asi dva roky trvalo, než jsem do jazyka pronikla tak, že jsem ho začala brát za svůj. A bylo to hlavně díky naší skvělé učitelce, doktorce Hilce Lindroos, která zde působila od konce 60. let jako lektorka. Byla rodilá Finka, ale žila v Praze, uměla i česky. Právě ona nás získala pro jazyk i svým přístupem, protože náš obor býval taková velká rodina. No, tak „velká“ je možná až silné slovo, ale bylo to příjemné, skoro rodinné prostředí. Hilkka Lindroos nám vždy vycházela vstříc, snažila se, abychom se dál rozvíjeli.

Kolik vás studovalo finštinu?

Začínalo nás osmnáct, dokončilo šest lidí. I proto, že jsem studovala v přelomových letech – nastupovala jsem v roce 1988 a už rok poté začala studentská stávka, takže se měnilo mnohé. A z našeho ročníku spousta lidí odjela do světa hned, jak to bylo možné.

Když jste zažila onen revoluční rok na univerzitě, jaké to bylo pro vás osobně?

Bylo to hodně bouřlivé, hektické období, kdy se každý snažil nějak přispět. Spolužáci a spolužačky jezdili do svých rodných vesnic a měst a snažili se šířit novinky tam. Já jsem z Prahy, takže jsem se zapojila tady. I když mi psaní na stroji moc nešlo, celé dny jsem přepisovala různé texty typu „Kdo je Valtr Komárek?“ a prohlášení kardinála Františka Tomáška a tak dále. Malovaly se transparenty, škola žila.

Napadlo vás tehdy: „A teďka už do Finska budu moct i jet…“?

Paradoxně se do Finska mohlo už dřív, před Listopadem 1989. Od roku 1975, po Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Byla sice nutná výjezdní doložka, ale bylo to možné. Finsko bývalo takové jakoby „polootevřené“, takže i naši předchůdci ve studiu se dostávali třeba na tamní letní kurzy finštiny. Už v létě 1989 jeden náš spolužák na letní kurz jel, tudíž jsme věděli, že to teoreticky možné je. Pochopitelně to ale bylo značně omezené.

Jak to vypadalo po revoluci?

Po roce 1990 se otevřelo plno možností, začala k nám jezdit i řada odborníků. Ne, že by to bylo předtím úplně uzavřené, ale svět se změnil. Přednášel nám profesor Yrjö Varpio o finské literatuře. Tehdy měl projekt finsko-maďarských literárních kontaktů. A když byl v Praze, říkal: „To by bylo skvělé, kdyby se to udělalo také s vámi“. Tak jsem se ponořila do archivů a byla z toho moje diplomová práce – recepce finské literatury v českých zemích.

A kdy jste vy vyjela poprvé do Finska?

Poprvé jsem tam byla v červenci 1990, na letním kurzu finštiny ve městě Lappeenranta. To je ve východním Finsku, kousek od ruských hranic.

Tehdy se tolik nelétalo, takže cesta z Prahy do Finska trvala tři dny – vlakem přes Berlín, Malmö, Stockholm, tam jsme čekali celý den na loď! Dobrodružství to bylo. Na „letní“ škole jsem strávila tři týdny v podstatě v jediném svetru, který jsem si vezla, jaká tam byla zima! Člověk se ale ohřál v sauně, to bylo fajn.

Vy se prý saunujete jen ve Finsku?

To je pravda. Mám saunu spojenou právě s Finskem a s tamní přírodou. Sauna je usebrání, většinou se v ní ani moc nemluví.

Dnes jste vedoucí finských studií. Jak se za těch zhruba 35 let proměnil váš obor?

Koncepce na FF UK byla filologická. Měli jsme jazyk i literaturu – nás literaturu učil velmi zasloužilý překladatel Jan Petr Velkoborský. Dodnes na něj rádi vzpomínáme. Nicméně zakladatelem oboru byl profesor Vladimír Skalička, obecný lingvista, který se finsky naučil už před válkou. A pak koncem 60. let nazrála situace, kdy se rozhodl obor založit. Přispělo k tomu možná i to, že tady češtinu studovala Hilkka Lindroos, takže se to propojilo, a od té doby tu finština je. I my dodnes držíme filologickou tradici. Jazyk bez literatury nemůže existovat, a naopak. Naši studující se tedy seznamují jak s jazykem a jeho zákonitostmi, tak s finskou literaturou, starší i novější. Mají také kurzy finské kultury, historie a reálií.

Koutek v pracovně Lenky Fárové na Filozofické fakultě UK, kde se vyjímá i portrét Vladimíra Skaličky, zakladatele české finistiky.

A musejí sledovat lední hokej, ne?

To je náš povinný předmět (směje se). Ale hokej je bezesporu sportem, o němž se ve Finsku nejvíc mluví a který se nejvíc prožívá. Každý Fin je hokejový trenér, podobně jako je každý Čech zase fotbalový kouč.

Díval jsem se na Databázi knih, že máte za sebou čtyřicítku překladů – včetně Roberta Fulghuma z angličtiny. Které z těch finských autorů obzvláště doporučíte?

Přeložila jsem knihu, která patří k zajímavým dílům moderní finské literatury a odehrává se v Praze. Napsal ji Pentti Saarikoski, vyšla jako Čas v Praze. Saarikoski byl primárně básník, ale tohle je prozaické dílo; velmi autobiografické, trochu milostný příběh, trochu cestovní deník. Tenhle text jsem začala překládat na své první stáži v Tampere v roce 1992, ukázky pak vyšly časopisecky, ale kniha vznikla až po pětadvaceti letech! Někdy si člověk počká.

A co další autoři?

Překládala jsem hlavně současné romány – třeba Paní plukovníkovou Rosy Liksom, dvě knihy Tommiho Kinnunena: Čtyřcestí a Vystrkov, Můru od Katji Kettu, ale i klasické povídky pro Český rozhlas, knížky pro děti anebo moderní poezii.

Když jsem projížděl vaše překlady, zaujal mě právě Vystrkov (2018). Říkal jsem si: jak jako překladatelka vezmete původní název – nějakou hříčku, možná „Horní Dolní“, nějakou díru – a přeložíte ho do češtiny volně, ale srozumitelně jako Vystrkov?

To jste narazil na zajímavý problém, protože Vystrkov se v originále jmenuje Lopotti. Autor v knize i vysvětluje, co to znamená. Je to totiž finská verze našeho slova „svoboda“ – byla to část na okraji obce, kde bydlívali lidé, kteří úplně nezapadali do společenství. A pak z toho vznikl v češtině Vystrkov, což je místní název, který na mapách najdete poměrně často. Hlavním tématem knihy je odlišnost, jinakost, takže se to pěkně hodilo do celé koncepce.

Dobře znáte obě mentality, českou i finskou. Prozraďte nám, jak třeba běžný Fin v Lappeenrantě či Finka v Turku vnímá Česko a Čechy? Co vědí o Češích?

Záleží samozřejmě na tom, koho se zeptáte – generalizace vždycky trochu kulhají. Většina Finů má ráda hokej, čili vědí, že Češi hrají hokej. Taky dobře vědí, kde je Praha, neboť skoro všichni už tu byli. Letadlem jsou to dvě hodiny.

Kdybyste se ptali starší generace, určitě si vybaví šok z roku 1968 nebo běžce Emila Zátopka na helsinské olympiádě 1952. Vymysleli mu i přezdívku: finština nemá „z“, takže si ze jména Zátopek udělali „Satu-Pekka“, což znamená „pohádkový Pekka“; Pekka je běžné mužské křestní jméno. Byl pro ně zjevením.

A co vědí Finové o české kultuře?

Skvělou práci momentálně odvádí Susanna Räty a dlouhodobě Eero Balk – překladatelé české literatury. Susanna šla tak daleko, že v roce 2022 založila nakladatelství Kairaamo, které se primárně zabývá vydáváním české literatury! V říjnu na helsinském knižním veletrhu představovala překlad Žítkovských bohyní, za účasti autorky Kateřiny Tučkové. Poměrně oblíbená je česká kinematografie a docela čilá je kulturní výměna i na divadelní frontě.

Jak se uplatňují vaši absolventi? Jsou to hlavně překladatelé, tlumočníci?

Dělají všechno možné, ale překladatelů jsme vychovali docela hodně a řada z nich dostala různá ocenění. Jedna z našich bývalých kolegyní, Viola Parente-Čapková, se ovšem také stala profesorkou finské literatury na Univerzitě v Turku! To je obdivuhodný výkon, protože je vlastně vůbec první nefinskou profesorkou finské literatury ve Finsku.

Také vy jste dosáhla výjimečného ocenění. Kde jste přebírala finský řád?

Vyznamenání si moc vážím. Jde o Řád finského lva, jsem „rytířka“. Dostala jsem jej v roce 2020, což byl zvláštní rok. Kvůli covidu nebylo možné se sdružovat, takže jsem ho přebírala na terase rezidence finské ambasády v Praze, aby to bylo venku. Předával mi jej v zastoupení prezidenta velvyslanec Jukka Pesola. Beru to jako ocenění práce celého našeho oddělení.

A myslím, že naši absolventi mají ve Finsku poměrně dobrý zvuk. Oni se zdaleka neuplatňují jen jako překladatelé, pracují na nejrůznějších pozicích v mezinárodních společnostech či kulturních institucích. Ne všichni se živí finštinou jako takovou, ale studium jim dalo důležitý způsob nahlížení na svět a odlišnost finštiny jim dává i možnost vidět souvislosti jinak.

Když sečtete studenty – bakalářské, magisterské a doktorské –, kolik jich nyní máte?

Tak přes čtyřicet. Doktorandky máme dvě. Finština se studuje vždy v kombinaci, takže si ji zájemci mohou navolit s dalším oborem, který fakulta nabízí. Často to bývá další jazyk – ať už „velký“, nebo menší, ale nejen to. Stále máme převis zájmu a doufáme, že přilákáme další nadšence, protože pro takovýto obor musíte mít jistý zápal – dělat to jen proto, že „něco studuju“, vlastně ani nejde. Příští rok se tedy těšíme na 20 až 25 nových studujících.

A jaké je osazenstvo vašeho oddělení? Působí u vás i jeden finský docent...

V tuto chvíli je nás pět, přičemž dva kolegové půlí úvazek. Finský lektor a docent Univerzity v Helsinkách Yrjö Lauranto k nám byl vyslán partnerskou organizací, která se jmenuje Opetushallitus (OPH), a jde o organizaci pod ministerstvem školství, která se stará o podporu výuky finštiny na zahraničních univerzitách, ale organizuje mimo jiné už zmiňované letní kurzy a stáže ve Finsku. Takže kromě mě tedy Yrjö Lauranto, dále Michal Kovář – který se věnuje primárně finské literatuře (jeho specializací je starší literatura, ale v současnosti učí i tu novější), ovšem i sámskému jazyku a kultuře –, doktorandka Zuzana Jancíková na půl úvazku vyučuje jazykové kurzy, korpusovou lingvistiku a syntax. A půlúvazek má i historik Tomáš Masař, jehož disertace srovnávala finské národní probuzení s českým národním obrozením v 19. století, kdy existovaly i čilé styky mezi finskými intelektuály a Čechy.

Jedním z vašich kolegů byl až do 21. prosince 2023 i Jan Dlask. Bohužel spolu s dalšími třinácti lidmi na FF UK při střelbě tragicky zahynul... Jeho jméno však dnes nese pamětní fond. Co vše umožňuje, nač je určen a co studujícím nabízí?

Ano, byl založen na jeho památku. Myslíme si, že je to skvělá možnost, jak si připomínat odkaz a osobnost našeho kolegy doktora Jana Dlaska, protože se sice říká, že všichni jsou „nahraditelní“, ale pak zjistíte, že někteří nahraditelní nejsou... (zvážní) Jeho specializací byla finskošvédská literatura, což je literatura psaná švédsky na území Finska. Ve Finsku totiž žije švédskojazyčná menšina, švédština je jedním z úředních jazyků, a tato literatura je tedy velmi bohatá. On se této problematice věnoval proto, že měl vystudovanou jak finštinu, tak švédštinu – spojoval dva světy, dvě erudice.

Pamětní fond dr. Jana Dlaska tudíž podporuje studující finských a švédských studií. Navazuje na jeho specializaci a umožňuje studujícím obou oborů žádat o podporu na výzkumné, překladatelské či popularizační projekty, na cestovní náklady a podobně. Je to příležitost, jak studium rozvíjet. Nedávno byla vyhlášena první výzva a zatím jsou přihlášené pouze dva projekty. Je to zřejmě dáno i tím, že jde o novinku, že u nás není tradice o něco žádat, možný je i ostych studentů... Jde však o peníze od dárců a je dobré připomínat potenciál Dlaskova fondu pro rozvoj našich studujících.

A jaká je budoucnost finských studií na FF UK?

Finská studia jsou výborně propojená s univerzitami ve Finsku i v Evropě. V rámci střední Evropy pořádáme od roku 2017 s podporou OPH mezinárodní podzimní školu fennistiky, která rotuje a pořádají ji univerzity v Greifswaldu, ve Varšavě a UK. Byla tam zapojená též Univerzita v Kolíně nad Rýnem, nyní jednáme s Vídeňskou univerzitou.

Je to spolupráce, jež umožňuje se potkávat, vyměňovat zkušenosti a dostávat zpětnou vazbu. Ukázalo se, že je to pro studenty velmi přínosné. Z Varšavské univerzity by k nám na jaře měla v rámci 4EU+ přijet jako hostující profesorka Ewelina Bator. A to je pro nás vítané obohacení, protože se zabývá současnou finskou literaturou. Bude mít v Praze kurzy pro naše studující a zároveň pracovat na projektu o recepci finské literatury ve středoevropském prostoru. Naším úkolem je tedy dál obor rozvíjet a neopouštět pozice – v duchu finské vlastnosti zvané sisu. Toto slovo obsahuje houževnatost, odolnost i jistou umanutost. A tu potřebují všichni finštináři.