Pokud vaše dětské večery rámovala větička „Večerníček a spát“, patříte stejně jako autor tohoto článku mezi lidi narozené v době, kdy v televizi běžely maximálně dva programy a seriál nebo tradiční detektivka se vysílaly vždy po zprávách, kterým předcházel Večerníček – pohádka, která oddělovala večer dětí a dospělých. Večerníček letos slaví 60 let a jeho historii, zajímavosti i možnou budoucnost jsme probrali s televizním historikem Milanem Krumlem. Ten od roku 2012 pracuje v České televizi v divizi vývoje jako analytik formátů, a také se věnuje historii televize a práci s archivem. Od roku 1995 vyučuje na Fakultě sociálních věd UK, a je autorem televizního dokumentu o Večerníčku i několika knih, mimo jiné o historii ČST, o festivalu Zlatá Praha či o světovém komiksu.
Fotografie byly pořízeny na výstavě o Večerníčku ve Strahovském klášteře s laskavým svolením kláštera a České televize.
Jaké byly okolnosti vzniku Večerníčku?
Český rozhlas vysílal pro děti pořad Hajaja - pohádku na dobrou noc, která byla velmi úspěšná. A televize chtěla něco podobného. Navíc v obou zemích sousedního Německa, tehdy rozděleného na dva státy, už vysílaly televizní večerníčky. Pořad Sandmännchen – česky „Písečný mužíček“, každý večer přinášel krátké pohádky nebo animované příběhy pro děti před spaním.
Sandmännchen vznikl v roce 1959 v NDR a měl i západoněmeckou verzi.
To mělo velmi zvláštní příběh. Lidé, kteří Sandmännchena vymysleli, totiž z východního Německa utekli do západního Berlína a tajná policie Stasi vyslala speciální komando, které jejich práci v západním Berlíně odcizilo a odneslo ji zpátky do NDR. Takže ve stejnou dobu vznikli dva „píseční mužíci“, přičemž ale ta východoněmecká verze byla propracovanější a přetrvala dodnes. Pohádky před spaním měli i v Polsku, jmenovaly se Dobranocka nebo Wieczorynka.
Ale tohle Československou televizi netrápilo, ona dlouho hledala strukturu, která by byla srozumitelná pro všechny typy diváků, aby bylo vždy jasné, co se kdy vysílá. A Večerníček se stal předělem mezi televizním programem pro děti a programem pro dospělé. V reálném životě sice většina dětí stejně po večerníčku spát nechodila, ale byla tou televizí jaksi jasně daná čára – odteď už je to pro dospělé. Jestli oni chtějí, aby se děti dále dívají, ano, ale nemůžete očekávat, že to bude pro děti vhodné, teď už jsou to dospělé pořady.
Takže šlo o to ukotvit televizní čas pro děti a pro dospělé.
Už na konci 50. let se v sobotu večer vysílala pohádka na dobrou noc, což byly v podstatě výstupy vynikajícího herce a loutkoherce Josefa Pehra (mj. otce výtvarnice a herečky Jany Krausové, pozn. autora). On to s dětmi výborně uměl a ty pohádky byly enormně populární, ale nebyla to „instituce“. Další pokus o pravidelné večerní pohádky pro děti byl pořad Stříbrné zrcátko. Ten se vysílal od roku 1963 každou neděli v podvečer a jednalo se o pohádky s nepravidelnou délkou a různými formami (hranými, animovanými), což bylo zbytečně komplikované.
Ale televize věděla, že tohle je ta správná cesta, a tak se 2. ledna 1965 ze Stříbrného zrcátka stal Večerníček. Nejprve jako jednotýdenní pořád a pak postupně přibývaly další dny.
Dnes už je Večerníček součástí programu Déčka a děti si jej mohou pustit kdykoliv. Nevytratil se tak jeho původní smysl?
No to víte, že ano. Roli, jakou měl předtím, už Večerníček nehraje. Dříve i ten, kdo neměl děti a na Večerníček nekoukal, tak věděl, že po něm následují zprávy a večerní program. Dnes už to tak není. Zároveň se zařazením na Déčko dostal na roveň ostatním pohádkám. Večerníček se ale pořád vyrábí, což je dobře, protože stále dává práci domácím animátorům, režisérům, výtvarníkům. A také lidem, kteří ty pohádky skvěle namlouvají.
| VEČERNÍČEK |
| Poprvé vysíláný: 2. ledna 1965 (pohádka Kluk a kometa). |
| V počátcích se vysílal jen v neděli, od roku 1967 i v úterý a ve čtvrtek. V roce 1970 přibyl pátek, o rok později středa a v roce 1972 se přidalo i pondělí. Od roku 1973 denně. |
| Postavičku kluka s papírovou čepicí jedoucího nejprve na houpacím koni, pak v autě a nakonec na jednokolce vytvořil výtvarník Radek Pilař. |
| Nejslavnější seriály: Krkonošské pohádky, Bob a Bobek, Maxipes Fík, Pat a Mat, Rumcajs, Rákosníček, Mach a Šebestová. |
| V roce 1999 byla pojmenována planetka 33377 Večerníček. |
| Dodnes vzniklo téměř 400 seriálů pro večerníčky. |
Zaujalo mě, že ačkoliv Večerníček vznikl v Československé televizi, tak Slováci už o rok později přišli s odlišnou znělkou, která se pak ještě několikrát měnila.
Geneze slovenské pohádky je jiná. Navíc české pohádky se tam vysílaly jen výjimečně, protože bylo dáno, že děti do dvanácti let mají dostávat pohádku v mateřském jazyce. A většina pohádek je samozřejmě výrazně spojená s mluveným slovem.
Takže ani slovenské pohádky neviděly české děti. Ovšem zahraniční večerníčky se na českém území vysílaly.
Zahraniční pohádky se nadabovaly do češtiny. A těch titulů bylo hodně. Ono totiž výroba animovaného večerníčku trvala dva roky. Nebyly počítače, podílelo se na tom hodně lidí, je to drahá věc, a nemůžete pořád reprízovat, potřebujete mít nové pohádky. Třeba v Polsku bylo hodně dobrých večerníčků jako Bolek a Lolek nebo Slavný lovec Pampalini. Obrovské množství pohádek poskytly i Francie a Belgie, přičemž některé jsou neprávem zapomenuté, ačkoliv byly svým pojetím výjimečné.
Večerníčky děti také tak trochu vychovávaly.
To v podstatě dělají všechny pohádky. A večerníčky, které vychovávaly, byly podle mě často dost úspěšné. Například ty, které děti učily dopravní předpisy jako Kluci, pozor červená. Fungovaly i večerníčky okolo hygienických návyků, fungovaly i ty zabývající se mezilidským chováním… Ale takových večerníčků nebylo zase tolik. Většinou bylo daleko lepší vložit to poselství přímo do pohádky, aby to nebylo tak „okaté“.
Měnila se nějak výtvarná a animační stylizace večerníčků?
Když už se večerníček vysílal každý den, tak vám zákonitě ubýval prostor na nějaké experimenty a držely jste se určitých zákonitostí. A když ne, tak se taky mohlo stát, že u dětí propadly, to se stalo s několika večerníčky. My na to dnes sice třeba koukáme s nadšením, ale děti to odmítly. Najít sjednocující prvek, aby se to líbilo většinovému divákovi, není legrace.
Za komunistického režimu dokonce vznikly i večerníčky poplatné režimu, a naopak některé byly schovány do trezoru.
Emigrace Jan Třísky znamenala, že byly některé večerníčky s ním vyřazeny, vypadly i některé s Martinem Štěpánkem. Jeden z prvních večerníčků O pradědečkovi z roku 1965 byl také zakázaný, protože hlavní roli ztvárnil Valdemar Matuška. A je to škoda, protože on tam hrál a zpíval, a bylo to moc hezké.
V roce 2013 anketu o nejlepší večerníček vyhrály Krkonošské pohádky. Následovaly: O krtkovi, Bob a Bobek, Pat a Mat, Maxipes Fík… Dá se říct, že tato obliba korespondovala i se skutečnou sledovaností?
V zásadě ano, tyhle večerníčky měly obrovskou sledovanost a děti čekaly na každé pokračování.
Kdo z výtvarníků byl nejplodnějším autorem večerníčků?
Radek Pilař, který ostatně vymyslel i postavičku Večerníčka, má na kontě strašně moc večerníčků. Od Rumcajse, přes Cipíska, ke zmiňovaným Kluci, pozor červená. Dalším takovým autorem byl Zdeněk Smetana, jež stojí i za večerníčky jako Rákosníček, Malá čarodějnice nebo Štaflík a Špagetka. Úspěšné seriály jsou spojeny také s jmény Jiří Šalamoun (Maxipes Fík) nebo Vladimír Jiránek (Bob a Bobek).
A pak je tu Zdeněk Miller a jeho krteček, jenž nemluví a tím je univerzálně použitelný pro celý svět. Mít takový koncept je velká výhoda. A dělá se to i v zahraničí, vzpomeňte si na německý večerníček Pingu o tučňácích. Ale není to snadné, protože často je to mluvené slovo hrozně důležité. Dovedete si představit například večerníček Edudant a Francimor bez typického hlasu Milana Šteindlera? Anebo Pohádky o mašinkách bez hlasu Vladimíra Ráže?
