Kuzmičová a Supa zkoumají, jak děti prožívají příběhy

pondělí, 27 prosinec 2021 21:26

„Ptáme se dětí. A skutečně nás zajímá, jak čtení a příběhy prožívají. Náš výzkum je zároveň velmi mezioborový – máme problém se zapasovat do oborových škatulek, ale raději měníme systém, nežli náš přístup,“ říkají Anežka Kuzmičová z Filozofické fakulty UK a Markéta Supa z Fakulty sociálních věd UK.

VS1 3472
Anežka Kuzmičová z FF UK (vlevo) a Markéta Supa z FSV UK společně řeší výzkumný projekt Primus, v němž je zajímá, jak děti prožívají příběhy.

„My dospěláci často řekneme, že děti nečtou, ale nikdo neřeší, co by je tak na tom čtení mohlo zajímat. My se proto ptáme přímo dětí a chceme zjistit, jak čtení funguje v jejich životě; co jim dává a nedává a co jim přináší další formy příběhů,“ popisuje Anežka Kuzmičová, vedoucí mezioborové výzkumné skupiny, proč vědkyně a vědci zkoumají čtení v kontextu dalších aktivit – jako je dívání se, poslouchání, hraní si anebo tvoření. „Zaměřujeme se na dětské prožívání komplexně – jak děti o příbězích přemýšlejí či zda si o tom pak chtějí povídat a sdílet prožitek,“ vysvětluje odbornice na čtení z FF UK, jež získala doktorát ve Stockholmu.

Pro výzkum dětského čtenářství tak vyvinuli nový přístup, kdy s dětmi vedou rozhovory „jejich jazykem“ a za pomoci speciálních kartiček nebo třeba látkového panáka. V projektu, který je podpořen interní grantovou podporou Primus, zjišťují, jak děti čtení a příběhy prožívají pocitově i fyzicky, ale třeba i jaké polohy při četbě nejraději zaujímají anebo zda preferují čtení, poslech audioknihy, či dívání se na seriál a film. „Spolu s Martinem Nekolou jsme identifikovali čtyři podoby vztahu dětí k příběhům, které jsme pracovně nazvali jako bedlivý, přisvojovací, tvořivýdruhotný,“ vysvětluje médioložka Markéta Supa, která se specializuje na mediální život dětí a má zase zkušenosti z Velké Británie.

VS1 3975

Způsoby, jak vnímat příběhy

Společenské představě „správného čtenáře“ nejlépe vyhovuje skupina dětí s přisvojovacím typem vnímání příběhů. „Tyto děti preferují vlastní čtení před příběhy v jiných podobách. V četbě nacházejí prostor pro vlastní imaginaci, což jim například dívání se na film znemožňuje, neboť jim předkládá konkrétní podobu příběhu, která může být jiná než ta jejich,“ popisuje Supa, která působí na Fakultě sociálních věd UK.

Forum CZ 56 2021 obalka titulkaNaopak děti, jež mají k příběhům druhotný vztah, se mediálním činnostem včetně čtení věnují primárně z jiných důvodů než kvůli příběhům samým, například proto, že si chtějí odpočinout anebo si užít chvíli s blízkými. „To jsou děti, které upřednostňují filmy a seriály, protože u čtení někdy mají pocit, že si příběh nepředstavují ‚dobře‘. Často sami sebe kritizují, že nejsou dobří čtenáři po technické stránce,“ líčí Kuzmičová.

Pro děti s bedlivou orientací je zase podstatné příběh pochopit do těch nejmenších detailů a pochopení je pro ně důležitější nežli prožívání. A konečně děti s tvořivým typem vnímání příběhů naopak nelpí na „správnosti“ – rádi si příběhy dotváří, hrají si, že jsou součástí příběhu, vymýšlejí alternativy… „Každý jsme jiný a je mylné se domnívat, že existuje jeden jediný způsob, jak děti čtou a prožívají příběhy, i když to školský systém většinou předpokládá,“ uvádí Kuzmičová.

Nelze tak říci, že například dnešní děti vždy preferují video: „Mnohé děti hledají komplexní prožitek – nejdříve si knížku přečtou, pak se podívají na film a vrátí se ke knížce, poněvadž jim video dalo další rozměr, jak o příběhu přemýšlet a prožívat jej. Stejně jako obliba audioknih není lenost, ale třeba jen to, že si u toho chtějí malovat,“ popisuje Kuzmičová. Dnešní děti, kdyby jen četly a nikdy se nedívaly na video nebo neposlouchaly audioknihu, by dle ní byly ochuzené.

Čtvero dětských přístupů k příběhům:

* Přisvojovací – mít příběh po svém: „Já jsem si jakoby v hlavě vykreslil, jak ta postava vypadá, ale v tom filmu je to jinak, tak prostě se mi to tolik nelíbí...“ Tomáš, 11 let

* Bedlivý – chápat příběh správně: „Když si čtu, tak si s ničím nehraju, protože se potom nesoustředím a musím si z toho dělat výpisky…“ David, 12 let

* Tvořivý – mít příběh k dotvoření: „Jako že si hraju sama v nějakým příběhu...“ Monika, 9 let

* Druhotný – moc příběh neřešit: „Víc rozeznám povahu toho člověka, když ho vidím a vidím, jak se chová, než když čtu, jak se chová...“ Julie, 11 let

Ale já nejsem dobrý čtenář

„Jako dospělí často míváme tendenci hodnotit, jak to samy děti mají, ale my se na to díváme naší dospěláckou optikou. Když se ovšem ptáme přímo dětí, zjistíme, že to velmi často vnímají a prožívají naprosto jinak,“ upozorňuje Supa. A zdůrazňuje, že děti během jejich výzkumů sdělovaly, že se jich na jejich různorodou zkušenost s příběhy většinou nikdo neptá, přitom mívají jasný názor a vědí, proč se jim něco líbí, či nelíbí. „Otevřený přístup k dětem – snažit se je pochopit a mít skutečný zájem bez posuzování a hodnocení, zda je něco dobře nebo špatně – bychom měli aplikovat všude, nejen u čtení,“ míní Supa.

Ve výzkumu se totiž ukázalo, jak často děti pracují s pojmem „chyby“ a jak hluboko v sobě mají zakořeněné, že jsou neustále hodnocené, srovnávané. „Děti o společenském nastavení ‚číst se má a dívání se je špatně‘ vědí, a pokud pro lepší vnímání příběhu upřednostňují film před knížkou, mají tendenci se bránit a omlouvat se – cítí stigma, že nejsou ti ,správní‘,“ popisuje Supa, která se specializuje na mediální výchovu a to, jak děti prožívají příběhy a sdělení přes různá média.

Zajímavé bylo pro vědkyně na UK i zjištění, jak děti vnímají, zda jsou dobrými čtenáři. „Řada dětí se posuzovala podle toho, zda čtou dobře nahlas, a nikoliv, zda je to baví,“ uvádí Kuzmičová. A vysvětluje, že to může být klidně i tím, že většin školních předmětů lze dělat nápodobou a porovnávat viditelný výsledek: „Čtení je ale niterný prožitek a jediný zjevný výsledek je právě čtení nahlas. Některé děti také mají obavy, že si při čtení příběh ‚nepředstavují správně‘, proto preferují videa. To je znepokojující – žijí v domnění, že si neumějí představovat…“

VS1 3568

Anežka i Markéta se nebojí porušovat zvyklosti – obě mají dlouhodobou zahraniční zkušenost, pronikají do dětského světa a nedbají na hranice oborů. „Snažíme se o skutečně mezioborový výzkum, což nám někdy přináší komplikace, neboť nezapadáme do oborových škatulek a tabulek oborů, jak jsou nastavené pro potřeby hodnocení a financování,“ komentuje Kuzmičová, která jedním dechem dodává, že přístup k výzkumu měnit nehodlají. „Mezioborovost je inspirativní a náš výzkum to posouvá výrazně dál, i když si občas musíme vyjasnit slovník,“ usmívá se Supa.

Za jejich seznámení může souhra náhod a doporučení kolegy; první spolupráce vznikala po e-mailech. „Projekt podpořený Primusem nám dává volnost. Přináší nám možnost diskutovat, hledat, jít hlouběji a skutečně nalézt tu nejlepší a unikátní výzkumnou otázku pro budoucí, snad ještě větší projekty,“ popisuje Kuzmičová. „Už jen samotný covid-19 nás donutil kompletně změnit metodu výzkumu – chtěly jsme dělat výzkum ve školách, ty ale byly zavřené, proto jsme musely vymyslet zcela nový a ve výsledku lepší přístup – a s Primusem to není problém,“ říkají.

Čítanky? Zvláštní fenomén ke studiu

Anežka Kuzmičová se spolu s další členkou týmu, Janou Segi Lukavskou, věnuje i analýze čítanek, které jsou často jedním z prvních zdrojů dětské četby. Zkoumají, jaké postavy se v čítankách objevují, jaké emoce zažívají a jaké myšlenkové operace u toho provádějí. „Při analýze čítanek jsme zjistily obrovský nepoměr mužských a ženských postav. Většina příběhů je o klucích, dokonce i zvířata jsou častějšími hlavními hrdiny než holky. Navíc tam, kde se ženské postavy objevují, jsou vyobrazené jako podstatně jednodušší bytosti,“ uvádí vedoucí týmu. I to může ovlivňovat další vztah ke čtení.

Děti také často nechápou, že úryvek v čítance je jen kouskem z knížky, kterou třeba mají doma, a o textech z čítanek mluví jako o ‚článcích‘. „Ve Velké Británii čítanky vůbec nemají; pracují s celými knížkami žijících spisovatelů, které zvou do škol, kde dětem vyprávějí, jak píší, jak vymýšlejí příběh, zkusí s nimi kreativní psaní… U nás děti dostanou knihu plnou textů autorů, kteří jsou i sto let mrtví. To nemusí být nutně špatně, jen je potřeba, aby měly kontext a zážitky, jež je dovedou k tomu, proč je to má zajímat,“ říká Kuzmičová.

Překračování hranic i ve výuce

VS1 3781Obě o čtení a médiích také učí, a podobně jako u výzkumu, učí jinak. „Mé kurzy jsou o osobní zkušenosti, což může být pro studenty někdy náročné, ale odnesou si nejvíce,“ říká Kuzmičová, vyučující předmětu Čtení: Teorie, praxe, reflexe na FF UK, kde se studenti učí reflektovat sami sebe a své čtenářské procesy na té nejširší možné škále, od potisků na obalech od jídla po vážnou literaturu. Ve druhém kurzu Jak zkoumat čtení jsou studenti v roli výzkumníků.

Letos tak své spolužáky z bohemistiky coby čtenáře beletrie podrobili kvalitativnímu dotazování metodou ohniskových skupin a výstupem je článek Ti, kdo mají přečíst všechno: Studenti bohemistiky mluví o čtení, který vyšel ve studentském časopise Klacek. „Tento kurz zaplnil, díru na trhu‘, studenti se učí výzkumnou praxí a kromě toho vznikl i zajímavý konkrétní výstup – článek, který poukazuje na čtenářský tlak na studentky a studenty na fildě,“ sdílí postřehy pedagožka.

Markéta Supa zase na FSV UK před rodičovskou dovolenou vyučovala předmět Děti a média, kde na úvodní hodině rozdala lego a studenti a studentky stavěli svět dětství a médií, přičemž společně rozebírali své zažité představy. Zbytek semestru pak pracovali v týmu na vlastním výzkumu s dětmi. „Jsem spíše průvodkyní. Pro studenty a studentky je mnohem cennější získat osobní zkušenost a naučit se o tématu kriticky a sebereflektivně přemýšlet,“ říká Supa.

Z počátku studenti mívají idealistické představy o dětství, jež je v jejich představách plné hraní a radosti, a média naopak hodnotí jako jednoznačně „špatná“, „nebezpečná“. Supa akcentuje: „Chci, aby místo hodnocení měli snahu porozumět. Během semestru sami zjistí, jak komplexně děti média prožívají, že mají různé preference, názory a zkušenosti, a tato transformace založená na osobní zkušenosti je nejpodstatnější; nefungovalo by, kdybych jim jen odpřednášela existující studie.“

Anežka Kuzmičová, Ph. D.
Vystudovala jazyky a literaturu na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na Stockholmské univerzitě, kromě toho působila v Dánsku, Anglii či Kanadě. Výstupy z mezioborového výzkumu čtení publikovala s kolegy z patnácti zemí a bezpočtu vědních oblastí od pedagogiky po neurovědu; většinu z nich vedla. Loni se vrátila na FF UK, kde získala grant Primus a založila skupinu Integrální výzkum textu a četby.
Markéta Supa, Ph. D.
Na Fakultě sociálních věd UK zabývá mediální zkušeností a vzděláváním dětí žijících v různých sociokulturních kontextech. Doktorské studium absolvovala na britské Bournemouth University. Od roku 2015 působí na FSV UK, ale je též Fellow v Centre for Excellence in Media Practice (Velká Británie) a v Media Education Lab (USA). V současnosti se rovněž podílí na dvou projektech Primus a je hlavní řešitelkou projektů TA ČR a GA ČR.
Autor:
Foto: Vladimír Šigut

Sdílejte článek: