Výtvarná rekonstrukce pravěku. Jméno Burian otvíralo dveře

Nejen legendární Zdeněk Burian, výtvarné rekonstrukci pravěku se u nás věnoval třeba i František Kupka. Ve světě k takovým proslulým jménům patří například Charles R. Knight, v současnosti pak Élisabeth Daynès. Za fascinující historií vývoje této svébytné disciplíny, která stojí na hranici umění a vědy, bere čtenáře Barbora Půtová z Filozofické fakulty UK ve své výpravné monografii Výtvarná rekonstrukce pravěku a evoluce člověka. Knihu také představí na veletrhu Svět knihy, který se koná v Praze od 23. května.

Padesátá léta 19. století přinesla pro lidskou imaginaci obrovskou výzvu. Nejdřív Johann Carl Fuhlrott usoudil, že ostatky nalezené v údolí Neanderthal nedaleko Düsseldorfu musí patřit pravěkému člověku, posléze Charles Darwin publikuje svou evoluční teorii. O tom, jak vypadal dávný svět a naši předci, začínají přemýšlet nejenom vědci, ale také výtvarníci. Postupně se tak ve druhé polovině 19. století rodí nová disciplína – výtvarná rekonstrukce pravěku. Její historii se věnuje Barbora Půtová ve své unikátní výpravné monografii Výtvarná rekonstrukce pravěku a evoluce člověka, kterou letos vydalo Nakladatelství Karolinum. Zaměřuje se na to, jak čeští i zahraniční výtvarníci ztvárňují život zejména v mladém paleolitu (50 000 až 10 000 př. n. l.)

„Jak přibývalo fosilních objevů našich evolučních předků, začíná přibývat také výtvarníků, kteří se podobě evolučních předků věnují, reagují na to v salonech, ve Francii se to stává téměř módou. Sami badatelé začínají oslovovat umělce, protože potřebují Homo neanderthalensis nebo Homo sapiens v nějaké podobě ztvárnit pro své články v odborných periodikách. Tvůrci jsou tak hned od počátku výzkumů napojení na archeology, paleoantropology nebo antropology, mnohdy sami badatelé podobu předka ilustrovali. Mnoho tvůrců si tehdy chodilo skicovat do zoologických zahrad, byla to taková povinná průprava, třeba i František Kupka si tehdy skicoval primáty v zoo,“ připomíná autorka.

Mezi další tuzemské významné umělce 19. století, kteří se věnovali i výtvarné rekonstrukci pravěku, patří také Jaroslav Panuška, který je známý především jako krajinář. „Ne každý by si ho s touto kapitolou výtvarného umění spojoval, přitom měl vlastní archeologickou sbírku, jezdil na lokality, dělal si mapky nalezišť. Jeho přístup byl poměrně pečlivý,“ podotkla Barbora Půtová.

Zdeňka Buriana pak netřeba představovat vůbec, ten díky svému mistrovství, živostí obrazů, které vytvářel, a pečlivým přístupem k práci proslul i v zahraničí. K jeho světovému věhlasu pomohlo také to, že mnoho publikací s jeho ilustracemi v zahraničí vyšlo. „Burian je takové kouzelné slovíčko, které mi při mé práci pomohlo otevřít dveře k mnoha badatelům a umělcům například z Ameriky. Když jsem jim řekla Česká republika, moc jim to neříkalo, ale stačilo říct Burian, a hned věděli,“ usmívala se Barbora Půtová.

Jeho práci Barbora Půtová představuje nejen ve své monografii, ale podílela se také jako kurátorka na výstavě Když Brnem táhli mamuti: Galerie Zdeňka Buriana pro Pavilon Anthropos Moravského zemského muzea. „Muzeum má ve svých sbírkách na dvě stovky Burianových olejomaleb, přípravných kreseb a skic. Rozdělili jsme je do pěti tematických oblastí pro výstavu, která by měla trvat do konce letošního roku. Naše výstava se možná stane dokonce stálou součástí expozice muzea,“ podotkla.

Výstava Když Brnem táhli mamuti: Galerie Zdeňka Buriana bude veřejnosti přístupná minimálně do konce letošního roku.

Barbora Půtová se ve své monografii věnuje i zahraničním umělcům, a to i současným, kteří využívají pro svou práci výsledků posledních paleoantropologických, paleontologických i paleozoologických poznatků a také nové výtvarné techniky (digitální malba) a digitální technologie, 3D animaci a 3D tisk. Mezi nejvýraznější umělce současnosti patří sochařka Élisabeth Daynès, která se původně věnovala maskérství a tvorbě divadelních masek. Postupně si rozšířila znalosti z anatomie a z antropologie a začala se zabývat i výtvarnou rekonstrukcí pravěku. Při své tvorbě využívá metody forenzního vyšetřování, postupuje tedy podobně jako vyšetřovatel, který identifikuje z ostatků oběť trestného činu. Práci Élisabeth Daynès je možné vidět v muzeích po celém světě, brzy se k nim připojí i tuzemské Národní muzeum, pro které vytvářela sadu plastik pro chystanou antropologickou expozici.

Francouzská sochařka Élisabeth Daynès využívá v rekonstrukci metody forenzního vyšetřování.

Na stránkách monografie Barbory Půtové se ale čtenáři budou moci seznámit i s dalšími světově proslulými jmény výtvarné rekonstrukce, ať už z 19. století či ze současnosti. Monografii doplňují stovky ilustrací, reprodukcí nebo fotografií samotných děl. A jak Barbora Půtová připomíná, získat je byla pro ni asi ta nejobtížnější část práce. „Vyjednat získání práv k publikování některých děl byla opravdu diplomatická práce. Na monografii jsem i kvůli tomu pracovala několik let. I když jsem měla některé kapitoly zpracované už dávno, různě jsem je navíc pod vlivem nových poznatků přepracovávala. Věnovala jsem se také tématu výtvarné rekonstrukce v carském Rusku, což je krásné téma, které ale v dnešní době s ohledem na geopolitickou situaci nemusí úplně rezonovat. O to víc mě překvapil přístup Státního historického muzea a Darwinova muzea v Moskvě, se kterými jsem komunikovala až po únoru roku 2022, jak byli jejich pracovníci vstřícní,“ vzpomínala Barbora Půtová.

Monografii si budou moci zájemci koupit a také nechat podepsat přímo od autorky v pátek 24. května na veletrhu Svět knihy na Výstavišti v pražských Holešovicích. Setkání nad knihou tam proběhne od 16 hodin ve stánku Nakladatelství Karolinum.

PhDr. Barbora Půtová, Ph. D., Ph. D. et Ph. D.

Absolventka Filozofické fakulty UK, kde se věnovala hned trojímu doktorskému studiu, a to teorii kultury, dějinám výtvarného umění a nakonec pravěké a středověké archeologii. Působí v Ústavu etnologie a středoevropských a balkánských studií FF UK. Mezi oblasti jejího zájmu patří vizuální antropologie, antropologie umění a turismu a hmotná kultura a kulturní dědictví. V současné době je na mateřské dovolené se svou osmiměsíční dcerou, přesto je stále velmi aktivní ve svém oboru. Monografii Výtvarná rekonstrukce pravěku a evoluce člověka, kterou letos vydalo Nakladatelství Karolinum, dokončovala během těhotenství a jak vzpomínala, závěrečné korektury pak dělala během šestinedělí. Je autorkou či spoluautorkou i dalších monografií a studií, uspořádala také řadu výstav, které se zaměřují nejenom na období pravěku a výtvarnou rekonstrukci pravěku, ale i na současné umění. Až do 16. června je tak možné navštívit výstavu děl malíře a sochaře Jaroslava Róny, kterou jako kurátorka připravila pro pražskou Trafo Gallery. Vedle vědecké a kurátorské práce se věnuje také psaní scénářů nebo aktuálně historickému cyklu pro deník Právo.