Svět diplomacie lákal Lukáše Dolanského už ve druhé třídě

čtvrtek, 29 duben 2021 09:04

Už jedenáct let vstupuje prostřednictvím televizní obrazovky do našich domovů. Reportér, moderátor a novinář Lukáš Dolanský začínal v České televizi v domácím zpravodajství. Dnes si jej spojujeme především s působením v zahraničí, konkrétně v Belgii. Zpravodajem je zde již téměř čtyři roky.

v deníku větší

Absolvent Fakulty sociálních věd UK a londýnské University of Westminster byl v dubnu hostem tradičního Dne celoživotního vzdělávání (konaného na UK letos online), kde se zapojil do besedy spolu s dalšími osobnostmi - absolventy UK, žijícími a pracujícími v zahraničí. A udělal si čas i na magazín Forum.

V rozhovoru na sebe mimo jiné prozradil, že jeho slabou stránkou je netrpělivost: „To jsem ale vyřešil tím, že pracuji v denním zpravodajství. Na tvorbu reportáže máme jen několik hodin. Pak se odvysílá a druhý den jdeme dělat další. Takže nemusím trpělivě několik dní přemýšlet, co v reportáži udělat jinak,“ říká sympatický zahraniční zpravodaj. A na otázku, co je naopak jeho silnou stránkou, dodal: „Kreativita. Tedy doufám.“

Lukáši, dovolte na začátek – pivo je v Belgii samozřejmostí, ale jaká by byla vaše volba mezi Moules-frites nebo Chicon gratin? Chytla vás belgická kuchyně?​

A jak! Jestli na něco budu z Belgie vzpomínat, tak to určitě bude jídlo. Belgičané rádi a hodně jí. V tomhle jsou nám trochu podobní. Ale nabídka, která je tady k dispozici, se s Českem těžko srovnává. Třeba čerstvé mořské ryby a všechny mořské produkty, jako jsou mušle nebo krevety. Nebo to, že si můžete zajet do Molenbeeku a v místních krámcích koupit všemožné koření nebo nejlepší datle, jaké jsem kdy měl. Nebo stánky s asijskou kuchyní! Tohle mi bude chybět.

A samozřejmě pivo. Před Belgií jsem nedal na českou plzeň dopustit. Až tady jsem ale přišel na chuť místním výrazným pivům, která se ovšem nepijí na litry, ale spíš ze skleniček na nožičce. A když se dostanu náhodou do Prahy, už si nevozím několik plzní zpět do Bruselu, ale naopak. Z Bruselu si vždy přivezu pár místních piv.

shutterstock 1174188001 bruggyA Bruggy, nebo Gent? Máte v Belgii „to své“ oblíbené město? 

Měli jsme štěstí ve smůle. Během pandemie byla totiž Belgie velice tvrdě zasažena a země uzavřela hranice. Tak jsme ji celou procestovali a viděli města a místa, kam by člověk asi normálně nejel.

Nejsilnější zážitek mám ale asi ze zmíněných Brugg (na fotografii vlevo). Natáčeli jsme tam hned na začátku tvrdého lockdownu, kdy lidé dokonce nesměli opouštět ani vlastní čtvrť. Točili jsme v naprosto prázdných Bruggách. Celé to nádherné město bylo najednou úplně tiché a prázdné. Celé jsme ho měli pro sebe.

Během několikahodinového natáčení jsme potkali asi pět lidí. A jeden z nich, takový menší podsaditější muž, se sám pomalu procházel po úplně prázdném hlavním náměstí. Všiml jsem si ho - a poznal podle fotografie. Byl to místní starosta. Natočili jsme s ním rozhovor. A on nám vyprávěl, jak je to absurdní. Že ještě před několika týdny prý na radnici přemýšleli, jak omezit turisty. Jestli zavést třeba turnikety na vstup do města nebo zakázat kotvení velkých zámořských lodí. A teď, dodával, co by dal za jediný autobus plný turistů…

Propadl jste belgické posedlosti – jízdě na kole?

IMG 0702 upPodlehl, naprosto. Opět za to může koronavirus. Krátce před pandemií jsem si pořídil v Bruselu druhé kolo. To první, úplně nové, mi připoutané ukradli přímo před Evropskou komisí. Představte si to. Tak jsem si koupil na inzerát patnáct let starou „skládačku“.

Když pak přišel koronavirus, moc jsem nechtěl jezdit MHD. A nasedl jsem tedy na kolo – a už z něj nesesedl.

Brusel je totiž skvěle přístupný pro městskou cyklistiku. Dokonce během pandemie přidali dalších čtyřicet kilometrů. Třeba na takové jejich magistrále bez problémů uzavřeli celý jeden pruh a vyhradili ho cyklistům. Dnes jezdím i v zimě a i v dešti. Jako všichni tady. A za rok jsem po městě najel 2700 kilometrů.

Na obrazovce jste vždy nejen perfektně připraven, ale i dokonale oblečen a sladěn. Radí vám ráno manželka, v čem vypadáte dobře, co byste si měl na reportáž na sebe vzít?

To děkuji za pochvalu. Televize je vizuální médium. Máme v redakci dokonce manuály, co by člověk na sobě mít měl a co naopak ne. Třeba nesmíme mít čepici – ani v největším větru a mrazu. Já si ale říkám, že když už se lidem „deru“ do obývacích pokojů, a musí se na mne dívat, tak ať to není úplná ostuda. Navíc se mi párkrát stalo, že lidé víc vnímají, co je na obraze, než co kdo říká. Třeba známí mi říkali, že jsem měl ve vstupu nakřivo kravatu. Když jsem se jich ptal, co jsem říkal – s úsměvem dodávali, že vlastně ani nevědí.

Přiznal jste - v rozhovoru pro Den celoživotního vzdělávání -, že máte rád výzvy a rád se učíte novým věcem. Je něco konkrétního, co byste se chtěl ještě naučit a zatím nebyl čas?

Poznávání je takovým mým motorem. Pro někoho jsou v kariéře důležité peníze, pro někoho zase samotná kariéra. To je určitě v pořádku. Pro mě ale bylo vždy zajímavé poznávat něco nového. Třeba, jak napsat článek do novin či dát dohromady televizní reportáž. Jaké to je stát ve studiu a moderovat živý pořad. Nebo jak funguje politické zákulisí, česká a evropská politika. Nebo třeba, jak se dělá čokoláda a pěstují ty ústřice. Jinak ale, vždycky jsem toužil po tom naučit se hrát na bicí. Uvidíme…

Jak by vypadala a o čem by byla reportáž snů Lukáše Dolanského?

Natáčení každé reportáže mne musí bavit. Protože pak, doufám, bude bavit i diváky. Jak říkal Miloš Forman: „Důležité věci zábavně.“ Snažím se i nejnudnější témata – jako třeba zasedání Evropského parlamentu, jednání politiků, nebo schvalování leckteré směrnice – ilustrovat na nějakém příkladu. Nebo zabalit do nějakého stravitelného obalu.

Jinak mě ale moc bavily reportáže, kde jsem objevil něco, co jsem před tím neznal. A mohl to divákům zprostředkovat. Ať to byla jedna z nejlepších belgických továren na čokoládové pralinky anebo farma na nizozemské ústřice. A ano, obě tyhle reportáže, na které vzpomínám, byly o jídle (usmívá se).

Jste novinářem už pěkných pár let. Kým byste byl, kdybyste se jím nestal a jaká jiná profese vás láká?

phoNovinářem jsem letos vlastně už pětadvacet let. Už během studia žurnalistiky a mediálních studí jsem začínal v regionálních novinách. Pak v několika celostátních denících a posledních deset let pak v televizi.

Čím jsem chtěl být? Vzpomínám si, že se nás soudružka učitelka ve druhé třídě ptala, čím bychom chtěli být. Psala si to tehdy do nějakých svých poznámek. Třídou – co si tak pamatuji – zněly většinou: učitelky, popeláři, pár doktorů a nějaký ten kosmonaut. Já jsem tehdy řekl, že bych chtěl být diplomatem v Londýně. Což soudružka přešla zamračeným mlčením... a dlouze zapsanou poznámkou. Ale svět politiky nebo diplomacie mě opravdu lákal.

Chvíli jsem uvažoval nad studiem politologie. Dělat ale politického novináře a unijního korespondenta, mít možnost vidět to zákulisí, ale přesto být mimo – není to vlastně lepší?

Jak vaši práci zpravodaje ovlivnila covidová pandemie?  

Hodně. A nejen práci mojí, ale celou televizní novinařinu. V prvé řadě technicky. Začalo se vysílat z domova, klidně i na mobilní telefony. Mnohem důležitější než technická dokonalost, začalo být samotné sdělení.

A pak i obsahově. Třeba novinářům v Bruselu během pandemie zakázali přístup do všech institucí. Politici i úředníci začali pracovat z domova a nebylo koho natáčet. Museli jsme dělat on-line rozhovory. Třeba i s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem, který seděl ve své kanceláři, a my ho natáčeli přes Skype. Nebo i vrcholné summity premiérů a prezidentů, které se také začaly odehrávat přes videokonference a my neměli nikoho, kdo by nám řekl, o čem vlastně jednali. Bylo hodně těžké vymyslet reportáže, aby se tam „něco dělo“.

Je země, po které toužíte – kam byste se chtěl přesunout z Belgie?

20180410 115636 upMěl jsem štěstí, že jsem mohl žít v Česku, Spojených státech, ve Velké Británii, v Německu či v Belgii. Jsem spokojený. A o to víc, že na tuto moji belgickou „štaci“ se mnou mohla vyrazit i rodina. Protože je podle mě důležité, aby moje děti zažily i jiné prostředí a jinou kulturu. A aby – jako já dřív – byly vystaveny nepohodlí, že neumějí jazyk a musí se ho naučit.

Přiznal jste se k tomu, že nemáte tak úplně rád trempování. Vychází váš „odpor“ z nějaké konkrétní nevalné zkušenosti?

Na vysoké škole jsme se spolužáky jednou vyjeli „na vodu“. Dodnes nechápu, co na téhle zábavě lidi mají… Mimochodem, když jsem mluvil o podobnosti Česka a Belgie – i Belgičané rádi vyrážejí na kánoe. Na řekách především ve Valonsku jsou půjčovny a celé rodiny se vydávají na víkendové plavby.

Mgr. Lukáš Dolanský
Pochází z Prahy. Po středoškolských studiích na Methacton High School v Pensylvánii absolvoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy obor mediální studia. Novinářské vzdělání si odjel doplnit na University of Westminster v Londýně, v oboru mediální studia a management. Žurnalistika jej živí již 25 let: začínal jako redaktor Večerníku Praha (periodikum zaniklo v roce 2005), v České televizi moderoval pořady ČT 24, Hyde ParkUdálosti, komentáře. Dnes je zahraničním zpravodajem v Belgii. Jeho snem je naučit se hrát na bicí a rozhodně netouží po spaní pod širákem. 
Autor:
Foto: Lukáš Dolanský, Shutterstock
Den celoživotního vzdělávání UK 2021

Sdílejte článek: