Pavel Pafko: Když vstanete, těšte se hned na štěstí

pondělí, 17 leden 2022 08:19

„Pokud se chce člověk dívat dopředu, měl by se nejdříve ohlédnout dozadu,“ říká profesor Pavel Pafko, významný břišní a hrudní chirurg, jehož si veřejnost spojuje v prvé řadě s léčbou prezidenta Václava Havla a s první transplantací plic provedenou v Česku.
004

„Když se ocitnete na samém dně a podaří se vám znovu dostat zpět na hladinu, teprve až tam si uvědomíte, jaká je voda a jaké to je, plout po hladině. Nahoře nad vodou se vám pak nedorozumění mezi lidmi zdají zbytečná a malicherná,“ pronesl Pavel Pafko hned na úvod interview pro magazín Forum. Emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol je sice přesvědčen, že všechno už mnohokrát řekl a nic nového ke sdělení nemá, ale k setkání nakonec ochotně kývl... A odpovídal věru moudře.

Pane profesore, letos v říjnu jste obdržel Cenu Arnošta Lustiga, kterou její laureáti dostávají za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost. Znali jste se spolu osobně?

Tak hluboko u dna, jako byl Arnošt Lustig, nikdo z nás nebyl. Ocitl se ve třech koncentračních táborech a dvakrát byl odsouzen k trestu smrti. Všechno přežil. Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, znal jsem ho jen z médií. Co si jej vybavuji, byl to vždy optimista a veselý chlapík. Právě z Lustiga bychom si všichni měli vzít příklad; jak uměl být navzdory svému těžkému životu pozitivní. A co my? Nebojujeme o život, nemáme hlad, není nám zima, máme auta, vlastníme chaty, ... a přesto jsme furt otrávení a nadáváme!

Že by to byla „diagnóza“ zapšklosti, co dnešní společnost sužuje?

O tom jsem bytostně přesvědčen, opravdu jsme zapšklí. Včetně politických reprezentantů. Ti, když se dostanou nahoru, k moci, zapšklost podporují a rozhodně nejdou proti ní.

008

Stal jste se členem lékařského konzilia posuzujícího zdravotní stav prezidenta Miloše Zemana. Proč?

Šel jsem do toho se snahou „ořezat“ špičky všeho toho negativního, co média kolem prezidentova zdravotního stavu produkují. Sdělovací prostředky se dnes dobře živí především negativními informacemi; že se vám něco podaří přece veřejnost nezajímá... Ale šance, že někdo pochybil, nebo něco udělal špatně, to je přece super! Mám zkrátka dojem, že majitel novin či televizního kanálu ze všeho nejraději své obecenstvo – čtenáře, diváky či posluchače – přitáhne na negativní emoce. Profituje z nich. Logicky proto podporuje ty zaměstnance, kteří jsou schopni klientelu tímto způsobem oslovit a získat. Schválně si všimněte, jaké novinové tituly lidé ráno v metru a cestou do práce čtou.

Vás si veřejnost, promiňte mi to tak říci, spojují především s prezidentem Václavem Havlem. Stal jste se zachráncem, který mu v roce 1996 odstranil plicní nádor.

Nejsem a nikdy jsem nebyl žádný hrdina. Z mého pohledu, z pohledu břišního a hrudního chirurga, jsou plíce prezidenta naprosto stejné, jako plíce ostatních pacientů. Novinářům ale ani tak nešlo o plíce a karcinom, jako spíše o toho Havla.  Je to přeneseně podobné, jako když se chlap chlubí, že měl vztah s třiceti ženami a jednou z nich byla Marilyn Monroe... Ale všichni se ho ptají jen na ni, v čem to s ní bylo jiné a touží odhalit nějakou tu pikantnost.

001

Ve výzkumu zaměřeném na vnímání Univerzity Karlovy českou společností přes její osobnosti jste se umístil na druhém místě, hned za Karlem IV. Co tomu říkáte?

Nechci podobné průzkumy znevažovat, beru je spíše za úsměvné. Já osobně jsem v prvé řadě veřejností vnímán jakožto chirurg – jak jsem už zmínil, „vyplul“ jsem s Havlem –, a ne jako učitel – za toho jsem považován až dlouho potom, až v druhé řadě.

No a co se týče Univerzity Karlovy: myslím si, že by se dnes Karel IV. dost divil. Musel by být překvapený, v jakém stavu se jeho univerzita nachází. A rozhodně to myslím pozitivně! Univerzita má dnes nejen téměř padesát tisíc studentů, ale i kvalitní technické a materiálové zázemí, a kolik univerzitních budov se podařilo zrekonstruovat! Jsem přesvědčen, že odcházející rektor Tomáš Zima udělal pro Univerzitu Karlovu kus dobré manažerské práce.

Stal jste se rovněž tváří kampaně Udělejme za koronavirem tečku. Bohužel, stále řada lidí nebezpečí infekce covid-19 zlehčuje, jsou proti očkování. Jak si to vysvětlujete?

Vezmu to, s dovolením, obšírněji. Epidemiologie a mikrobiologie jsou na medicíně předměty, ze kterých musí každý medik složit zkoušku, jinak nemůže pokračovat ve studiu. Ale aby se do oborů epidemiologie a hygieny hrnuli absolventi – mladí lékaři, to tedy rozhodně ne.

Sám jsem byl překvapený, kolik lidí vyjádřilo postoj ke koronavirové problematice, přitom o ní nevěděli lautr nic. Pokud se člověk epidemiologii nevěnuje a nestuduje ji, je odkázaný na informace z médií. A to se u nás najednou objevilo odborníků! Každý byl „expert“ na covid, což se mi nelíbilo. Podpořil jsem vakcinaci, protože ji považuji za naději a v současnosti i za jedinou účinnou zbraň. Žádný lék – zvláště v době, kdy se očkování rozjíždělo – nebyl.

005Proto lidem říkám: „V ČR se dá očkovat proti čtyřiadvaceti infekčním nemocem a covid-19 je tou pětadvacátou.“ V době, kdy jsem byl medikem, byla u nás běžná dětská obrna. Vídat umírající děti v železných plicích (šlo o zařízení – podtlakovou komoru – do níž bylo kromě hlavy umístěno celé tělo pacienta; v komoře byl vytvářen nízký tlak, který pomáhal rozšiřovat hrudní koš a umožňoval tím nasávání vzduchu do plic – pozn. red.) byla katastrofa. Naštěstí v šedesátých letech přišla takzvaná Sabinova vakcína. Dnes je očkování proti obrně součástí hexavakcíny a lidé ani kolikrát nevědí, co to obrna je. Stejně tak se už nemluví o nebezpečí pravých neštovic, které až do konce 18. století vykazovaly stejnou úmrtnost jako mor.

Ale lidem tyto historické souvislosti nedocházejí...

Jenže: pokud se člověk chce dívat dopředu, měl by se nejdříve ohlédnout dozadu. Jak jinak si uvědomí, kudy vede cesta? Jen pitomec má klapky na očích. Pochopitelně, i současná vakcinace přináší určité komplikace, ale co je nemá?

Je třeba vždy v prvé řadě posuzovat profit, a ne vidět nejdříve to negativní. Bohužel žijeme v zajetí internetu a „fejkových“ informací. Tak ještě přihodíme a do lidí napumpujeme negativní vášně typu: „To si přečti, Anežka od sousedů zemřela...“, a je vymalováno. Zkrátka nemusíme být všichni odborníci, ale měli bychom pochopit, co nám historie říká: Vakcinace je cestou ven z epidemie.

Jaké to je být špičkovým chirurgem a známou osobností?

Opravím vás: žádný špičkový – špičkový je klobouk kouzelníka; a rozhodně už ne dnes... Každý má tu „špičku“ v určité době a prostředí. Za sebe mohu říct: je mi líto lidí, kteří si myslí, že jsou špičkoví ještě i v krematoriu. Člověk by měl umět odcházet z jeviště. Naštěstí, já se nikdy neživil jen tím jevištěm. Naše profese – profese lékařů – je z tohoto pohledu jednodušší a ano, práce chirurga je přitažlivá. No, dovedete si představit seriál třeba o kožním lékaři? (usmívá se) My chirurgové jsme zajímaví, protože v relativně krátkém čase máme v rukou osud člověka; mnohdy i jeho život. Na psychiatrii se říká, že když si tam s lékařem podáte ruku, uzavíráte s ním smlouvu na doživotí... To na chirurgii se vše řeší hned.

Lidé se stále usilovně snaží být v kondici a podávat skvělé výkony, nechtějí vědět, že stárnou. Zatímco ženy si stáří uvědomují – a přibývající věk si kompenzují omlazujícími krémy a paletou barviček –, chlapi si datum narození v jistém věku připustit nehodlají. Furt v nich přetrvává vědomí, že když ve třiceti na chalupě sami opravili střechu a žlaby, že totéž svedou i v sedmdesáti. My si myslíme, že jsme pořád mladí a nepřipouštíme si, že roky nezastavíme. A v přeneseném významu to platí i pro práci na univerzitě. Je fajn, když člověk včas pochopí, že je načase odejít a uvolnit místo mladým a pokud o to oni projeví zájem, být jim oporou.

007Jací jsou dnes studenti medicíny a jací byli v čase vašich studií? Najdete rozdíly?

To je velice těžké. Především záleží na lidech, kteří na fakultě pracují a na zavedených, přetrvávajících tradicích. Zdá se mi, že mladí lidé jsou dnes suverénnější. Víte, v době mého studia, hlavně pak po atestaci, byly na klinice či ústavu vždy zřejmé pomyslné schody. Dnes je to šikmý svah. U nás bylo jasné, kdo je sekundářem, kdo asistentem, docentem či profesorem. Vidět živého profesora bylo dříve téměř „svátkem“ a prakticky možné pouze na přednáškách. Nevím, jestli je to dobré, ale dnešní studenti přijdou za profesorem – a jednají s ním skoro jak se sobě rovným. Vysoká škola je poslední školou před (pracovním) životem, a já jsem toho názoru, že v životě by nějaké ty schody být měly. Respektovat by je měla každá dobrá organizace, a to nejenom tehdy, když nastane průšvih.

Nejste spojen s žádnou pochybnou aktivitou, nepropůjčil jste se žádné politické straně, neví se o vás takřka nic špatného, ač jste veřejně známá osobnost. Jak to děláte?

Jedem lidské společnosti je střádání hmotných statků a chamtivost. Smyslem mého života nikdy nebylo mít hodně peněz. V tom se možná skrývá odpověď. Před časem jsem si řekl, že musím něco udělat pro životem otrávené lidi, a připravil jsem si pro ně přednášku s názvem Štěstí (záznam přednášky- viz přiložené video). Mám v ní i graf. V něm křivka stoupá od nuly – tam jsem si představil bezdomovce, který nemá co jíst, kde spát –, a jakmile člověk získává peníze, stává se šťastnějším a křivka strmě stoupá... ovšem v určitém bodu se zastaví – člověk se stane milionářem –, ale křivka štěstí začne klesat. Zajímal mě ten konkrétní bod, kde se štěstí odchýlí od peněz.

002Nač jste přišel?

Zjistil jsem, že tím bodem je stav, kdy máte naplněny své racionální potřeby: tedy bydlíte, máte na nájem a na jídlo, máte děti, auto... Ale vy pořád toužíte a chcete víc. Abyste byla šťastná, nesmí být vaše představy nekonečné a přehnané. Na jednom slajdu v přednášce o štěstí mám vedle sebe i dvě fotografie – jsou na nich auta, ferrari a trabant – a já se lidí ptám: „Které auto pravděpodobně někdo obejde s korunou?“ (chvíli vyčkává, než pokračuje) Reagujete stejně, smějete se! Je přirozené, že jakmile se ocitnete na zmíněné křivce a máte miliony, už nebudete jezdit v trabantu, ale koupíte si červený vůz značky Ferrari. Za deset tisíc si na něj pořídíte espézetku „NUMBER1“ a začnete se bát, aby vám auto před domem někdo nepoškrábal. Nebo když mám jednu chatu, hrozí, že mi během tornáda na ni spadne strom. A když budu mít chaty tři, budu se bát třikrát. Majetek zkrátka plodí starosti.

Jste stále činorodý. Kde berete energii a chuť pořád chodit do práce, na kliniku?

Člověka činí člověkem mezilidské vztahy. Přátelské s kolegy v zaměstnání, kde trávíme značnou část pracovního dne, nebo ty nejužší, s rodinnými příslušníky. Jestli bych mohl mladým lidem něco předat a vzkázat, pak to, aby se zaměřili na vztahy se svými nejbližšími a věnovali jim největší péči. Když totiž dojde k ponoru na ono dno, o kterém jsme mluvili na začátku, tak jsou to právě oni, kdo nás z něj dostanou... Lidé dosahující vynikajících výsledků ve své profesi bývají obdařeni mimořádným talentem a neobyčejnou pracovitostí. Profesní dráze mnohdy obětují více než polovinu života. Z práce neodcházejí v půl čtvrté a po příchodu domů ještě i tam pracují. Vím, že i já jsem rodinu zanedbával a pohlcen chirurgií jsem býval doma mnohdy „nepoužitelný“. Manželka mi to ale nikdy neměla za zlé a já jí vždy věřil, když mi říkávala: „Já vím, že jsi to nedělal jen kvůli sobě, ale i kvůli nám.“

A proč sem, na kliniku pořád chodím s chutí? Protože mám lidi rád. A je mi líto těch, kteří ráno vstanou a na nic se ten den netěší. Takový život za nic nestojí; člověk přece musí mít nějakou motivaci a musí umět zpracovat vnější impulzy, které mu život přináší. Hlavně nežít primitivně! Vím, že životní styl je dnes zrychlený, možnosti nedozírné a mé vzpomínky mohou působit humorně, nepochopitelně a čtenáři si možná řeknou: „O čem nám chce ten stařec povídat?“ Poradil bych jim: Když se ráno vzbudíte, musíte mít něco – nějaké štěstíčko –, na které se ten den těšíte. A pak je potřeba mít i vzdálenější cíle. Těm já říkám štěstí.

Na co se těšíte teď?

Já se třeba těším, jak zase sednu do kajaku a objedu si na Vltavě to svoje kolečko mezi „Mostem inteligence“ a vyšehradským železničním mostem. Takhle jsem se tam vydal i na začátku koronavirové pandemie. Byla sobota brzy ráno – nikde ani človíčka – a dva dny na to na mě z internetu vyskočila zpráva: „Pafko jel po Vltavě a neměl roušku“ (směje se).

006

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.
Absolvoval v roce 1963 Fakultu všeobecného lékařství UK (FVL UK). Po studiích nastoupil do jejího Anatomického ústavu, III. chirurgická klinika FVL UK v Londýnské ulici se mu od roku 1966 stala profesním domovem pro téměř celou kariéru. V roce 1990 byl jmenován profesorem UK a o dva roky později se na klinice stal přednostou. Do povědomí veřejnosti se zapsal odstraněním plicního karcinomu prezidentu Václavu Havlovi (1996). V prosinci 1997 provedl první transplantaci plic v ČR, a to ve FN Motol, kam se mu podařilo přestěhovat sídlo kliniky z nevyhovujících prostor. Transplantacemi se přestal věnovat po dovršení sté operace; když v roce 2010 oslavil sedmdesátku, opustil funkci přednosty kliniky. Dnes je na klinice emeritním přednostou.  Za své výjimečné lékařské úspěchy, lidskost, obětavost a charisma byl poctěn řadou významných ocenění: prezident ČR mu udělil Medaili Za zásluhy I. stupně (2013), má titul Rytíř českého lékařského stavu (2015) a je kupříkladu i držitelem Zlaté medaile Masarykovy univerzity (2010).
Co o profesoru Pavlu Pafkovi asi nevíte:
Jeho ženou je absolventka Přírodovědecké fakulty UK paní Hana Pafková. Narodily se jim tři dcery: Barbora, Hana a Pavla – žádná z nich není lékařkou. Dvě vystudovaly dějiny umění, všechny se věnují překladatelské práci či tlumočnictví. Během rozhovoru na sebe pan profesor prozradil, že nikdy v životě neměl peněženku, a když jde s manželkou do restaurace, tak mu prý nenápadně pod stolem podává peníze, aby jako správný chlap zaplatil. Postavou drobný muž – leč velká chirurgická osobnost – v červenci 2021 oslavil 81. narozeniny.
Autor:
Foto: Michal Novotný
Pavel Pafko: O štěstí ve zdraví i nemoci

Sdílejte článek: