Jan Jeník byl badatel s citem pro nekonvenční vysvětlování

čtvrtek, 24 březen 2022 08:35

Ve věku 93 let odešel významný český geobotanik, vegetační a krajinný ekolog Jan Jeník, emeritní profesor Univerzity Karlovy a vedoucí katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK. Patřil mezi mimořádně významné české přírodovědce s bohatými zkušenostmi a vědeckými ohlasy z různých kontinentů a zemí světa. 

010Byl vůdčí postavou středoevropské geobotaniky, lesnictví a ekologie, zakladatelská osobnost moderního integrovaného výzkumu horských, říčních nebo rašeliništních ekosystémů. Asi nejznámější je jeho koncept anemo-orografických systémů (větro-horopisných soustav; jde o soubor klimatických, zeměpisných a ekologických závislostí vzniklých vlivem trychtýřovitého tvaru údolí, které směrem na horský hřeben dlouhodobě usměrňuje a zrychluje přízemní vítr). Systémy vysvětlují enormní druhové bohatství rostlin v horských kotlinách, studované ponejprv v sudetských pohořích.

Významný český geobotanik a ekolog zkoumal též povrch zemského glóbu od rovníkových oblastí po arktické, od savan a stepí po mokřady a běhuté vody, od planárních poloh po velehorské stupně. Z jeho knih se dodnes celý svět učí tropické lesnictví, už lépe známe význam slova ekosystém a naše příroda je bohatší o několik unikátních biosférických rezervací. Charisma a znalosti Jana Jeníka (6. ledna 1929 – ⁠13. února 2022) prý svého času dokázaly okouzlit a zlákat nejednoho studenta na cestu geobotaniky...

Zemědělský synek z Pošumaví

V jednom z mnoha rozhovorů na sebe lesní inženýr a botanik Jeník prozradil, kde se vzala jeho láska k přírodě: „Jsem zemědělský synek z pošumavské krajiny, nad níž se vypíná dvojvrchol hory Ostrý, který moje babička vnímala jako ,prsa Matky Boží´. Považovala ji za středobod horské přírody a ukazatele nastávajícího počasí. O školních prázdninách jsem pomáhal na polích i ve stáji a byl nablízko zvířatům, lukám, polím a lesům. Při tvrdé zemědělské práci jsem získal blízký vztah k přírodě a zároveň posiloval svou fyzickou konstituci.“

Láska k přírodě jej dokonce přivedla ke studiím lesního hospodářství na pražské ČVUT a souběžně též na tehdejším Ústavu užité botaniky Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, později na Univerzitě Karlově. Krátce po promoci sice dostal nabídku pracovat v lesnickém výzkumném ústavu, ale protože byl současně přijat do doktorského studia, dal přednost práci odborného asistenta na katedře technické botaniky ČVUT u fytocenologa profesora Jaromíra Kliky, českého botanika zabývajícího se studiem hub a geografickým rozšířením rostlin.

012 003 011
V letech 1964-1967 byl Jan Jeník hostujícím docentem na univerzitě v Ghaně, kde se věnoval výzkumu tropického lesa, savan a mangrovů.

Ke kořenům středoevropských dubů

„Mně se zdálo, že je nutno něco vědět také o tom, co se děje v podzemí luk a hájů, jak vzájemně koexistují kořeny, oddenky či cibule rostlin. Rozhodl jsem se popsat, jak se kořeny středoevropských dubů vyvíjejí a větví v různé půdě a v sousedství jiných stromů, z jakých pletiv kořeny sestávají, jak se při své sací aktivitě spojují s houbami. Pilně jsem pak kopal v různých doubravách, vymýval ručně kořeny a studoval anatomické řezy pod mikroskopem,“ vzpomínal profesor Jeník na svoji doktorskou práci, jež stála za jeho prvopočátečním vědeckým zájmem o kořenové systémy.

Obhajobou disertace nadšený botanik získal jednak kvalifikaci „kandidáta biologických věd” a navíc zvěsti o jeho metodách a výsledcích „kořenového výzkumu“ se začaly šířit doma i v zahraničí. Staly se modelem pro klasifikaci kořenových systémů lesních stromů. Význační botanici na Jeníkově práci oceňovali, že přinesla prolnutí mnoha směrů: od kořenové ekofyziologie, přes fenologii rostlin, dendrologii, silvologii, nauku o vegetaci, bioklimatologii, po ekosystémovou a krajinnou ekologii.

005
Jan Jeník (Togo, Ghana, 1966).

Cesty od Tater po Afriku

Horská příroda s dynamikou ekologických vazeb v pohořích se Janu Jeníkovi stala dalším vědeckým mezníkem. Zaujaly jej náplavy divoké řeky Belé v Tatrách; pozorování a měření prováděl i v Krkonoších a Hrubém Jeseníku. Podařilo se mu uceleně vysvětlit, jakým způsobem vznikla místa s druhově bohatou květenou a faunou. Propojil již známé a popsané botanické poznatky s poznatky geologickými, fyzicko-geografickými a klimatickými, a dokázal vyhodnotit tyto souvislosti ve prospěch ochrany přírody v přírodních rezervacích a národních parcích.

001„Kde jsem měl možnost se opravdu sžít s krajinou i lidmi, získat celoživotní poučení a prostřednictvím vědeckých publikací postupně splatit své závazky k místním kolegům, průvodcům a obyvatelům, to byla Afrika,“ vyznal se opakovaně profesor Jeník. Ostatně několik let působil právě tam, na univerzitách v Ghaně, Tanzanii a Ugandě. Ale díky svému povolání – jak sám říkával – měl šťastnou příležitost krátce nahlédnout do přírody Alp, Skandinávského pohoří, Kilimandžára, Hindúkuše, Himálají, And či Apalačského pohoří. Díky přednáškám i učebním textům své zážitky a vzpomínky zprostředkovával ostatním kolegům – botanikům či ekologům, stejně tak svým studentům.

Zásadní knihu o tropickém lese napsal Jan Jeník spolu s Alanem Longmanem. Vedle dvou vydáních v angličtině – 1974, 1987 (foto vpravo) – a četných dotiscích, byla přeložena i do malajštiny.

Na katedře botaniky – jejím geobotanickém oddělení – tehdejší Biologické fakulty UK začal pracovat v roce 1955, kde brzy po předčasném úmrtí profesora Kliky převzal vedení oddělení. V roce 1971 musel docent Jan Jeník univerzitu opustit. Na botanickou katedru Přírodovědecké fakulty UK se  vrátil po roce 1989 a po přiznání hodnosti profesora v rámci politické rehabilitace ji vedl až do roku 1995, kdy dosáhl důchodového věku. I potom zde však působil jako emeritní profesor.

006Četná ocenění a odborná uznání

Jan Jeník v průběhu své dlouhé vědecké a pedagogické kariéry ovlivnil vývoj v botanice a obecné ekologii. Byl členem řady mezinárodních a národních vědeckých společností, redakčních rad i předsedou Národního komitétu programu UNESCO/MAB či Československé botanické společnosti (místopředsedou) nebo České společnosti pro ekologii krajiny (čestným členem). Stal se držitelem řady ocenění: ceny UNESCO Sultan Qaboos Prize za celoživotní práci v ochraně životního prostředí (1993), Cena ministra životního prostředí (1994), Zlatá pamětní medaile UK (1995), medaile Akademie věd De scientia et humanitate optime meritis (1997), Medaile za zásluhy o rozvoj vědy Učené společnosti ČR (2019) a coby oddaný skaut, cenil si především Junáckého válečného kříže Za vlast. Je autorem řady publikací – knih, článků a překladů. Ekologie tropické vegetace a ekologie hor jsou stále směry, které se i v současnosti na pražské geobotanice či fyzické geografii rozvíjejí. (K fotografii výše vlevo: O kořenových systémech tropických dřevin publikoval Jan Jeník se spolupracovníky desítky významných prací. S výzkumy započal v Ghaně, 1964.)

Vzpomínky kolegů a pokračovatelů

„Jan Jeník byl badatelem širokého vzdělání se smyslem pro mezioborovost a citem pro nekonvenční vysvětlování přírodních fenoménů, v nichž figuruje jako strukturotvorný prvek rostlinná formace. Přes nepřízeň osudu v jistých životních etapách nepozbyl entuziasmu a své přesvědčení o hodnotě výzkumu přírody vtělil nesmazatelnou stopou do společenství na alma mater a nejen tam. Byl programově popularizátorem a zůstal jím i v době, kdy žádné body v hodnocení výkonu za tento typ publikací nebyly a nejsou,“ vzpomíná mimo jiné profesor Pavel Kovář, geobotanik z Přírodovědecké fakulty UK.

„Velký zájem studentů zpracovávat diplomové práce pod Jeníkovým vedením ho po čase přivedl k pokusům o ,výběrová řízení´ při příjmu diplomantů. Rád jsem využíval příležitosti seznamovat se s tímto výzkumem zejména na stepních a lesostepních stanovištních v Českém krasu. Fascinovalo mě Jeníkovo vysvětlení zejména nepřímého vlivu klimatických faktorů na strukturu a složení horské vegetace. I do těchto výzkumných programů zapojoval studenty, čehož dokladem jsou též tehdy jím zavedené expediční ,kursy zimní geobotaniky´,“ vrací se ve vzpomínkách doktor Jan Květ z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR.

008„Když se skupině krkonošských vědců podařilo popsat pozoruhodné propojení přírodního vývoje severských hor a Alp, zrodil se pojem krkonošská arkto-alpínská tundra. Patří dnes k tomu nejcennějšímu, co se na hřebenech Krkonoš rozkládá... Jeníkovou vášní se stalo srovnávání procesů a poměrů severoamerických a středoevropských hor. Po řadu posledních let byl denně on-line ve spojení s velkou meteorologickou stanici Prezidentského pohoří ve státu New Hampshire na jihovýchodě Severní Ameriky – Mount Washington Observatory. Sledoval, co se tam děje, proč a jaké podobnosti těchto dvou nesmírně vzdálených pohoří existují, a připravoval o tom podrobné vědecké pojednání. Už se mu ho nepodařilo dokončit,“ uzavírá svoji vzpomínku doktor Jan Štursa ze Správy Krkonošského národního parku.

Foto vlevo: Profesor Jan Jeník v Botanické zahradě Liberec, kde na jeho počest pojmenovali jeden z tropických pavilonů (leden 2019).

 

Sepsáno z osobních výpovědí  Pavla Kováře, Jana KvětaJana Štursy. S laskavým poskytnutím fotografií Jana Franty, jenž stál u vzniku knih: Kapitoly ze života v tropech (2009) a Kořeny a kořání stromů (2014).

Autor:
Foto: archiv Jana Jeníka a Jana Franty
Vzpomínky profesora Jana Jeníka pro Paměť národa

Sdílejte článek: