Beličková: Děláme výzkum s nadšením a altruismem

úterý, 20 září 2022 11:50

Na Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze (ÚHKT) vede Monika Beličková Oddělení genomiky, jednu ze sedmi výzkumných částí. Vedle práce spojené s genetickým vyšetřováním a výzkumem, je z ní už téměř rok náměstkyně pro vědu a výzkum. Prý proto, že neuměla odmítnout, a že doufá, že jen na krátko. „Těším se, až se zase vrátím k pipetování. V laboratoři si užívám každého vzorku,“ zazní z úst usměvavé vědkyně. Předmětem jejího zájmu je studium patogeneze myelodysplastického syndromu.

002

Nejdříve sňatek, pak věda

„Vím, že se to moc nenosí, ale já opravdu neměla potřebu svého zaměstnavatele měnit,“ vysvětluje vědkyně svou oddanost ÚHKT. Začala tam pracovat ještě v čase studií na Přírodovědě. „Chodila jsem tehdy jen na povinná cvičení a přednášky neřešila, abych práci v laboratoři – jen o pár ulic dál – stíhala,“ přiznává. A tam taky přišla nabídka od profesora Josefa Prchala (světově proslulý hematolog, absolvent UK působící od roku 1968 v USA; je nositelem Strattonovy ceny a v roce 2021 se stal laureátem Ceny Neuron za celoživotní přínos vědě v oboru biologie a medicína – pozn. red.) na roční stáž na Universitě Alabama v Birminghamu. „Ještě jsem neměla dodělanou univerzitu, když jsem na jedné hematologické konferenci profesora Prchala potkala,“ vzpomíná bioložka. A zatímco si státnice dodělávala až po svém návratu, ještě před odletem do Ameriky se „musela“ vdát. Maminka si to přála, chtěla mít jistotu, že se jí dcera vrátí.

Konkrétní pacient

007Že dnes zastává jednu z předních pozic v ústavu, bere Monika Beličková za postupné vyústění: začínala jako laborantka na Oddělení molekulární genetiky a přes post zástupce se dostala k pozici vedoucí a náměstkyně. „Někdy svým kolegům trošku závidím – jak já bych si ráda ´zapipetovala´! Pipetu v ruce jsem již dlouho neměla, “ konstatuje sympatická vědkyně. A taky se moc těší, až v areálu ÚHKT vyroste nový objekt plný vědeckých laboratoří s dostatečnou kapacitou; pokud vše půjde hladce, měl by být v provozu 2028. „Když jsem začínala, věnovalo se molekulární genetice na našem ústavu asi pět lidí, dnes jich je sedmdesát, přitom prostory jsou plus minus stejné,“ zamýšlí se.

Na „svém“ Oddělení genomiky doktorka Beličková oceňuje, že umožňuje každodenní práci se vzorky, které patří konkrétnímu pacientovi a výsledky vyšetření pak pomáhají zvolit efektivní léčbu, která vede ke zlepšení kvality života pacienta nebo nejlépe k jeho uzdravení. „Je přece úžasné cítit, že svou prací můžete někomu pomoci. I to je možná důvod, proč u nás pracuje daleko více žen než mužů,“ říká vědkyně, která svou životní energii – je znát z každé její věty – jistě dokáže přenést i na své kolegy.       

Můj tým? Celý výzkumný úsek

„Když jsem dříve říkávala ´my´, měla jsem na mysli ´svůj´ genomický tým čítající dvacet lidí. A teď? Post náměstkyně u mě způsobil nárůst velikosti náruče (s úsměvem ukazuje dosah svých paží), je v něm celá výzkumná část ÚHKT. Teď můj znamená sto třicet pracovníků,“ odpovídá s úsměvem Monika Beličková na dotaz, s jakými změnami se musela vypořádat a co se musela naučit ocitnuv se ve vedení ústavu. A dodává: „Taky už nemohu říkat – to musí udělat oni, oni to udělali špatně (míněno tím vedení). Učím se. A dobře vím, že teď je to na mně, když to či ono nejde...“  

008Ráda by zdejší hematologický výzkum posunula o „level“ výš a dál. Je si vědoma, že v Česku prováděné studie mohou poměrně těžko konkurovat velkým evropským a světovým centrům, tam totiž vyšetřují daleko větší soubory vzorků a mají navíc mnohem lepší podporu a servis. „My jsme jako Ferda Mravenec – práce všeho druhu. Ale naší výhodou je, že jsme srdcaři. Umíme všechno a jsme zvyklí dělat výzkum s nadšením a altruismem. A proto česká věda dosahuje i mezinárodních úspěchů a řada českých vědců patří mezi uznávané odborníky v zahraničí nebo tam dokonce vedou prestižní pracoviště,“ hodnotí vědkyně.

Z medicíny na Přírodovědu a zpět

I když se studiem začala na 1. LF, nakonec to byla Přírodověda – obor biologie, chemie a učitelství –, kde absolvovala magisterské studium. Že by se chtěla stát učitelkou? „Ani ne, přestože v ženské části naší rodiny je učitelství tradicí,“ říká s úsměvem. Chtěla dělat zajímavou a prospěšnou práci pro lidi,  pro svou diplomovou práci si proto vybrala téma vyšetřování klonality hematopoietických buněk u pacientů s myelodysplastickým syndromem pod vedením profesora Radima Brdičky (pracoval v Ústavu lékařské biologie a genetiky 1. LF UK, věnoval se studiu laboratorních potkanů a též lidské molekulární genetice. Od roku 1989 působil na Ústavu hematologie a krevní transfuze a Ústavu experimentální medicíny AV ČR, v. v. i. – pozn. red.). Na „Jedničku“ se nakonec vrátila, za doktorandským studiem; v disertační práci „hledala“ molekulárně genetické mechanismy způsobující rozvoj myelodysplastického syndromu.

Pomoc pacientům

Výzkumné laboratoře ÚHKT, zabývající se analýzami molekulárních mechanismů vzniku a vývoje hematoonkologických poruch jsou Monice Beličkové profesním domovem již 30 let. Je tam spokojená, neměnila by. Když se jí zeptáte na profesní vzory, má hned dva: motolského profesora Jana Trku (vedoucí Laboratorního centra Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol) či profesora Pavla Klenera (hematolog a onkolog, mimo jiné oceněný Českou hlavou za průkopnictví v zavádění chemoterapie zhoubných nádorů do klinické praxe): „Jsou neuvěřitelně talentovaní a inteligentní. A mně tudíž nezbývá, než se je snažit dohnat svou pracovitostí. Pracuji ráda a zarputile,“ říká s úsměvem sympatická vědkyně, která doufá, že jednou bude u toho, když její tým – ať už genomiky nebo třeba ten velký, výzkumný – zvolá: Wow! „Chtěla bych se přičinit k objevení něčeho, co by mohlo pomoci našim pacientům,“ takové je její profesní přání.

010

 RNDr. Monika Beličková, Ph. D.

Pochází z Unhoště, gymnázium vystudovala v blízkém Kladně. Už během studií na Přírodovědecké fakultě začala pracovat v laboratoři Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. Vlastně je tam dodnes, jen vyměnila svou pozici – aktuálně je především náměstkyní pro vědu a výzkum. Sebekriticky tvrdí, že své zkušenosti nesbírala – jak bývá zvykem – na zahraničních stážích, ale jednu větší přece jen „stihla“, na Universitě Alabama v Birminghamu. Je podepsána jako autorka či spoluautorka pod desítkami odborných článků ve vysoce hodnocených impaktovaných časopisech, ve kterých se věnuje převážně patogenezi myelodysplastického syndromu.
„Asi bych dlouho spala, nevařila a neuklízela. A zašla bych si s rodinou do restaurace a pak na procházku s našimi dvěma rhodéskými ridgebacky,“ tak by vypadal ideální den podle usměvavé vědkyně, co v laboratoři snad ze všeho nejraději pipetuje.

Autor:
Foto: Vladimír Šigut

Sdílejte článek: