Etnolog Tomáš Boukal patří v Česku k nejzkušenějším vědcům, kteří se zabývají kulturami Sibiře, Altaje a souvisejících oblastí. Od devadesátých let minulého století, kdy začal studovat na Filozofické fakultě UK (a získal na ní doktorát), se pravidelně vydává na chladný východ, aby porozuměl životu Chantů, Mansů, Lesních Něnců či Altajců. Jako správný terénní výzkumník putoval i do Ameriky – mezi kanadské indiány Severozápadních teritorií. Natočil též etnografický film Cesta mrtvých (2021), který přinášíme v článku.
Etnolog Tomáš Boukal se mnohokrát vydal na Sibiř či Altaj, takto v člunu zamířil i za lidmi obývajícími povodí řeky Pelym v Rusku (2019).
V době, kdy svět svírala pandemie covidu, fyzicky cestovat do dálných zemí nesměl, takže si třídil myšlenky a nápady, které ve světě a knížkách nasbíral. Řečeno po-šamansku: na Sibiř, Ural i na Aljašku putovala jeho duše. Co viděl na svých „loveckých“ výpravách?
„Jednu obzvláště nebezpečnou kořist – mansijského lidojeda menkva – jsem začal ,sledovat´ v lesích uralských hor. Stopa se nejprve obracela k jihu, vedla k altajským vrcholům a dále na jih. Na východ od Uralu byla dobře patrná. Dorazil jsem po ní k americkým Velkým jezerům a pobřeží Atlantiku. Tam v lesích řádí neméně strašný lidojed windigo. Náhoda? Jen stěží,“ líčí Tomáš Boukal v předmluvě své nové knihy s názvem Po stopách lidojeda (Dauphin 2023).
Etnolog, jenž dnes vede katedru antropologie na Univerzitě Pardubice, se v ní zabývá jak mytologickými kontakty, tak případnou genetickou stopou obyvatel chladného severu. O čem všem píše? „Náhodný výběr mansijského příběhu, který vykazoval určité podobnosti s dalšími, mne přivedl na stopu prastarého příbuzenství. Je to linie, která propojuje staré i současné populace velmi vzdálených míst,“ říká pro magazín Forum doktor Boukal.
Poměrně čerstvě vedete katedru antropologie na univerzitě v Pardubicích. Koukám, že z Univerzity Karlovy je vás tu poměrně dost pracovníků... Jak se to sešlo?
Krátce po založení Katedry sociálních věd na Univerzitě Pardubice se na mě a kolegyni etnoložku Livii Šavelkovou obrátil jeden ze zakladatelů katedry, a také náš vyučující z UK, docent Bohuslav Šalanda. Pozval nás na nové pracoviště v Pardubicích. Postupem času se řady absolventů Ústavu etnologie a folkloristiky FF UK na naší katedře rozrůstaly.
Důvodem určitě byly především dobré vztahy mezi námi absolventy. Ale migrace existovala i v opačném směru, kdy se třeba naše absolventka stala součástí pražského ústavu etnologie.
Život na Pelymu není lehký. Tamní muž ukazuje, jak staví sítě k odchytu ryb (Jurta Chatybina, Pelym, Sverdlovská oblast v Rusku, 2019).
Vy sám jste loni vydal svoji další, přibližně třistastránkovou knihu: Po stopách lidojeda věnující se mezikulturním kontaktům. Proč bychom ji měli číst, koupit si ji?
Psaní téhle práce místy připomínalo „loveckou výpravu“. Z důvodu pandemie covidu 19 jsem byl nucen většinu času trávit doma u počítače, ovšem v myšlenkách jsem se vydával na cesty po širých prostorech Sibiře, Ameriky, ale i Evropy. Stopoval jsem mýty, pohádky a další příběhy, ale také genetické haploskupiny dávných i současných obyvatel těchto míst. Snažil jsem se nalézt jejich stopy a následovat je... Pokoušel jsem se pochopit, proč procházely tam, kde jsem je našel. A zda se nejedná o stopu falešnou. Samozřejmě jsem často zabředl do příliš nepřehledného „terénu“ – a stopu i ztratil. Zmizela pod nánosem tisíců let, aby se objevila v nečekaném místě. Za své lovecké teritorium jsem si v počátcích práce zvolil Sibiř a Severní Ameriku, ale řetězce otisků v čase a místech se rozbíhaly takřka po celém světě!
Nečekal jsem návrat domů, do Evropy. Ale přesně to se stalo. Jednu obzvláště nebezpečnou kořist – mansijského lidojeda menkva, jsem začal pronásledovat na Urale. Stopa se nejprve obracela k jihu, vedla k altajským vrcholům a dále na jih. Dorazil jsem tak až do Ameriky. Když jsem ale stopu chtěl sledovat opačným směrem, na západ od Uralu se ztrácela.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem na ni opět narazil na slovanském severu Evropy, ale i v germánské a románské západní Evropě. Závěr lovu by se dal popsat nějak takto: Jeníček s Mařenkou, ale také Paleček v lese zabloudili opravdu pořádně. Děti do něho vešly kdesi na jižní Sibiři a za iks tisíc let se vynořily až v Německu, Čechách, ale také v Severní Americe... A můj další poznatek byl, že lidé mají rádi horory se šťastném koncem – a to už hezkých pár tisíc let!
Takto vypadá opuštěná nativní osada Urajpaul. Poslední její obyvatel se zasebevraždil na jaře roku 2019 (Urajpaul, Pelym, Rusko 2019).
Co je tedy hlavním sdělením vaší knížky? Můžete to shrnout v pár souvětích?
Jistě. Náhodný výběr mansijského příběhu, který vykazoval určité podobnosti s dalšími, mne přivedl na stopu prastarého příbuzenství. Linie, která propojuje staré i současné populace velmi vzdálených míst. A tato místa leží na několika kontinentech, ale přesto jsme jejich prostřednictvím schopni sledovat nejen procházející stopy našeho příběhu, ale též genetické stopy příbuzenských vazeb. Podobnost starobylých vyprávění tedy není, myslím, náhodná, ale vyjadřuje pradávnou příbuzenskou spojitost, která se ovšem v našem případě vztahuje na tak odlišné a geograficky vzdálená etnika jako jsou některé skupiny původních obyvatel Sibiře, dalších oblastí Asie, ale také Ameriky, Evropy, a dokonce i Afriky. Těžko uvěřitelná se jeví představa, že by mohly sdílet nejen příběhy, geny, ale i další kulturní prvky.
Při čtení mě zaujalo, že se hodně dotýkáte genetiky. Proč? Máte již nějaké ohlasy na svoje vývody a hypotézy od přírodovědců, třeba paleogenetiků?
Myslím, že pro sociální vědy bývá na škodu určitá distance od věd přírodních. Jsem jednoznačně přesvědčen, že nám mohou dávat mnoho důležité inspirace. Snad proto, že jsem kdysi strávil také rok na Přírodovědecké fakultě UK, mám k přírodním vědám dodnes vřelý vztah. Právě rozvoj genetiky v posledních desetiletí přináší mnoho nových informací, které významně zasahují také do oblastí věd společenských. A právě populační genetika nám odhaluje řadu málo známých vztahů dávných i současných populací. Já jsem se jen pokusil o určité srovnání těchto dat s daty kulturními a sociálními.
Patříte k nemnoha českým vědcům, kteří se důkladně věnují etnikům Sibiře. Jezdíte tam již několik dekád. Jak se situace v oblasti vyvinula?
Bohužel za přibližně čtvrtstoletí, po které jsem na Sibiř jezdil, jsem byl svědkem řady smutných událostí a procesů. Původní obyvatelé odcházejí z rodových teritorií. V lepším případě jdou do ruských měst a vesnic, ale velice často prostě umírají. Důvodem je především alkoholismus a s ním spojené tragédie. Situace však není všude stejná.
Například chovatelé sobů na poloostrově Jamal zaznamenali nárůst zájmu o způsob života svých předků. Tam je ovšem zase problémem rozvoj těžby ropy a plynu. V posledních dvou letech se do života původních obyvatel zapojila, žel, také válka na Ukrajině. V sociálně slabších regionech, jimiž jsou právě oblasti rozšíření původních obyvatel Sibiře, jsou peníze, které nabízí ruská válečná mašinerie, lákavé. Poměrně úspěšná je mezi nimi také ruská nacionalistická propaganda, která je motivuje k odchodu na frontu a podobně.
Mansijská stavba v Urajpulu s vyobrazeními duchů... a mansijský lovec si prohlíží posvátné předměty předků (Jurta Chatybina, Pelym, 2019).
Kdy jste vlastně byl naposledy v Ruské federaci? A kdy se tam – kvůli zmíněné válce – můžete jako Čech ještě vydat, pokud tedy vůbec někdy?
To je pro mne velice citlivá otázka. Sibiř mi samozřejmě velice chybí... (přemýšlí a váhá). Za určitých okolností by ruské vízum bylo možné vyřídit a vydat se tam. Ale z řady důvodů si to ani neumím představit. Mám obavy, že mnoho mých přátel podlehlo válečné propagandě. Případně jsou k politice Kremlu neutrální. Nechtěl bych s nimi přicházet do kontaktu a neustále přitom dbát na „politickou korektnost“ v ruském stylu. Tvářit se, že se „nic neděje“ a vše je v pořádku. Snad někdy ve vzdálenější budoucnosti dojde ke změnám, které by Rusko přivedly na cestu reflexe. Ale bohužel musím přiznat, že tomu sám příliš nevěřím.
Rozumím. Kromě řady odborných publikací jste napsal i pár „krimi románů ze Sibiře“, třeba Hřbitov nevěst (2018). Jak na ně zareagovali vaši kolegové-akademici?
Musím říci, že většinou pozitivně. I když pojmem krimi román bych nazval pouze zmíněný Hřbitov nevěst. Další knížka, Cesta mrtvých (2021), sice pracuje s problematikou zločinu i trestu, ale jedná se, řekněme, spíše o biografický etnologický román. Snažil jsem se v něm maximálně přidržovat poznatků ze svého terénního výzkumu.
Co dalšího chystáte či píšete? Plánujete nějakou knihu nebo docenturu?
Tlak na naší fakultě mi říká, že na prvním místě by měla být habilitace (směje se).
Mám ale rozpracováno také několik odborných i méně odborných knih. Konkrétněji mohu představit práci, která vychází především z orální historie altajské rodiny mojí manželky. Rád bych ji zpracoval nejen pro odbornou veřejnost, ale především pro své dcery. Často v ní čerpám ze vzpomínek jejich babičky a byl bych rád, kdyby na tyto své kořeny nezapomínaly.
Jak vás vybavila studia na Filozofické fakultě UK pro práci v oboru? Nač ze školy nejvíce vzpomínáte?
Myslím, že tím hlavním, co si vybavuji, byla svoboda. Většina z nás přicházela do Ústavu etnologie a folkloristiky FF UK už s nějakým tím zájmem, s oblíbeným etnikem nebo sociální skupinou. I když to možná nebyl zrovna nejoptimálnější přístup k našemu oboru, učitelé nás neodrazovali, ale naopak podporovali naše zájmy a individuální směřování.
Místo, kde se život zastavuje... Poslední obývaná osada na horním toku Pelymu, Jurta Chatybina (Pelym, Sverdlovská oblast, Rusko 2019).
To se ve vašem případně jistě podařilo. Co nyní, již jako vedoucí celé katedry, spatřujete na etnologii nebo sociokulturní antropologii zajímavého? Proč ji chtít studovat?
Jsem přesvědčen, že etnologie respektive sociální a kulturní antropologie je nesmírně perspektivní obor. Celá řada současných celospolečenských i globálních problémů spadá do odborného pole právě těchto oborů. Jen namátkou: etnické a náboženské konflikty, problematika migrací, etnických menšin, nacionalismu, mezikulturní komunikace a mnoho dalších... Dokonce i klimatické změny mají řadu sociálních důsledků a aspektů! Velkým problémem ale zůstává nedostatečná etablovanost oboru.
Zatímco je česká společnost zvyklá, že existují odborníci zaměření na zdraví jednotlivců jako lékaři anebo psychologové, nechceme si připustit, že je zapotřebí rovněž řady odborníků zaměřených na zdraví celé společnosti. Pokud by například každá obec, jež má na svém území významnou menšinu či sociálně vyloučenou lokalitu, měla mít odborníka, jenž by se této problematice věnoval, a bylo by to jistě záhodné, poptávka po absolventech by rychle převýšila možnosti škol.
| PhDr. Tomáš Boukal, Ph. D. |
| Etnolog, sociální antropolog a spisovatel. Po studiu Dvořákova gymnázia v Kralupech nad Vltavou zamířil na Filozofickou fakultu UK, kde vystudoval etnologii (2002). V roce 2007 pak získal Ph. D., přičemž se ve svých výzkumech a pracích dlouhodobě zaměřuje na kultury Sibiře či Altaje. Vydal několik monografií a také románů. Věnuje se i hudbě. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
