Čtenář Pavlovský: Knihu klidně můžeme soudit i podle obalu

Jakub Pavlovský je knižní instagramer, knihovník Národní knihovny, šéfredaktor literárního magazínu, ale také student andragogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Upozornil na sebe svým instagramovým (a též facebookovým) profilem Book’s Calling, který plní fotografiemi, na nichž sedí začtený do knížek. „Fotografiemi z nejrůznějších, často neobvyklých míst jsem chtěl probudit zájem o knihu, aby to lidi trklo a řekli si: ,Co to tam čte?‘ Podvědomě je to tedy mělo přivést ke knihám,“ říká v interview pro Forum.

Četl jste intenzivně už od dětství?

To ani ne. Jako dítě jsem samozřejmě pár dětských knih měl, ale že bych četl nějak intenzivně, si nevybavuji. Více jsem pak začal číst na druhém stupni základní školy, a to jsem si vzal i dospělejší knihy, jako je třeba Šifra mistra Leonarda, ale vyloženě vášnivý čtenář jsem nebyl.

Jak vás tedy napadlo založit si knižní Instagram?

Založením instagramového účtu jsem v podstatě sám sebe motivoval ke čtení. Řekl jsem si, že když už chci něco takového dělat, měl bych jít příkladem, ať nejsem za pokrytce. Chtěl jsem ukázat, že člověk se může rozečíst, i když k tomu nemá žádný background.

Na vašem instagramovém profilu je řada fotografií, na nichž sedíte v tureckém sedu s knihou, často na velmi nezvyklých místech... Jak vás to napadlo?

Focení na různých neobvyklých místech vzniklo tak, že jsem si řekl, že bych právě prostřednictvím zajímavých fotek mohl ukazovat lidem, že se dá číst všude. Fotkami jsem chtěl tedy motivovat lidi ke čtení, probudit zájem o knihu, aby to lidi trklo a řekli si „co to tam čte?“ Kdybych se fotil jen tak v křesle, asi by to takový efekt nemělo.

Na některých archivních fotkách (z roku 2014) četl knížky  i v bezprostřední blízkosti rektorátu Univerzity Karlovy - na Ovocném trhu v Praze.

Maličko mě překvapilo, že knihy prezentujete přes jejich vizuální stránku. Přeci jen se říká „nesuď knihu podle obalu.“

Myslím si, že knihu podle obalu klidně soudit můžeme. Ti, kdo vydávají neestetické knihy, jdou sami proti sobě. V moři knih, jež ročně vycházejí, je přeci nutné nějak vyniknout. Myslím si, že je zásadní, aby nakladatel pracoval nejen na textu, ale i na vizuální stránce. Kniha je kompaktní záležitost, takový balíček. Je tedy ideální, když obálka koresponduje s obsahem. Ještě se mi snad nestalo, že bych si vzal krásnou knihu a její obsah by byl špatný; spíše naopak.

Na svém Instagramu se tedy snažíte motivovat lidi ke čtení, což s sebou samozřejmě zahrnuje také recenze nebo alespoň krátké zhodnocení knihy. Jaký máte vztah k recenzním výtiskům? Tedy knihám, které vám nakladatel pošle zdarma a očekává, že knihu ukážete a uvedete na svém profilu.

Dříve bylo super, že jsem si mohl vybrat knihu zdarma, ale postupem času už toho bylo moc. Já si zkrátka chci něco vybrat sám, autenticky, v klidu si to pročíst a pak napsat upřímnou recenzi a hodnocení. Dopadlo to tak, že recenzní výtisky přijímám jen ode mně nejbližších nakladatelů.

Nakladatel samozřejmě nechce, abych udělal špatnou recenzi. Několikrát se mi ovšem stalo, že obdržená kniha byla opravdu špatná. V takovém případě jsme se domluvili, že recenzi dávat nebudeme. Mým cílem určitě není sdílet o knihách negativní věci, spíše chci vyzdvihovat kvality dobrých knih.

V rámci svého projektu organizujete také book-cluby. Jak takové knižní setkání probíhá a co vás k jejich pořádání přivedlo?

Nechtěl jsem pouze sdílet fotky na sociálních sítích, to mi zkrátka přišlo málo. Proto od února 2017 pořádám book-cluby čili čtenářská setkání. Původně to měla být akce pro přibližně deset lidí, aktuálně se schází tak kolem 25 lidí. Kdyby nás bylo více, tak už by to byla spíše taková přednáška, a to by mi nedávalo smysl.

Původní záměr tedy byl motivovat ke čtení - a vzbudit lásku ke knihám naživo. Mít možnost setkat se s ostatními čtenáři a hlavně i s autory mimo online svět. A jak to celé probíhá? Nejčastěji se setkáváme v 1. podzemním antikvariátu v Hybernské, a to jednou za měsíc. Dopředu vždy oznámím, že setkání proběhne a co přesně se chystá. Lidé pak přicházejí s tím, že danou knihu četli, protože ji probíráme opravdu detailně.

Během pandemie proběhly vaše kluby i online. Na jaká setkání se aktuálně mohou čtenáři těšit?

Book-cluby jsme zkusili i online, což fungovalo, ale naživo je to zkrátka lepší. V červnu byla hostem Viktorie Hanišová se svou povídkovou knihou Dlouhá trať. V září pak bude Alena Mornštajnová. Řekl jsem si, že toho samého hosta mohu zvát jednou po dvou letech a ona opravdu v tomto intervalu vydává knihy. Měli jsme Hanu, Tiché roky a teď bude Listopád.

Stalo se vám během klubu někdy, že by vyšlo najevo, že třeba nějakou knihu chápete či vnímáte úplně jinak, než byl autorův záměr?

To se stává zcela běžně. Stalo se nám to například s Biancou Bellovou, kdy většina účastníků včetně mě po diskuzi s autorkou zjistila, že konec knihy byl zcela jiný, než jsme ho pochopili! To nás tedy docela vykolejilo... Skvělé je, že autoři jsou během těchto setkání velmi otevření, poněvadž je to komorné a nic se nikde nenahrává. Prozradí díky tomu mnohem více, než by řekli třeba do rozhovoru.

Na vašem instagramovém profilu nedávno proběhla také výzva, kdy zájemci plnili různé úkoly, mezi nimiž bylo přečtení poezie, dětské knihy či vyřazení pár knih. Co je pro vás z úkolů knižní výzvy nejtěžší?

Přečíst knihu, která má více než 500 stran! (směje se)

Čekala bych, že odpovědí bude spíše vyřazování knih.

To mi jde hladce! Mě pročišťování knihovny hrozně baví, dělám to pravidelně, zhruba čtvrtletně. Jedna má kamarádka říká, že úklid v knihovně je jako úklid v duši. S tím naprosto souzním.

Úklidy v knihovně by mohly vyřešit e-knihy. Má podle vás v době, kdy jsme obklopeni technologiemi, papírová kniha šanci přežít?

Stoprocentně. Otázku, jestli má papír šanci přežít, lidé řeší neustále. Obávali se s příchodem televize, internetu i čteček. Ale kniha tu stále je, prodává se a vydává v poměrně velkých nákladech. Takže si myslím, že minimálně za našich životů kniha stále bude mít silnou pozici. Fyzická kniha má své kouzlo, třeba když najdete někde na půdě desítky let starou knihu, ve které jsou poznámky anebo věnování. U staženého PDF souboru o takové věci přicházíte. Zážitek z papírové knihy se zkrátka nedá nahradit.

Máte oblíbenou knihu?

Asi bych dokázal dát dohromady nějaký žebříček svých top knih, takhle z hlavy ale ne; nepřemýšlím o tom takhle, spíš se snažím užívat si každou knihu, kterou právě čtu. A že bych měl jednu knihu, o níž bych řekl, že ji rozhodně doporučuji komukoli za všech okolností, tak to zatím určitě ne. Ještě jsem toho asi nepřečetl tolik, abych mohl mít nejoblíbenější knihu.

Kolik toho za rok přečtete?

Moc ne, asi kolem šedesáti knih.

Jaké knihy máte obecně rád?

Baví mne současná literatura. Nemyslím přímo jen to nejnovější, ale i knihy pár desítek let staré. Je to tedy asi spíše literatura od žijících autorů, světová i česká. Co se týká světové literatury, klidně může být o každodennosti, protože u cizích knih je pro mě zajímavá, není to totiž moje každodennost. U české literatury naopak o každodennosti číst často nedokážu, neboť tam jde o každodennost, kterou dobře znám. Zkrátka chci, aby kniha měla přidanou hodnotu, nechci ztrácet čas nekvalitní literaturou. Časem bych se rád dostal i k těžším knihám, třeba nějakým filozofickým spisům, ale tam ještě nejsem.

Zmiňujete, že čtete i českou literaturu. Jak vnímáte současnou českou literární produkci?

Myslím si, že česká literatura je poměrně na vysoké úrovni. Opravdu je z čeho vybírat, ať už se bavím o aktuálně píšících či o předčasně zesnulých autorech, jako je Jan Balabán. Myslím si, že pokud si člověk chce vybrat dobrý český román, měl by se podívat do nakladatelství Host, které málokdy sáhne vedle. Z autorů - nebo spíše autorek -, můžu jmenovat dále například Petru Soukupovou, Petru Dvořákovou či Alenu Mornštajnovou. Uvedené autorky jsou v tvorbě stále aktivní a dokážou dobře reflektovat naši situaci.

V diskuzích o české literatuře se často zmiňuje, že současné české literatuře chybí velký román, který by reflektoval situaci soudobého českého člověka. Jako kdybychom nedokázali napsat knihu, která se neopírá o velké dějinné události…

Toto je, myslím, stále velmi aktuální téma. V řadě zemí mají současný existenciální román, kde vás vlastně až mrazí, když to čtete, protože v něm jasně vidíte problémy dneška. U nás toto chybí, protože i třeba Mornštajnová píše o minulosti. Trochu se aktuální době věnuje Petra Soukupová, jenže ta zase reflektuje běžnou českou rodinu, což asi není ten úplně „velký román“. Tendenci takto psát má Radka Denemarková, jež se i věnuje lidským právům. Její nejnovější román ale byl z čínského prostředí, takže to také nelze považovat za českou společnost.

Čím to je? Myslíte, že se autoři bojí pouštět do psaní o současném českém člověku?

Možná si na to nikdo netroufá. Může to být strachem z toho, že by taková kniha nebyla čtená. I lidé, kteří o tomto mluví, sami ve finále žádný takový román nenapíšou. Věřím ale, že se dočkáme.

Jste také šéfredaktorem magazínu Lógr, tak mě napadá otázka, jaká literární témata teď táhnou?

V české literatuře jsou například stále hodně populární rodinné problémy: tedy nefunkční rodiny. Dále je dnes určitě žádoucí, když literatura nějakým způsobem reflektuje různost společnosti. Přijde mi sympatické, když si každý člověk z jakékoli menšiny najde to své.

Už jsme zmínili váš knižní Instagram i „šéfredaktorování“ v Lógru. A ještě navíc pracujete v Národní knihovně jako knihovník. To pro vás musí být splněný sen, být stále obklopen knihami!

Ve svém oddělení katalogizuji, takže to opravdu není tak, že bych si mohl osm hodin denně číst (usmívá se). Dokonce ani není pravda, že by knihovníci vždy byli vášniví čtenáři. Zkrátka když jste knihami obklopeni každý den řadu hodin, tak si pak od nich přirozeně chcete odpočinout.

Nebojíte se, že se vám to stane také?

Já si to dovolit nemůžu. Kdybych přestal číst, všechny mé další aktivity by tak přestaly dávat smysl. Ale čtu teď o něco méně, to je pravda. Po pandemii se snažím spíše trávit čas venku mezi lidmi. Chci ale držet tempo alespoň jedné knihy týdně.

Vaším rodným jazykem je slovenština. Přečtete si s chutí i slovenskou literaturu?

Nějaký extra přehled ve slovenské literatuře bohužel nemám, ale pracuju na tom; mám nakoupené aktuální tituly včetně kritických antologií. A všiml jsem si, že na Slovensku vycházejí překlady různých knižních novinek o dost dříve než v Česku.

V čem ale rozhodně přehled máte, je dětská literatura. Aktuálně mimo jiné moderujete podcast Meandry dětské literatury. Co může dětská kniha přinést nám dospělým?

Myslím si, že toho přináší spoustu. Mně nejbližší je na nich právě návrat do dětství, který díky nim máme. Už jsem zmiňoval, že jsem jako dítě nečetl dost dětských knížek, takže to doháním teď. Dále je krásné, že prostřednictvím těchto knih člověk může trochu utéct realitě.

Máte svou oblíbenou dětskou knihu?

Napadá mě například Tajemství Oblázkové hory nebo Klub divných dětí. Zrovna ta druhá jmenovaná je sice určena dětem, ale úplně v klidu si ji může přečíst i dospělák. Pobaví ho to a zároveň mu i něco předá.

Ke všem aktivitám, které jsme tu zmínili, studujete andragogiku na Univerzitě Karlově. Jak se vám daří skloubit studium se všemi dalšími činnostmi, které máte?

Původně jsem chtěl na kombinované studium, právě kvůli všem svým aktivitám. Odrazovalo mě ale, že tam člověk chodí jen občas, ale stejně toho musí dost nastudovat. Do vzdělávání pak vstoupil covid-19, takže jsem vlastně rovnou začal studovat distančně.

Myslím, že pedagogové se s tím vypořádali moc dobře, nemám pocit, že by mi něco uteklo. Aktuálně tedy čekám, jaké to bude od října, kdy už snad bude možné studovat prezenčně.