Objev roku ze Slavíků: Možná jednou budu zpívající učitel

úterý, 07 prosinec 2021 09:04

Odmalička chtěl být středem pozornosti a bavit písničkami. K soustředěné hudební tvorbě přivedla Michala Horáka v jedenácti letech láska k Beatles. Rozhodl se ale být učitelem, po vzoru svých rodičů. „Dovedu si představit, že jednou budu učit na malé škole na poloviční úvazek a dál se při tom věnovat muzice,“ říká student pátého ročníku oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ na Pedagogické fakultě UK a také Objev roku ankety Český slavík 21.

dovnitř 1

Jak jste na tom s diplomkou?

Poslal jsem vedoucí své práce písničku Z diplomky nemám nic s prosbou, zda mě nechá v lednu odstátnicovat z prvního oboru a pak že bych se na to vrhnul. Ale téma mám.

Takže váš nejnovější videoklip, který má na Youtube přes 174 tisíc zhlédnutí a drží se v hudebních trendech mezi prvními třiceti, odpovídá realitě.

Zcela. Zjistil jsem, že nejlíp se mi píše, když mám dělat něco do školy. Je to moje forma prokrastinace. Už se mi několikrát stalo, že v momentě, kdy jsem si před sebe vyrovnal učební materiály a těšil se, co udělám, co čert nechtěl, už jsem seděl u klavíru a něco tam šmrdlal. Ale jinak nápad přichází, aniž by to člověk dopředu plánoval. Něco ve vás blikne a nemůžete si pomoct, musíte to dodělat, ať jste, kde jste, ať děláte, co děláte. Ale taky se to dá odsunout. Třeba refrén, který mi v hlavě jede pořád dokola, nemůžu se ho zbavit a říkám si: ´skvělý, nebudou se ho moct zbavit ani posluchači´, si nahraju na diktafon v mobilu a klidně za půl roku se k němu vrátím, když mám čas. Teď se mi to zrovna stalo, o Vánocích budeme vydávat videoklip k písničce, kterou jsem začal psát před rokem, vzpomněl si na ni, trošku ji oprášil a je na světě. Je to fakt různé.

Potřebujete tvořit pod tlakem?

Zrovna teď prožívám takový ten vnitřní, protože ačkoli mám hlavu plnou školy, říkám si, že by bylo dobré, zvlášť teď po Slavících, něco vydat. A občas přichází i vnější tlak. Dostal jsem nabídku napsat písničku pro Lucii Bílou, to je zase motivace odjinud. A pak jsou momenty, kdy to člověk vůbec nečeká, inspirace přijde a chcete to co nejdřív dopsat, aby to už bylo, těšíte se, až to půjde ven.

Jak o nových písničkách dáváte vědět svým fanouškům? Zveřejňujete první akustickou verzi prostřednictvím sociálních sítí, nebo až videoklip?

V drtivé většině případů sypu k posluchačům hotové písničky skrze YouTube. Ale je fakt, že mám na Instagramu pár videí, kdy jsem si vzal jenom kytaru a zahrál něco „z fleku“. Takovéhle „lajvko“ mívá už stejný dosah jako profi video. Pak se rozhoduju podle potenciálu skladby, zda ji tak už nechat, nebo ještě nějak instrumentálně obohatit. To je třeba případ písničky Blaženo!, kterou jsem nahrál na Instagram hned po dopsání, pak jsme k ní natočili klip a vydali na YouTube. Teď už o instagramové verzi prakticky nikdo neví, ale ověřil jsem si na něm, že by mohla fungovat. Než ji však vůbec někam dám, posílám ji rodině, známým a lidem ze Supraphonu, na které dám. Vyslechnu si k tomu jejich názory, jestli to není krok vedle…

dovnitř 2

Obdržel jste teď cenu Českého Slavíka 21 v kategorii Objev roku, ale v branži se pohybujete už od třinácti let. Vybavíte si svou vůbec první písničku?

Bylo mi osm a napsal jsem Michalovo akvárko. To nebylo moc dobrý (smích). Doteď si pamatuju část refrénu: Michalovo akvárko, uvidíte ploutvičku, Michalovo akvárko, pod ním uvidíte rybičku.

Prý jste si tehdy dal za cíl každý týden něco napsat. Co vás k tomu tak táhlo?

Určitě to bylo tím, čemu mě rodiče od dětství vystavovali, ať už kvalitní tvorbě z dílny Svěráka a Uhlíře nebo jsem byl úplně ulítlej na Včelí medvídky. Dalším spouštěčem rozhodně byla má přirozená ambicióznost a touha být středem pozornosti, což jsem měl strašně dlouho. Teď už se to snažím krotit. Ale ten nejzásadnější impuls bylo objevení Beatles v jedenácti letech. Ti mi změnili svět a díky nim jsem se do toho obul. Sice jsem už od šesti let chodil do „zušky“, hrál na klavír, učil se etudy, od osmi roků jsem chodil na kytaru… ale trochu jsem to flákal. Obdiv k Beatles mě donutil zapisovat si akordy a fakt začít cvičit. ´Když to zvládne Paul McCartney, zvládnu to taky.´ (smích) Dokonce jsem zkoušel psát něco anglicky, což mě brzy přešlo… A od té chvíle se začaly moje hudební pokusy tak nějak nabalovat.

Mají něco společného s vaší současnou tvorbou?

Asi tu touhu pobavit a rozesmát, tu mám úplně odmalička. Kdybych měl předávat nějaké složité myšlenky, na něco bych si hrál. Vážné písničky mi vůbec nejdou přes zobák.

rozhovoru, který jste magazínu Forum poskytl před dvěma lety, vzpomínáte, jak veškeré publikum na vašich prvních veřejných vystoupeních zastaly vaše sestry s kamarádkami. Zpíval jste prý v nějakém stanu v Hradci Králové.

Jojo, u proslulého schodiště Bono publico stával v mých třinácti letech velký vojenský stan, kde se v zimě promítal hokej a mezi těmi třetinami vždy byla kulturní vložka. Tam mě tehdy doslova dotáhl můj učitel na kytaru, velký milovník country: „Ty máš rád ty Beatles, máš ten svůj zpěvník, tak si zahraješ!“ A tak jsem tam něco pro pár strejců a ségry, které tam dotáhly svoje kámošky, zahrál. Připadal jsem si potom jak největší superstar. Když mi zatleskali a přišli mě pochválit, říkal jsem si: ´Tak takhle to začíná!´ Doteď mám schovanou padesátikorunu, kterou mi tam dal nějaký posluchač, můj první honorář. Schoval jsem si ji, jako si vystavil svůj první pěťák Strýček SkrblíkKačeřích příběhů, které jsem tehdy miloval. V mém dnešním měřítku by to byly propadáky, ale tehdy to pro mě bylo vyprodané „outůčko“.

dovnitř 3

Kdy jste si řekl, že se už vlastně můžete hudbou živit?

To až asi před rokem.

A tak jste vyrazil na Snad někdo přijde TOUR?

Jo! Které se zrušilo kvůli koroně (smích). Na podzim 2020 to mělo být naše společné tour s Voxelem (folk-popový zpěvák a písničkář Václav Lebeda, od roku 2019 vystupuje jako kapela VOXEL & Spol. – pozn. red.). Jedeme spolu na takové vlně humoru, který přijde kolikrát vtipný jenom nám, ale je nám to vlastně jedno…

Jste sólista, písničkář. Ale na koncertech nevystupujete sám, doprovází vás kapela. Jak jste si ji poskládal?

To začalo tak nějak přirozeně plynule, protože já se jako malý chytil s takovou naší hradeckou muzikální bandou, což jsou teď už všechno profesionální muzikanti nebo učitelé na zuškách. Známe se od dětství, jezdili jsme spolu na tábory, a když potřebuji hráčský doprovod, domlouvám se s nimi. Například Adam Černík, který se mnou hraje všude na koncertech, je podle mě nejgeniálnější muzikant, jakého jsem osobně viděl. Jak on hraje na housle, je úplně neskutečné. Vždycky jsem si s lidmi nejprve sednul lidsky a až pak jsme zjistili, že si spolu můžeme i zahrát.

Dalším vaším kamarádem je Pokáč. S tím jste se ale určitě seznámili nejdřív přes hudbu, ne?

Ano, ale víme o sobě strašně dlouho. Už od roku 2012, kdy jsme jeli jako předskokani Tomáše Kluse, totálně oba „no name“. Když mi bylo zhruba sedmnáct, potkali jsme se na Dni otevřených dveří pivovaru Rampušák v Dobrušce, kde na mě bylo pět lidí, na Pokáčovi deset, a tak jsme se víc poznali. Ačkoli jsme oba povahově dost jiný, myslím, že jsme si šíleně padli stylem humoru a tím, že on je prostě strašně fajn, takovej srdečnej kluk, velkej pracant. Ví, jak to dělat dobře, jde mu to a zároveň je ohromně skromnej.

s PokáčemPlány jdou

S Pokáčem při přípravě videoklipu Netušim.                                                 S dětmi ze ZŠ Říčany nacvičil písničku Plány jdou.

Pokáč vystupuje i v několika vašich klipech. Já osobně na nich oceňuji, že ač mají vaše písničky jednoduchý chytlavý text i melodii, videa k nim nikdy nejsou doslovná. Posouvají obsah dál.

Děkuju, nejspíš je to tím, že si scénáře k nim nepíšu sám, ale od začátku spolupracuji s lidmi, kteří to fakt umí. Když jsem v čerstvých šestnácti letech dělal svůj první klip k písničce Mezinárodní, měl jsem přesně tyhle tendence doslovně převádět text do děje. Naštěstí mě můj tehdejší manažer seznámil s kameramanem a režisérem Martinem Hammerschlagem, který ačkoli se živil jako střihač na Primě, měl úplně úžasné nápady. Vždycky dokázal pojmout písničku obrazově úplně jinak, než jak je v textu, a zároveň vystihnout její náladu, podstatu.

Pak mám ještě jednoho „externího“ scénáristu Vladimíra Špičku, s nímž jsme dělali poslední klip Z diplomky nemám nic, a ten to zase pojímá úplně jinak, je to úplně jiná škola. Myslím, že se oba jejich přístupy dobře doplňují. A úplně nejlepší je, když pro mě tvoří spolu, konkrétně klip k písničce Je to tak.

Natočit klip není levná záležitost. V Hej Teto! hraje Pavla Tomicová, v V 7:25 zase Tomáš Hanák. Jak se vám podařilo známé herce přesvědčit?

Tak třeba V 7:25 stálo maličko. I díky tomu, že nám hradecký dopravní podnik poskytl zázemí a autobus na celý den i s řidičem za úplně směšnou cenu, v podstatě jen výměnou za logo na konci klipu a že jsem pak zahrál na jejich firemní akci. A ty slavné osobnosti… Pavla Tomicová je sousedka z Hradce, s jejím synem Adamem jsme chodili na stejný gympl. Tomáš Hanák tehdy moderoval festival, na kterém mě viděl hrát a líbilo se mu to, nabídl se mi úplně sám. Mám pocit, že je to ten typ člověka, který, když má na něco chuť a baví ho to, tak do toho prostě jde. Přijel tehdy do Hradce na celý den, natočil to a odjel pak v košili dopravního podniku, kterou zapomněl vrátit… (smích).

Jak vám všechny tyto zážitky a akce jdou dohromady se studiem? Jste v pátém ročníku na PedF UK. Brzy byste měl začít učit na prvním stupni.

Teoreticky jo.

Před dvěma lety jste ve zmíněném rozhovoru pro Forum ještě nevěděl, zda budete učit. Už máte jasněji?

Moc ne… Když jsem absolvoval individuální praxi kousek od Hradce Králové, říkal jsem si: ´Tady bych si dokázal představit učit. Na malé základce, na půl úvazku, abych se při tom mohl dál hudebně realizovat.´ Zrovna teď učím v Praze v rámci čtrnáctidenní souvislé praxe, ještě mě čeká měsíční na jaře, a konečně mám pocit, že do toho začínám pronikat. Podařilo se mi snad navázat s třídou vztah, mám takový neskromný pocit, že mě děti berou, snažím se každé z nich skutečně poznat, pracovat se svou energií, a hlavně s jejich, což mi zpočátku nešlo. Pojímal jsem to podobně jako svou dosavadní práci na koncertech. Vydal jsem ze sebe během hodiny maximum a pak odpadnul. Naštěstí mi brzy mi došlo, že takhle učit nejde. Samozřejmě mám stále propracovanou přípravu, ale dávám dětem větší prostor, nechávám je se víc projevovat. Když nestihneme všechno, co s nimi mám v plánu, nic se neděje. Jsem uvolněnější. Kdo ví, možná opravdu jednou budu zpívajícím učitelem.

Můžeme se těšit na další songy ze školního prostředí?

Sice mě tahle tématika, dá se říct, proslavila, ale je na čase se posunout zase dál. Rád bych se zkusil realizovat i v jiných okruzích, než je škola. Poškolní život s sebou přinese spoustu dalších zajímavých námětů, takže věřím, že to půjde.

dovnitř 4

Michal Horák
Třiadvacetiletý student pátého ročníku PedF UK, obor Učitelství pro 1. stupeň ZŠ, písničkář a vítěz Českého slavíka 21 v kategorii Objev roku. Pochází z Vysoké nad Labem u Hradce Králové. Texty skládá od třinácti let. Hraje na kytaru, klavír a heligonku po svém pradědečkovi. V patnácti letech zvítězil v soutěži Czechtalent 2013, ve stejném roce vyhrál i soutěž Česko zpívá. Studoval na Biskupském gymnáziu v Hradci Králové – zde vznikl i videoklip k písni Je to tak. Ze školního prostředí pochází i řada jeho dalších písní jako Netušim, Vysokoškolský song, Zejtra mám zkoušku nebo poslední Z diplomky nemám nic. Jeho zatím divácky nejúspěšnějším počinem je komorní klip Rande, který nahrál v době nouzového stavu na jaře 2020 s Berenikou Suchánkovou a jejím otcem Michalem Suchánkem. Během prvního dne zveřejnění na YouTube měl 35 tisíc zhlédnutí a dosáhl na desáté místo v YouTube trendech. V roce 2019 vydal první album Michalovo cédéčko, nedávno pokřtil druhé Michalbum.
Autor:
Foto: Hynek Glos, Lucie Levá, archiv M. Horáka

Sdílejte článek: