Den na vozíku boří bariéry v prostoru i myšlení lidí

pátek, 12 listopad 2021 09:00

Jak se cítí člověk na vozíku, jaká úskalí se pro něj skrývají v budovách, kde se potřebuje pohybovat, a jež my, kterým končetiny dobře slouží, nevidíme? Proniknout, alespoň na chvíli, do světa vozíčkářů umožnil Den na vozíku, který Univerzita Karlova uspořádala s Centrem Paraple na Právnické fakultě UK a Fakultě humanitních studií UK. Jízdu v křesle vyzkoušel třeba i kvestor UK Tomáš Horáček.

otvírací dovnitř

Univerzita Karlova uzavřela v červenci memorandum s Centrem Paraple, které má zlepšit podmínky pro hendikepované, jak co se týče studia či pohybu v univerzitních prostorech, tak i v rozvoji medicínských či psychosociálních výzkumů a přístupů, jež mohou těmto lidem ulehčit už tak dost náročný život.

„Potřebujeme co nejvíce bezbariérové prostředí – nejen to architektonické, ale i myšlenkové. Jedině tak se můžeme bez obav začlenit do běžného života. Každý z nás má určité specifické potřeby, nejen zdravotní, ale třeba také technické či logistické. Někdo potřebuje upravit pracovní dobu, jiný pracovní plochu,“ shrnuje výstižně David Lukeš, ředitel Centra Paraple.

Místa, kde se lze cítit v bezpečí

Nejdůležitější je podle něj zajistit hendikepovaným lidem takové podmínky, aby se cítili v novém prostředí bezpečně. Už teď na univerzitě studuje řada lidí na vozíku. „To jsou bojovníci zvyklí čelit překážkám. Ti nemají problém; když není zbytí, nechat se třeba snést i ze schodů. Ale zdaleka ne všichni mají takovou povahu a ocení asistenci, podporu. Chtějí vědět, co je čeká, kde zaparkují, zda se dostanou bez problémů do budovy,“ srovnává ředitel Lukeš.

Právě vznik takové bezbariérové plošiny u hlavního vchodu do Právnické fakulty UK, na jejíž základový kámen včera symbolicky poklepal ředitel Centra Paraple s děkanem PF UK Jan Kuklíkem, memorandum o spolupráci urychlilo. „Snažíme se umožnit lidem hladký vstup, ale přece jen budova je devadesát let stará a v meziválečném období se na otázky bezbariérovosti nemyslelo. Za posledních třicet let jsme pro hendikepované něco udělali, ale není to ideální,“ přiznává otevřeně Kuklík.

V současnosti se lze vyhnout schodům do budovy nákladním výtahem ze dvora, kde jsou i vyčleněná parkovací místa. Uvnitř fakulty pak usnadňují pohyb na vozíku pevné i elektrické plošiny. „Zbudováním té u vchodu to určitě nekončí. Sami jsme zvědavi, co nám Den na vozíku odhalí za úskalí a jaké, pro nás do teď neviditelné bariéry budeme muset odstranit,“ uvažuje děkan.

vozík 2vozík 1

Člověk zvyklý pohybovat se běžně chůzí má tendenci na vozíku co nejrychleji vypálit kupředu. Vhodnější však je si nejdříve v duchu zmapovat terén, abyste se vyhnuli zdlouhavému kroužení po patře anebo nezajížděli nebezpečně blízko ke schodům. „Kde jen ta plošina do prvního patra je,“ přemýšlím nahlas, když se snažím zorientovat se v atriu a popojet alespoň trošku rovně. Na rychlost rezignuji po pár vteřinách.

Zkusmá vyjížďka s instruktorem

„Ono to jezdí pořád na stranu,“ stěžuji si svému průvodci Jirkovi, instruktorovi nácviku soběstačnosti z Centra Paraple. „Nejdřív se narovnejte a nechte kola, ať vám sama ukážou, co umí,“ doporučuje mi mladý kluk. „Nejspíš máte silnější jednu ruku a ta táhne při záběru vozík do strany. Hmátněte do kol jen jednou a pořádně, a nechte to na chvíli rozjet...“ Tak rovinka už by šla, horší je to se zatáčkami. Jakmile začnu přemýšlet, kam zahnout, vozík se neomylně stočí přesně opačně. „Přibrzděte si jedno kolo a zatáhněte na druhé straně,“ radí Jiří Čeloud. Uff. Nádech, výdech, narovnat se.

Jakže to bylo? OK – nejdřív zastavit. Pootočit, zacouvat, pootočit, popojet a pak to samé znovu. Hurá, na centimetry jsem projela dveřmi do knihovny. Celkem hladce se vměstnám i ke stolku s počítačem, na rozdíl od kolegy spolujezdce, podstatně vyššího kvestora UK Tomáše Horáčka. Odevzdaně hledím vzhůru na řady knih. Tomáš má větší kuráž; vjíždí pozadu do první úzké uličky, i on je však na horní regál krátký.

Tomáš Horáček

„Připadám si jako poprvé za volantem, hodila by se mi zpětná zrcátka,“ protahuju si zatuhlý krk a zmožené paže, které budu teď při rozrážení dalších dvoukřídlých dveří potřebovat. Cesta ven z knihovny už není tak snadná. Problémem nejsou dveře – ty na tichou radu od Jirky, aby knihovnice neslyšela, rozrazím koleny. Zrada tkví v maličko shrnuté rohožce. Ten pocit bezmoci, když se dívám na titěrnou překážku pod koly, je strašný. Už teď jsem docela unavená, a to nás čeká ještě vyjet po pevné plošině do prvního patra. Zapřu síly, chci se co nejrychleji rozjet vzhůru, ale nakonec jsem ráda, když se aspoň trochu souvisle, bez couvání pohybuji pomalu kupředu. Paže bolí.

Budovu FHS UK otestovala i proděkanka 

Den na vozíku se po obědě přesouvá z právnické fakulty do nejmodernější univerzitní budovy, na Fakultu humanitních studií UK, před pár dny oceněné Národní cenou za architekturu 2021. „Jezdí se tu pohodlně, ale opravdu je rozdíl, zda jedete po hladké podlaze nebo po koberci,“ přiznává proděkanka FHS UK a známá gerontoložka Iva Holmerová, která si testovací jízdu odpoledne vyzkoušela. „Pár chybiček by se tu našlo,“ hodnotí nekompromisně (oficiálně stoprocentně) bezbariérovou stavbu v Troji ředitel Centra Paraple. Vadí mu, že sedadla v posluchárnách jsou přidělaná napevno a nedají se uvolnit pro vozík. Coby student by tak musel sedět stranou. Jsou to „jen“ detaily, ale právě ty rozhodují o tom, jak se hendikepovaní lidé cítí v prostředí svých vrstevníků bez znevýhodnění. Zda je budou muset žádat o pomoc. Leckterý z nich přitom vnímá i drobnou laskavost jako nepříjemné opečovávání. Chtějí být samostatní, žít a dělat si věci posvém.

David LukešIva Holmerová

Ředitel Centra Prapale David Lukeš zkouší elektrickou plošinu.                   Proděkanka Iva Holmerová popisuje jízdu na vozíku po FHS UK. 

„Fakt, že nechodí, uvádějí tito lidé mezi důvody zhoršené kvality života až na pátém nebo šestém místě. Věc, která jim nejvíce komplikuje život, je bolest. Tuto problematiku bychom rádi rozvíjeli na vědecké úrovni nejen s lékařskými fakultami, ale i s humanitními obory, protože tato bolest je často psychosomatická,“ upozorňuje David Lukeš s tím, že konkrétně na neuropatickou bolest, která lidi s ochrnutím trápí nejčastěji, pomáhá zaměstnat hlavu.

„Když máme co dělat, bolest ustupuje,“ říká ředitel Paraplete. A právě v tom by jim měl Den na vozíku, respektive dlouhodobá spolupráce Univerzity Karlovy s Centrem Paraple pomoci. Bořit nejen bariéry v prostoru, ale i v přístupu lidí k nim.

Autor:
Foto: Hynek Glos

Sdílejte článek: