Mediátorka Arientová: Chci, aby tu studenti byli rádi!

středa, 23 listopad 2022 19:06

„Medikům bychom měli studium ulehčovat, ne se na ně povyšovat,“ tvrdí Simona Arientová, lékařka a pedagožka z 1. lékařské fakulty UK. Ve své nové funkci – mediátor, ombudsman – by ráda navázala na skvělé vztahy, které si s mediky vytvořila. Věří v sílu důvěry a pevně doufá, že na akademické půdě není prostor pro sexuální obtěžování.

002

Za gymnaziálních studií nebyla prý schopná předstoupit ve třídě před spolužáky a přečíst jim svůj referát. Když musela, vždy u toho trpěla. A dnes? Z pomyslného stupínku by nejraději ani neslezla. Ani nemusí! Kromě toho, že je lékařkou na Klinice infekčních nemocí 1. LF UK a ÚVN, je na Jedničce i pedagožkou, členkou rozšířeného kolegia děkana, členkou etické rady fakulty i akademického senátu za studentskou část. A od nového akademického roku též mediátorkou, chcete-li ombudsmankou.

Infekční? Náhoda

Energická blondýnka pozvala reprotérku magazínu Forum do Střešovic, na Kliniku infekčních nemocí 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice. Má tam už téměř deset let svoji „základnu“. A proč si Simonu Arientovou získala zrovna infekce, když je tolik „pěknějších“ oborů? Byla to prý náhoda. Po studiu rozeslala desítky životopisů na různá zdravotnická pracoviště a nemocnice, nabídku k práci dostala jedinou: z Infekční kliniky nemocnice Na Bulovce. „Úplně nejvíc jsem chtěla být pediatričkou. Když se ozvali z Bulovky, myslela jsem si na postgraduál na tamním dětském oddělení. A nakonec? Ocitla jsem se ve druhém patře u dospělých, mezi HIV pozitivními a nemocnými s virovou hepatitidou,“ vzpomíná. Když v Ústřední vojenské nemocnici vzniklo infekční oddělení, přesunula se právě tam.

Přesto, či právě proto, když se jí zeptáte na covid-19, téměř nepřetržitě přítomný úsměv jí z obličeje zmizí: „Strašně nás to na začátku pandemie zasáhlo. Byli jsme vůbec první, kteří se s infekcí setkali; prováděli jsme triáž. Než se podařilo nastolit systémovou práci a než i ostatní nemocnice začaly přijímat covid pozitivní pacienty a byla nastavena léčba, šlo o stres a naprosté zoufalství,“ vzpomíná Simona Arientová. Pořád má v paměti uložen zážitek ze služby: „Měla jsem dvacet pacientů na standardním oddělení, připojených na vysoko-průtokovém kyslíku, tři další nemocné na příjmu, do toho tři pacienti začali krvácet a jeden umíral… poprvé jsem tehdy v práci brečela,“ vrací se k pocitům zoufalství a bezradnosti jinak životní optimistka. Dnes doufá, že se situace kolem covidu – ať už budou přicházet opakovaně a ve vlnách – podaří zvládat s přehledem a naučíme se s ním žít.

VS1 8483
Doktorka Simona Arientová plní svoji novou úlohu na děkanátu 1. lékařské fakulty UK, jedné z pěti medicínských fakult Univerzity Karlovy. 

Z introverta oblíbenou učitelkou

A kudy vedla Simonina cesta k pedagogické kariéře? Když jí ve čtvrťáku postgraduálního studia medicíny profesor Michal Holub, přednosta Kliniky infekčních nemocí 1. LF UK a ÚVN, nabídl možnost vyučovat, váhala. A pár nocí prý ani nespala, hlavou se jí honily rozmanité představy, že to nedá. (Už přece víme, jak to měla na gymplu s referáty.) „Myslela jsem si, že jsem introvert, ale možná je ve mně i trochu herečky,“ směje se Simona a dodává: „Protože jak jinak si vysvětlit, že když dnes předstoupím před mediky, všechen ostych ze mě spadne? Miluju to! Dokonce mám pocit, že mě ta práce omlazuje!“ Jelikož se mladá lékařka po celou dobu rozhovoru nepřestává usmívat a s nadšením vysvětluje, jak jí společnost mladých studentů a kontakt s nimi nabíjí, nelze o tom pochybovat.

Pedagožka Simona je vděčná, že jí „její“ medici – ročně jich učí kolem 250 – ochotně poskytují k výuce zpětnou vazbu. Což je pravděpodobně především dílem nevelkého věkového rozdílu, a také sympatiemi, které si během okamžiku dokáže získat: „Nevím, jak je to na jiných fakultách. My na Jedničce se snažíme studenty přimět, aby své vyučující pravidelně hodnotili. Je to vlastně jediný způsob, jak se mohou vyjádřit – pozitivně i negativně –, na něco upozornit i ovlivnit.“ Simoně se do toho moc nechtělo, přesto „musela“ přiznat, že zatím dostává jedničky i pochvalné komentáře. „Je to sice jen zlomek celkového počtu studentů, přesto je pro mě velice důležitý,“ konstatuje s úsměvem.

004b.jpgObhájce s důvěrou a vírou v ni

Právě „dobrá chemie“ vzájemného napojení učitel – studenti a pocit důvěry, kterou u mnohých má, Simoně Arientové otevřely prostor pro další profesní výzvu: od října 2022 se stala mediátorkou na 1. lékařské fakultě UK. „Pan děkan Martin Vokurka se rozhodl zaktivizovat etickou radu, aby předešel případným problémům, které se aktuálně ve společnosti vyskytují a nevyhýbají se ani akademické půdě. Asi jsem se mu zdála pro pozici ,spojence´, ta pravá,“ odhaduje lékařka, která má na Jedničce vskutku úkol nelehký: vytvářet bezpečné, respektující, spravedlivé a příjemné studijní prostředí, co dbá o dodržování etiky.

„Jsem tam chvilku, zatím mám jen pozitivní ohlasy. Vážím si toho, že u studentů vzbuzuju důvěru,“ přiznává Simona. A vyzývá: „Nebojte se mi ozvat, nebojte se sdílet své zážitky související s vaším studiem na fakultě. Jedině když se mi svěříte, mohou nastat změny.“ Že není právník či psycholog, Simona bere spíše za výhodu: „Jsem jejich člověk! Nejsem někdo zvenku. Studovala jsem na stejné škole, kde teď působím a kde se se mnou během svého studia potkávají a mohou navázat kontakt. Jako členka rozšířeného kolegia děkana mám i jisté pravomoci.“

Spolupráce s ombudsmanem Univerzity Karlovy

„Já jsem tu pro studenty, kteří se chtějí se svým trápením někomu svěřit, a uznají mě za důvěryhodnou osobu. Bez jejich souhlasu stejně nemohu žádný problém – ať souvisí se zvládáním studia či s personálními nebo organizačními věcmi na fakultě – řešit. Ano, jsem hlavně lékařka. A jako lékařka vím, že každý pacient potřebuje hlavně někoho, kdo mu naslouchá, s kým by si mohl povyprávět, svěřit se,“ připouští Simona Arientová. Těší se proto na spolupráci s nově ustaveným a zvoleným univerzitním ombudsmanem (své funkce by se měl ujmout 1. ledna 2023 – pozn. red.), jehož parketou budou především podněty týkající se šikany, diskriminace, nevhodného chování, genderově nerovného chování či sexuálního obtěžování.

VS1 8661
Jednička je opravdu velká fakulta: má několik tisíc studentů a desítky výukových i odborných medicínských pracovišť.

U plotny? To fakt ne!

Ptáte se, jestli Simona sama byla v čase svých studií vystavena chování, proti kterému se teď chystá brojit? „Na medicíně – bohužel – si tím asi projde každý. Hlavně ve vyšších chirurgických ročnících se nezřídka medičky musejí vypořádávat s názory, že ženská patří k plotně a že by se měla hlavně naučit vařit guláš. I to se pokusím u letitých pánů profesorů potlačit,“ připouští mediátorka.

Jedinkrát se prý opravdu cítila zoufalá: „Na semináři v rámci předstátnicové stáže na nás začal řvát nejmenovaný profesor chirurgického oboru, že jsme ostudou a máme se vrátit do prváku. Nevím, kde se to ve mně vzalo, já se sbalila a odešla. Při mém štěstí na mě vyšel právě onen profesor při státnicích... Hrozilo mi vyhození, naštěstí mě ostatní vyučující podrželi. Osobně proto pevně věřím, že u nás na Jedničce podobných vyhrocených případů bude pomálu. Chci, aby tu studenti byli rádi!“ 

001up

MUDr. Simona Arientová, Ph. D., MBA 
Narodila se v Praze, ale říká, že pochází z Neratovic. Tam strávila své dětství, protože tatínek – chemik – získal práci v tamní chemičce. Po studiu na Gymnázium Františka Palackého následovala studia na 1. lékařské fakultě UK, kde působí nepřetržitě. Ráda by v dohledné době dosáhla hodnosti docent a ráda by i v následujících letech zůstala činná v rámci „své“ Jedničky. „Na Klinice infekčních nemocí 1. LF UK a ÚVN mám úžasného šéfa – pana profesora Holuba, který mě podporuje. A plný úvazek na fakultě,“ vystřelí Simona odpověď na otázku, jak dokáže zvládat práci lékařky, pedagožky, mediátorky a další závazky na Jedničce. Když se toho ale přece jen sejde trochu moc, mizí do lesa a v zimě na svah. „Vydávám se se ségrou a synovci na túry, taky miluju lyžování,“ má zaručený recept na vyčištění hlavy. S novou mediátorkou se nejspíše potkáte v Jizerských horách, Krkonoších či na Šumavě, nebo na chalupě u Čáslavi. „No, a když je nejhůř a nesloužím, miluju červené víno nebo prosecco,“ prozrazuje s úsměvem.
Autor:
Foto: Marcela Uhlíková, Vladimír Šigut

Sdílejte článek: