Biofyzik Vyklický: Mám rád vědu bez zbytečných průtahů

„Útlum v biotechnologickém sektoru v USA probíhá už několik let. Trump to jen možná urychlil nebo zvýraznil,“ říká Vojtěch Vyklický, vědec, který prošel Matfyzem, Akademií věd i Kalifornskou univerzitou v Berkeley a dnes je vedoucím oddělení vývoje protilátek ve firmě DIANA Biotechnologies, která propojuje špičkový výzkum s technologiemi, jež mají reálný dopad na diagnostiku i vývoj léčiv.

S jakými plány jste šel studovat biofyziku na MFF UK? Co vás na ní lákalo?

Na Matfyzu jsou první tři roky fyziky obecné, až potom se člověk rozhoduje, co dál. Biofyzika se zabývá aplikací fyzikálních metod na studium biologických systémů a zároveň se pohybuje na pomezí fyziky, biologie a chemie. Bavilo mě, že se v ní kombinují různé přírodní vědy – nejde o hlubokou specializaci v jediné disciplíně, ale spíše o širší přehled a schopnost porozumět i komunikovat napříč různými obory.

Tomu naprosto rozumím. Spíš mě překvapilo, že jste na to přišel takhle mladý. Většina lidí inklinuje k jednomu směru a k propojení oborů se dostanou až časem.

Asi to souviselo s tím, že mě na tom všem vždycky nejvíc bavily „ty metody“ – přístroje, detektory, lasery a tak podobně. Což pro mě platí do teď – rád objevuju nové přístupy, nové technologie. A shodou okolností to tehdy vyšlo právě na biofyziku.

Z Matfyzu jste pak pokračoval na studia do USA?

Ne, nejdřív jsem šel na doktorát na Fyziologický ústav Akademie věd ČR. Jenže akademie sama o sobě nemůže udělovat doktorský titul, takže jsem byl oficiálně zapsaný na 2. lékařské fakultě UK, obor neurovědy. Tam jsem musel zvládnout i tu medicínskou část.

A pořád vás to zajímalo?

Zase jsem si to trochu upravil, ale ne nějak dramaticky (smích). Zaměřil jsem se víc na biologickou stránku – konkrétně na neurovědy. Ale ty biofyzikální metody mi zůstaly.

Plánoval jste tedy, že budete vědec?

Já jsem k tomu tak nějak přirozeně dospěl. Nikdy jsem nad tím dopředu nijak zásadně nepřemýšlel. Bavily mě laboratoře, objevování, zkoumání nejrůznějších věcí... A postupně se to nabalovalo. V rodině máme vědeckou tradici, takže jsem tak trochu navázal i na ni. A pak to tak nějak dopadlo, že jsem se dostal do Ameriky.

Přišla konkrétní nabídka?

Vůbec ne. Nechtěl jsem na postdoktorální studium jen tak někam – hledal jsem místo, kde se věnují tématu, které mě opravdu zajímá, a zároveň tam má výzkum vysokou úroveň. Nakonec jsem si vybral laboratoř na Kalifornské univerzitě v Berkeley, která se mi líbila ze všech nejvíc.

Jak jste se tam uchytil?

Vždycky v tom hraje roli i kousek štěstí, ale člověk mu musí jít naproti (smích). Znal jsem metodu, která se hodila k tématu, na němž zrovna pracovali. Vedoucímu se několik let nedařil jeden projekt – všichni si na něm před tím vylámali zuby, ale on na něm trval. A já jsem se mu svými znalostmi celkem dobře hodil. Přinesl jsem něco nového, měl jsem určité zkušenosti z podobné oblasti a ukázalo se, že to byla dobrá kombinace.

Určitě vás tam něco překvapilo, ať už pozitivně či negativně.

Na některé aspekty života v Americe jsem byl připravený – jako dítě jsem tam chodil do první a druhé třídy. Přesto mě některé věci opravdu zaskočily. Například jsem si myslel, že jsem hodně liberální člověk a až tam jsem si uvědomil, že i to má své limity. Paradoxně tam v některých prostředích narážíte na hranice svobody projevu. V době, kdy jsem tam byl já, byla spousta témat naprosto tabu. Nediskutovalo se o nich. Ani na akademické půdě.

Čím si to vysvětlujete? Že každý má „právo na názor“ a nesmí být zpochybněn?

Byl jsem v Berkeley, což je samo o sobě zvláštní místo. Několik kilometrů čtverečních, které jsou úplně jiné než zbytek Ameriky. Neuvěřitelně progresivní prostředí, skvělé místo pro nové směry, nové nápady – ale někdy to jde až za hranice selského rozumu. Není tam prostor říct „tohle už nedává smysl“.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Jasně. Přišel jsem do budovy a tam visel plakát s instrukcemi, co dělat při teroristickém útoku. První bod: „Zeptejte se teroristy na jeho jméno.“ A v tomto duchu pokračovalo dalších devět bodů…

Měl jste chuť o tom s někým diskutovat? Nebo jste to vzdal?

Ne, na to nikdo není zvědavý. Takže jsem si dělal svoji práci. Stejně tak můj vedoucí laboratoře – velmi vysoce postavený člověk, bylo vidět, že má taky svůj názor. Ale zřejmě věděl, že některé věci se nevyplatí otevírat.

Nicméně univerzita sama o sobě byla skvělá. Mají například separátní parkoviště pro nositele Nobelovy ceny, kteří nemusí platit za stání a před každou budovou je pro ně pět vyhrazených míst. A pak jdete na přednášku a dva tam zrovna sedí.

Jací jsou?

Úplně normální, ovšem neuvěřitelně chytří lidé, na kterých je vidět, že je jejich práce opravdu baví. Většinou jsou velmi otevření a přátelští. Vztah mezi studenty a vyučujícími je tam obecně mnohem otevřenější. Není to o titulech.

Co jste si z toho prostředí odnesl pro sebe a uplatňujete to nyní při práci v Česku?

Myslím, že jsem si z Ameriky přinesl určité sebevědomí, protože jsem zjistil, že i v tak exkluzivním prostředí jsem ve svém oboru schopný konkurovat lidem z celého světa. Ale na rozdíl od nich jsem spíš typ člověka, který má problém se pochválit. Oni to mají opačně – i když se jim něco nepovede, vysvětlí vám, že to byl dobrý pokus, že se z toho hodně naučili (smích). Ale právě i tohle mi ukázalo, že být přehnaně sebekritický vlastně ničemu nepomáhá. Samozřejmě nic se nesmí přehánět, ale určitá míra sebejistoty je důležitá.

Pomohlo vám to třeba i v tom, že teď víc riskujete a jste otevřenější novým nápadům – ať už vlastním, nebo od kolegů?

Určitě se to změnilo. Dřív jsem si říkal „tohle přece nebude fungovat“, a dnes si spíš řeknu „možná by to fungovat mohlo“. Už jen proto, že jsem si mnohokrát myslel, že něco nepůjde – a ono to pak překvapivě fungovalo (smích). Anebo to dovedlo k úplně jinému nápadu, který už fungoval skvěle. Takže asi nejvíc mi pobyt v Americe přinesl sebevědomí, nadhled, a i jiný pohled na různé kultury.

Třeba?

Například u studentů z Asie mě fascinovalo, jak neuvěřitelně tvrdě pracují. Často za tím stojí silný pocit zodpovědnosti – vědomí, že jejich studium a budoucí úspěch nejsou jen jejich vlastní věcí, ale i způsobem, jak podpořit rodinu doma. Měl jsem třeba kolegy, kteří nejen že neznali pojem dovolená, ale dokonce ani nikdy nebyli na výletě.

Myslíte, že jim tahle přísná disciplína skutečně prospívá? Nebyli by stejně nebo i více úspěšní, kdyby si sem tam oddychli?

Také o tom mám svoje pochybnosti (smích). Ale díky nim jsem si uvědomil, jakým výzvám mohou různí lidé čelit a že každý má jiný přístup k práci i k životu. Oni třeba hodně makali, ale nepřemýšleli nad tím moc do hloubky. Takže dělali pořád to samé dokola a divili se, že se nic nemění. Já si radši dojdu na kafe, trochu to promyslím, a když si pak řeknu, že to má smysl, jdu to reálně vyzkoušet.

S jakými plány jste se vracel do Česka?

Nevěděl jsem přesně, jak to dopadne. Akademický svět je obecně dost nejistý, obzvlášť když se do toho ještě přidá návrat ze zahraničí a COVID. Už když jsem byl v Americe, sledoval jsem DIANU, ta firma se mi líbila. V Kalifornii, obzvlášť v Berkeley a celém Silicon Valley, je naprosto běžné, že vedoucí vědeckých týmů mají nějaký vlastní spin-off nebo startup. Můj tehdejší šéf v tom byl celkem úspěšný, prodal několik firem, které sám založil, a dobře na tom vydělal.

Takže vás to prostředí podnikavosti a propojení vědy s praxí oslovilo.

Ano, celý ten ekosystém tam prostě žije biotechnologiemi, startupy, inovacemi. A to se mi hodně líbilo. Ale tady v Česku toho tehdy moc nebylo. DIANA Biotechnologies byl typ firmy, kam bych chtěl jít, kdybych opustil akademii a šel do průmyslu. Do nějakého korporátu se mi úplně nechtělo. Jsou to fajn firmy, ale třeba v Praze žádnou skutečnou vědu nedělají, v lepším případě je to IT hub. Mě lákalo něco menšího, něco, co má vlastní výzkum a dělá nové věci.

Takže jste se po návratu z Ameriky nejdřív vrátil do akademického prostředí?

Ano, dostal jsem i nějaké granty. Ale pak přišel střet s českou akademickou realitou. A nakonec jsem se rozhodl, že přece jen bude lepší jít do soukromé sféry. Teď už jsem tady v DIANĚ přes dva roky. A musím říct, že jsou tu skvělí lidé.

Když mluvíte o tom střetu s akademickým prostředím, co vám nejvíc vadilo?

Byl to velký rozdíl oproti Americe. Hlavně ta nepružnost, byrokracie. Je toho víc. Třeba systém grantů – to je kapitola sama pro sebe. Jsou tam tak absurdní pravidla, že to člověka úplně ubíjí. Máte třeba napsat, k jakému výsledku dojdete na konci pětiletého grantu a kde ho budete publikovat. Ale pokud to už teď víte, tak přece nemá smysl ten grant vůbec dělat. Pak už se jen potvrzuje předem daný výsledek.

Takže podle vás chybí prostor pro objevování, pro nejistotu, která je přirozenou součástí výzkumu?

Přesně tak. Všechno je svázané rigidními pravidly. Já jsem třeba získal prestižní grant Junior Star. A v rámci žádosti jsem měl už předem definovat vědecký tým – kdo v něm bude, konkrétní jména. Ale to je rok předtím, než se vůbec dozvíte, jestli ten grant dostanete. A zároveň z něj máte ty lidi platit. Jak mám dopředu říct, kdo tam bude, když ještě nemám jistotu, že ten grant vůbec budu mít?

Pak, když jsem začal víc komunikovat s naším ústavem a dalšími lidmi tady, začalo mi být čím dál víc jasné, že to vlastně pro mě přestává mít smysl. Že se to nikam neposouvá.

A neříkám, že v Americe je to ideální – i tam je samozřejmě politikaření, tvrdý boj, ale pořád jsou tam určitá pravidla a rámec, která nelze překročit. Tady ty mantinely chybí. Po revoluci se všechno nastavilo tak, aby byly akademické instituce samostatné a nikdo jim nemohl do ničeho mluvit. Což tehdy dávalo smysl, ale dnes se to přelilo do extrému. Výsledkem je, že si každé pracoviště žije vlastním životem, a kdo má uvnitř moc, ten rozhoduje. A zvenku nikdo nemůže říct: „Takhle to dělat nemůžete.“

V DIANĚ už žádné granty řešit nemusíte…

A paradoxně jich máme celkem dost (smích). Ale nejsme na nich závislí. Když dostanu grant, super. Ale když ho nedostanu, nic nekončí. Můžu začít pracovat na projektu ještě dřív, než peníze přijdou. A když pak přijdou, můžeme díky nim třeba rozšířit spektrum toho, co děláme.

Když jste do firmy nastoupil, jaké úkoly vás čekaly?

Krátce po nástupu jsem dostal zadání rozjet nové oddělení, které by se věnovalo vývoji monoklonálních protilátek, ideálně za využití naší vlastní DIANA technologie, kterou vyvinul náš výkonný ředitel Václav Navrátil a do té doby se používala hlavně na screening inhibitorů kináz.
Existovala hypotéza, že by tato technologie šla využít i pro vývoj monoklonálních protilátek. A ukázalo se, že se na to opravdu hodí. Během jediného roku jsme měli funkční pipeline (proces použití technologie) a také první vlastní monoklonální protilátku.

K čemu to celé vlastně je?

Ten náš proces slouží k tomu, že velmi efektivně nacházíme ty nejlepší klony protilátek u imunizovaných zvířat. Abych to vzal úplně od začátku: protilátky jsou bílkoviny, které si tělo vytváří na obranu proti cizorodým látkám – virům, bakteriím, nebo alergenům. A když se najde taková protilátka, která se silně a selektivně váže na daný cizorodý prvek, tedy antigen, tak ho protilátka buď přímo neutralizuje, nebo ho označí, a imunitní systém se pak postará o jeho likvidaci.

My právě využíváme schopnost imunitního systému vyprodukovat protilátku, která se na něco konkrétního váže – a naše technologie umožňuje velmi rychle najít tu jednu konkrétní buňku, která ten nejlepší klon vytváří.

Takže v organismu je spousta těch klonů, ale vy najdete ten, který má nejlepší parametry?

Přesně. Vysokou afinitu a nízkou nežádoucí reaktivitu. A to je ta přidaná hodnota té naší technologie – že to dokážeme udělat rychle, efektivně, a přitom žádný dobrý klon nepřehlédneme.

Co se s těmi protilátkami dál děje? K čemu se využívají?

Využití je hodně široké, ale obecně se dají rozdělit do tří hlavních skupin: diagnostické, terapeutické a výzkumné. Diagnostické se používají třeba u testů na hormony – typicky na steroidy. Udělá se protilátka proti určité molekule a pomocí imunodiagnostických metod pak změříte, kolik té látky v těle máte. Nebo třeba k rychlé detekci různých drog, což je teď téma, kterému se také věnujeme.

A terapeutické? Tam je teď hodně velký posun, ne?

Ano, dřív většina léků byly malé molekuly. Teď se to výrazně přesouvá k takzvaným „biologics“ – a protilátky jsou jejich největší částí. Nejvíc se využívají třeba při léčbě rakoviny, ale i u migrén, autoimunitních onemocnění nebo různých virových infekcí. Nejprodávanějš lék na světě je právě monoklonální protilátka.

A ten třetí typ – výzkumný?

Ve výzkumu se používají třeba na detekci různých proteinů v buňkách. Pomáhají určit, jestli je nějaký protein přítomen, v jakém množství, kde přesně v buňce se nachází.

A vy se v Dianě věnujete všem těmto oblastem, nebo je vaše zaměření užší?

Zatím se nejvíc věnujeme diagnostice a výzkumu, ale směřujeme k tomu, abychom se v budoucnu pustili i do vývoje terapeutických protilátek.

To by už znamenalo vývoj samotného léku?

Ano, ale to je dlouhá a nesmírně náročná cesta. Nicméně můžeme se už teď podílet na výběru výchozích klonů – těch základních protilátek, které pak můžou být dále optimalizovány pro lékařské použití. My najdeme dobrý klon, a ten pak předáme firmě, která se věnuje vývoji léků a udělá z něj něco, co bude splňovat všechny požadavky na farmaceutický produkt.

Kdo jsou tedy vaši klienti?

Samotného mě neustále překvapuje, jak široké spektrum to je. Máme třeba firmy, které vyrábějí diagnostické testy – potřebují protilátku na nějakou specifickou molekulu. Pak jsou to akademické laboratoře, které zkoumají něco, na co zatím žádná protilátka neexistuje – třeba nový patogen nebo dřív opomíjený organismus.

Máte i zahraniční spolupráce?

Ano. Aktuálně pracujeme na jednom zajímavém projektu s velkou japonskou firmou. Potřebují protilátku, která detekuje stopovou kontaminaci vody určitým detergentem, který používají. Už to zkoušeli s několika jinými firmami, třeba v Německu, ale nikdo to nedokázal vyřešit. Obrátili se na nás – a vypadá to, že jsme na dobré cestě.

Potřebujete ke své práci spolupracovat i s dalšími pracovišti? Třeba s akademickou sférou?

Občas ano. Třeba využíváme přístrojové vybavení, které sami nemáme – to je výhoda univerzit nebo větších výzkumných center. Takže si třeba pronajmeme čas na nějakém přístroji, ale je to spíš technická spolupráce. A pak samozřejmě máme i projekty, kde jde o užší spolupráci. Třeba v rámci některých grantů, které propojují průmysl s akademií – část projektu se pak odehrává na akademické půdě.

Ptám se i proto, že jste měl ze začátku dost kritický pohled na české akademické prostředí. Funguje tahle spolupráce líp?

Zatím nám to funguje dobře (smích). Je to tak akorát – nastaví se pravidla, role jsou jasné a jede se. Ale někdy, když se komunikuje napřímo s vysokou školou, s jejím aparátem, tak se člověku vybaví ta zkušenost z akademie. Papírování, schvalování, prodlevy....

V soukromém sektoru se věci točí rychle, je tu velká dynamika. Ale mít kontakt s akademickým světem je pro mě důležité – jednak tam vznikají nové nápady, jednak je tam spousta chytrých lidí, se kterými je radost spolupracovat. Takže ideální je mít projekty na obou stranách.

Projevují se akademické otřesy v Americe už i u vás ve firmě třeba větším zájmem uchazečů působících doposud v USA?

Obecně musím říct, že uchazečů máme dost. Není nouze. Ale zároveň vybíráme jen malé procento z nich, což je vlastně i důsledek toho, že v Čechách chybí širší biotechnologický sektor. V tomhle směru je to pro nás výhoda – obor je úzký, takže zájemců je hodně a máme z čeho vybírat. Lidé přímo z USA tvoří jen zlomek. Většinou jsou to Evropané nebo Češi, kteří se vracejí. Ale také je pravda, že to ochlazení tam nezačalo až teď. Útlum v biotechnologickém sektoru v USA probíhá už několik let.

Myslíte, že to není jen otázka politiky, ale něčeho hlubšího?

Není to o Trumpovi, ten to jen možná urychlil nebo zvýraznil. Ale propouštění začalo už dávno předtím. Investoři už nebyli ochotní do toho nalévat tolik peněz jako dřív. Je to podobné jako s „dotcom“ bublinou na přelomu tisíciletí – internet samozřejmě neskončil, jen lidi přestali slepě cpát peníze do každého projektu. A tohle se teď děje i v biotechu. Všechno bylo super, každý startup měl revoluční technologii, a ten trh už potřeboval vychladnout.

Teď je zase boom kolem AI.

Ano. A my to samozřejmě sledujeme taky.

Uvažujete nad využitím AI i ve vašem vývoji?

Uvažujeme. Myslím, že kdo dneska AI nebere vážně, dělá chybu. I v našem hlavním oboru – ve vývoji protilátek – se to začíná objevovat. Už to funguje tak, že AI navrhuje nové protilátky „in silico“, tedy čistě výpočetně.

Není to ale ještě na úrovni toho, co dokáže přirozený imunitní systém?

Zatím rozhodně ne. Kvalita těch návrhů od AI je o hodně horší, než co dokážeme získat biologicky. Ale nikdo neví, jestli to tak bude i za rok, za pět let – jestli to pak AI úplně neovládne. Proto to pečlivě sledujeme. A zároveň přemýšlíme, jak bychom mohli využít naši technologii v případě, že AI začne ty návrhy generovat masově.

Chceme být připraveni na to, že když se to zlomí a AI opravdu začne generovat použitelné protilátky, budeme mít know-how a nástroje, jak jednotlivé AI navržené protilátky rychle a spolehlivě otestovat experimentálně v laboratoři. Abychom v té změně nezůstali pozadu.