Zápotocký: Dětská neuroonkologie zažívá boom

pondělí, 04 leden 2021 08:52

 „To co se děje v oblasti mozkových nádorů – především u dětí – se dá nazvat revolucí a jsem moc rád, že mohu být u toho,“ říká Michal Zápotocký, jenž strávil tři roky v Kanadě a nyní působí na Klinice dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty UK a FN Motol.

ffcf4fbd 781b 4f54 b0e6 de3f09779e94

Při své práci kombinujete kliniku a vědu, což je v Česku stále poměrně neobvyklé. Na medicínu jste šel s tím, že se chcete věnovat i vědě?

To jsem předem nevěděl. Když jsem nastoupil na 1. lékařskou fakultu UK, věděl jsem, že bych se chtěl věnovat nádorovým onemocněním, protože se častěji vyskytují v naší rodině, takže toto téma pro mě není tabu a vnímám, že se mě bezprostředně týká.

Ve druhém ročníku mne zaujala genetika a hledal jsem, kde nádorovou genetiku zkoumají. A tak jsem už během studia začal chodit jako „pomvěd“ k docentce Bertě Otové na Ústav biologie a lékařské genetiky 1. LF UK, kde jsem dělal experimenty na lymfomech u potkanů a mimo jiné testoval i nové látky včetně derivátů, které vyvinul profesor Antonín Holý. A díky jedné spolupráci jsem se seznámil s profesorem Janem Trkou a následoval doktorát pod jeho vedením v laboratoři CLIP na 2. LF UK.

A jak jste se dostal k dětským mozkovým nádorům?

9002c5a6 24bc 408f a4c5 ff056ce4ec79ssAni tato cesta nebyla přímá. V doktorském projektu jsem se věnoval diferenciační terapii u akutní myeloidní leukémie (AML). Po skončení jsem přišel za profesorem Janem Starým, přednostou naší kliniky (v listopadu obdržel prestižní univerzitní podporu Donatio – pozn. red.), že bych se chtěl dále věnovat AML a v budoucnu vést mezinárodní klinickou studii. Řekl mi však, že má se mnou „jiné plány“, že by chtěl, abych se věnoval dětským mozkovým nádorům. Je jich velké množství; je to nejčastější solidní nádor u dětí vůbec, ale lékařů, kteří by se touto problematikou zabývali a vedle klinické praxe se věnovali i výzkumu, je málo.

Jaká byla vaše reakce?

Byl jsem překvapen, ale důvěřoval jsem, protože profesor Starý je skvělý mentor – ví, co dělá. A dnes mu mohu jen děkovat. To co se děje v oblasti mozkových nádorů především u dětí se dá nazvat revolucí a jsem moc rád, že mohu být u toho. Vývoj znalostí v biologii a možností léčby mozkových nádorů probíhá opravdu mílovými kroky a jelikož se tímto tématem nezabývá tolik lidí, můžete se na výzkumu, který „mění svět“, přímo podílet.

Co bylo dál? Jak jste se dostal do Toronta, do Kanady?

Záhy jsem se zapojil do evropských pracovních skupin v rámci mezinárodních mítinků, což vedlo i k tomu, že jsem se dostal k nabídce stáže na dětské neuroonkologii v Hospital for Sick Children (SickKids) v Torontu. Přihlásil jsem se – a nakonec mě vybrali. A to překvapivě i přesto, že jsem pro ně musel být jako zjevení, protože jsem výrazně změnil své zaměření: v USA a Kanadě musíte typicky od začátku někam směřovat a ani na chvíli „nesejít“ z cesty.

Co jste se v Kanadě naučil? A uplatňujete to i v Česku?

Zvykl jsem si, že na ambulanci mohu být v civilu a že to nijak neohrožuje pacienty. Možná spíše naopak: nevyvolává to strach u dětských pacientů. S dětmi se v rámci léčby potkáváme pravidelně a některé se dokonce těší, protože si vždy porovnáváme barevné ponožky (směje se a vyhrnuje nohavici a ukazuje barevné pruhované ponožky). Ale vážně, v medicínské rovině jsem se naučil, že pohled na neuroonkologického pacienta musí být komplexní a mezioborový. V Kanadě byly běžné mezioborové schůzky. Kladou důraz na psychosociální stránku léčby. O něco podobného se teď snažíme i tady – úspěšně spolupracujeme s neurochirurgy, s neuropatology, radioterapeuty, kolegy z laboratoří a společně tvoříme moderní neuroonkologický tým.

VS1 8215 

To zní skvěle. Léčí se v Kanadě a Česku jinak?

Mohu mluvit jen z vlastní zkušenosti, ale úspěšnost léčby je srovnatelná. Ani v přístrojovém vybavení a dostupnosti moderních biologických léků za Kanadou nezaostáváme. Rozdíl je v personálním obsazení a rozsahu podpůrné péče; v nemocnici byly speciální týmy zajišťující komplexní psychosociální podporu postižených rodin, zajišťovaly návaznou péči nebo udržovaly kontakt se školou. Také tam je rozvinutější paliativní péče, ale i to se už v Česku zlepšuje.

Dětská nádorová onemocnění mívají poměrně slušnou prognózu na léčbu. Jaké jsou současné statistiky dětských mozkových nádorů?

Celkově máme v ČR ročně přes 400 případů všech dětských nádorových onemocnění, šance na vyléčení je až osmdesát procent. Dětských mozkových nádorů je osmdesát až devadesát případů ročně, šance na vyléčení je v průměru 75 procent. Jedná se však o velmi heterogenní onemocnění s rozličnou prognózou, některé typy stále vyléčit neumíme. Navíc konkrétním typem nádoru trpí pouze jednotky pacientů, což ztěžuje diagnostiku i léčbu a zde je velmi důležitá mezinárodní spolupráce. Řada pacientů i po vyléčení trpí následky, jež ovlivňují kvalitu života. Naším úkolem je tak nejen zvyšovat úspěšnost léčby, ale hledat méně agresivní léčbu bez pozdějších následků.

Jaký je vývoj v léčbě řekněme za poslední dekádu?

Díky novým technologiím jsme pochopili podstatu řady onemocnění. Umíme je lépe diagnostikovat i léčit. Velký rozvoj zažívá šetrnější cílená biologická léčba, která se dostává do rutinní praxe. V rámciklinických studií se do diagnostiky i léčby snažíme vnášet nejnovější poznatky výzkumu, ale to mívá zpoždění a bohužel řadu nádorů stále vyléčit neumíme.

Jakým tématům se věnujete v rámci svého výzkumu?

d75e5646 a568 490e 94c7 5fcd47092202sV jednom projektu se zaměřujeme na lepší biologickou charakterizaci takzvaných low grade gliomů (pomalu rostoucí nádory s dobrou prognózou – pozn. red.). Ukazuje se, že konkrétní mutace mají vliv na prognózu i klinický průběh onemocnění, což ovlivňuje i volbu vhodné terapie s cílem minimalizovat dlouhodobé následky. U těchto nádorů je typické střídání období růstu a stability a v tomto mechanismu by mohla hrát roli takzvaná senescence – zastavení buněčného cyklu. Kdybychom ji uměli regulovat, mohli bychom nádor nechat „usnout“.

Druhý projekt je přesně z opačného spektra – zkoumáme high grade, tedy rychle rostoucí gliomy s šancí na vyléčení deset až dvacet procent. Zjistili jsme, že existují molekulární podtypy; třeba při konkrétní mutaci v genu pro histon H3 nevyléčíme ani jednoho pacienta. Jiné podtypy sice pod mikroskopem vypadají jako high grade gliomy, ale biologicky se chovají spíše jako low grade gliomy, které by bylo možné léčit intenzivní a specifickou terapií. Snažíme se pochopit tyto rozdíly a zjistit, jak tyto podtypy diagnosticky odlišit.

Vaše práce bádajícího vědce musí být časově i psychicky náročná. Jak odpočíváte?

Někdy sice je, ale jsem rád, že se věnuji právě dětské neuroonkologii. Práce s dětmi je úžasná, navíc vnímám ten obrovský pokrok celého oboru! Nejlépe si odpočinu s rodinou – mám tři děti a ty mne nenechají pracovat příliš. Rádi jezdíme na výlety, nejlépe do přírody pod stan. Navíc rád fotografuji. Dříve jsem fotil přírodu, dnes už to jsou spíše akční fotografie dětí (směje se). Naše dovolené netrávíme na jednom místě, ale spíše jich poznáváme více, což spojuji i s focením.

MUDr. Michal Zápotocký, Ph. D.
Působí jako lékař a vědec na Klinice dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol. Věnuje se dětským mozkovým nádorům. Vystudoval 1. LF UK. Už během studia začal pracovat v laboratoři. Pokračoval na „MD Ph. D.“ (čili speciální program pro mladé lékaře kombinující přípravu na atestace a výzkum) na 2. LF UK. Tři roky strávil na dětské neuroonkologii v Torontu.
Autor:
Foto: Vladimír Šigut

Sdílejte článek: