Nezapomeneme! Holokaust v dětech rezonuje i po 75 letech

pondělí, 19 červenec 2021 07:56

U příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uspořádala Univerzita Karlova výtvarný projekt Nezapomeneme, do něhož se zapojilo přes pět set žáků a studentů z Česka i Slovenska. Putovní výstava osmdesáti prací s tématikou holocaustu započala svou cestu v Křížové chodbě Karolina, kde ji můžete stále navštívit online, pokračovala do Moskvy a ke zhlédnutí bude také v Berlíně, Vídni, Paříži, Bratislavě a Jeruzalémě. Tým autorů obdržel za projekt Nezapomeneme Cenu Miloslava Petruska.

Rozpolceni   Natalie Rihova Gymnazium Vitezslava Novaka Jindrichuv HradecRozpolcení - Natálie Říhová, Gymnázium Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci

Iniciátorem přehlídky Nezapomeneme byla nezisková organizace World&Art, která s Univerzitou Karlovou spolupracuje dlouhodobě, naposledy při projektu Sametové vzpomínky. Ovšem těmi, kdo vytvořili metodiku zadání pro školy a stanovili kritéria hodnocení dětských výtvarných prací, byli odborníci z řad UK.

Do konce   Ondrej Dvorak VOS  a SUS V. Hollara Praha„Mým osobním cílem bylo podpořit výtvarné vzdělávání v České republice,“ říká Marie Fulková z katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK. Přehlídka totiž nevypovídá jen o výtvarných schopnostech žáků a studentů, ale především o úrovni výtvarné výchovy na českých školách a kvalitě pedagogů, jelikož právě oni mají na výslednou podobu děl zásadní vliv.

„Téma bylo mimořádně náročné a senzitivita k němu vysoká. Autoři usilovně hledali médium vyjádření, což bylo patrné z množství tak zvaných vizuálních memů, které jsou k dispozici na internetu a které jsme rozpoznávali při hodnocení prací. Pak bylo důležité věnovat pozornost procesu zpracování těchto ikonických obrazů holokaustu a stopy této individuální transformace média nepřehlédnout, protože zde bylo jádro autorské výpovědi a to, co nazýváme těžko uchopitelným pojmem síla obrazu,“ říká Fulková.

Při hodnocení děl (vpravo dílo Do konce od Ondřeje Dvořáka z pražské Hollarky) nehleděla porota na líbivost či dokonalost provedení, ale spíše na to, jaké otázky obrazy dětí kladou. „Jaká je globální vizuální paměť holokaustu, války, utrpení, nenávisti, lásky a míru, v jakých metaforách dnes myslíme a jakými obrazy jednáme? Jaké nároky klade na učitele oblast vizuální kultury, vizuální a mediální komunikace a gramotnosti? Ty nároky jsou dnes obrovské a my si velice vážíme všech učitelek a učitelů nebo prostě všech, kteří s dětmi téma sdíleli,“ pokračuje Marie Fulková s tím, že v dětském výtvarném projevu se operuje s termínem spontaneity, jež ovšem v podstatě neexistuje.

„Pastelka z nebe nespadne. Vždycky je tam nějaká paní učitelka, maminka či jiná výrazná osoba, která dítě k tvorbě podnítí nebo na jeho dílo reaguje, a výsledek tak ovlivní – pozitivně, ale také často negativně. Pokud je obrazová výpověď hodnocena jako efekt dostatečného nebo nedostatečného talentu nebo pouhé technické zručnosti, pak upíráme možnost vyjádření všem, kdo chtějí nebo potřebují. U dodaných prací bylo jasně vidět, zda se s žáky a studenty didakticky pracovalo, zda proběhl nějaký dialog,“ líčí Fulková.

Helena Blašková  a Marie Fulková 1Laureátky Ceny Miloslava Petruska - Helena Blašková (v růžových šatech) a Marie Fulková v Karolinu.

Hodnocení dětských výtvarných děl ovšem není soutěž o to, kdo je lepší. Také proto neurčila odborná porota vítěze, ale vybrala jedenáctku „nejsilnějších“ prací, jež podle ní dokázaly nejúčinněji promlouvat k divákovi a okamžitě, ale nikoli prvoplánově zaujmout.

„Na tu úzkost a strach dlouho nezapomenu,“ popisuje kurátorka výstavy Helena Blašková, s jakými pocity se probírala doručenými pracemi. „Bylo to úplně stejné a možná i výraznější, jako když se koukáte na dokumentární film o holokaustu. Potvrdilo se mi, že takto silná historická témata jsou součástí kolektivní paměti a ve výtvarném umění a výuce fungují jako určité archetypy. Ačkoli tedy žáci a studenti nemuseli mít o holokaustu objemné informace, a ti nejmenší tématu snad ani nemohli v celé jeho hrůze porozumět, vnímali je velmi autenticky a do hloubky. Právě některé obrazové metafory a práce dětí z prvního stupně byly ohromně emočně působivé a silné,“ říká kurátorka Blašková.

Při tvůrčí činnosti se mnohem více zapojují smysly, intuice a imaginace, díky nimž dochází ke kýženému poznání často samovolně a nenásilně v průběhu samotného tvořivého procesu. „Prožitek má tedy komplexnější a trvalejší charakter než například pouhé memorování informací,“ shrnuje kurátorka.

Tomáš Richter ZŠ ZahradníNaděje
Sevření - Matyáš Richter, ZŠ Chomutov, Zahradní                                         Naděje - Tereza Fišerová, SPŠ a SOŠGS Most

S tím souhlasí i jeden z účastníků, Matyáš Richter ze Základní školy Zahradní v Chomutově. „Výtvarné přehlídky mě nikdy nelákaly, ale téma holokaustu se mě dotklo, ačkoli jsme ho ve škole tehdy ještě neprobírali. Vrtalo mi v hlavě a bylo to tak silné, že jsem měl potřebu ho nějak ztvárnit. Samotná malba mi trvala asi měsíc, během něhož jsem se snažil do těch lidí nějak vcítit, i když asi marně,“ popisuje dnes už absolvent základní školy, jak tehdy coby osmák namaloval obraz Sevření, jenž se pak objevil na plakátech a pozvánkách k výstavě Nezapomeneme.


Nezapomeneme černobíléBezmoc

Nezapomeneme - VOŠ a SUŠ Václava Hollara, Praha                              Bezmoc - Nela Vašková, Gymnázium Vítězslava Nováka, J. Hradec

Oslovení dětí i širší veřejnosti

Snahou organizátorů nebylo jen dostat téma holokaustu do škol v jiné podobě, než je ta tradiční dějepisná, ale zapojit do něj i veřejnost. Kdyby do projektu nevstoupil covid-19, probíhaly by regionální výstavy, na závěrečnou přehlídku prací by se do Karolina sjeli žáci a učitelé z celé republiky, a téma holokaustu očima dětí by se tak dostalo do širšího povědomí.

3919115c 8ad4 4405 8705 fda2a03a4ae9„Obraz je vlastně reprezentace neboli znovu zpřítomňování něčeho – transformace něčeho, co znám, co jsem viděla, promyslela a nějakým způsobem na to znovu reaguji prostřednictvím vizuálního média. Jeden slavný fotograf řekl, že ,obraz, o kterém se nemluví, jako by neexistoval´. To pro nás, výtvarné pedagogy, kteří rozvíjíme vizuální gramotnost, znamená, že obraz – vizuální text – je sice jedinečnou výpovědí autora, ale také je součástí společenské komunikace. Multimediální šíření informací je dnes běžnou záležitostí, ale je dobré si uvědomit, že interpretace obsahů digitalizovaných obrazů je tím pádem také dílem kolektivní inteligence,“ vysvětluje Fulková.

Do budoucna by chtěla více posílit komunikaci s pedagogy, která byla kvůli covidu nemožná. „Rádi bychom, aby byla osobnější, v komornějších skupinkách, protože umění otevírá velice subjektivní obsahy, které jsou v přednáškových sálech a při velkém počtu lidí nesdělitelné. Pokud chce učitelka s dětmi kvalitně pracovat ve výtvarné oblasti, vždycky nese kůži na trh, ale díky tomu pak s vámi díla žáků rezonují, protože je za nimi vidět ta práce – proces vzniku a didaktické vedení,“ dodává pedagožka.

Oceněnou Marii Fulkovou (na snímku vlevo) těší, že přesně to v sobě vystavená díla mají. „Samy si vás přitáhnou. Nenutí vás klást si tu tradiční a obecně špatnou otázku: ,Co tím chtěl autor říci?´ Ale naopak se ptají: ,Co ty jsi za člověka, který se na mě dívá?´ ,Proč zrovna toto se tě dotýká?´“ O tom, jak silnou výpovědní hodnotu dětské obrazy mají, i když jsou převedeny do digitální podoby, se můžete sami přesvědčit zde v 3D online galerii výrazných počinů, jež žáci a studenti vytvořili.

Autor:
Foto: Vladimír Šigut, archiv World&Art

Sdílejte článek: